Vyslyšení
Prosíme-li po moudré rozvaze o dobrou věc s otevřeností malých dětí, nesobecky, uvolněně ale poctivě, může následovat to, co jedni nazvou přirozeným uvolněním kosmické energie, jiní třeba božím vyslyšením. Někdy je duchovním světem vnímána spíš dobrota našeho srdce a opravdovost prosby, než jakési předepsané modlitby. Ponurost ani chtivost zde nepomáhá, nestoupá vzhůru. Bez dětské opravdovosti, ale třeba i léčivé moci smíchu by bylo naše nitro suché a chudé.
Ocitujme si roztomilou epizodku ze vzpomínek jedné vzácné osobnosti na její dětství: "Jedné noci byli rodiče někde na zábavě a já jsem byla s babičkou sama doma. Babička dostala velkou zimnici, musela do postele a tak se třásla, že jí zuby cvakaly. Byla jsem poděšená a ještě vidím, jak jsem táhla obrovskou peřinu z druhé postele na babičku, která chvílemi omdlévala. Najednou jsem si vzpomněla na Pannu Marii a klekla jsem si před její obraz. Zapomenuvši na všecko, počala jsem se modlit. Modlila jsem se a volala: - Je ti už lépe? Posledně se mně to zdálo moc dlouho, že se babičce neudělalo lépe, a povídám Panně Marii: - Tak vidíš, já se tady modlím, už mám celá kolínka červená a Ty stále nechceš babičku uzdravit. Já už nevím, co mám s Tebou dělat, jak Ti to mám říct, vždyť vidíš, že je babičce tak zle? To se nemá dělat, když se člověk tak modlí, tak ho nechat a nepomoci mu!
Babička se dala do velikého smíchu. Ta má dětská modlitba a vyčítání Panně Marii ji tak rozesmálo, že se až prohýbala a tím ji skutečně zimnice přešla. Rozehřála se, až jí slzy kapaly z očí. Tak přece jen účinek modlitby byl tímto způsobem dosažen. Zdálo se mi pak, že se Maria směje a povídá mi: - Ty moje malé, hloupoučké děťátko!"
O sovách a ohni
Nepustilo mne to od dětství: blbnutí, to je moje. Mezi mé životní výdobytky patří, že umím foukáním mezi palci do dlaní napodobovat houkání sovy. Kdysi jsem v Jánských Lázních z okna lázeňského domu Réva, který je hned pod lesem, takto rozhoukával večer sovy v lese. Netušil jsem, že je jich tam tolik a jak ochotně reagují. Když jsme nedávno šli s Jánem Zákopčaníkem a jeho dětmi šumavským lesem na houby ve větších rozestupech, začal jsem toto své dosud utajené umění předvádět. Asi na sto metrů jsem mezi stromy spatřil nic netušícího Jána, jak se zdviženým prstem utišuje děti, aby je upozornil na vzácnou příležitost uslyšet sovu. Ty ani nedutaly. Ale protože jsem někdy poťouchlík, změnil jsem po chvíli toto houkání v nápodobu táhlého vysokého houkání parní lokomotivy. Chudák Jano, jak teď vypadal před dětmi? Podtrhl jsem mu jeho otcovskou autoritu. Připomnělo mi to filmovou scénu, kdy Zdeněk Svěrák s podobně zdviženým prstem poučuje: Pozor děti! Tak tohle je klekání. Jenže to byl pan Lorenc na vozíku. Provedl jsem to i jeho nejstarší dceři, krásné Anežce, která je mojí kmotřenkou. Vůbec mám vůči dětem mého přítele trochu nečisté svědomí. I k mladšímu Markovi.
A proč? Na společné dovolené jsem dostal neodolatelnou chuť opéct si buřty. Protože Lída, skvělá kamarádka a majitelka stejnojmenného penzionu nebyla doma, aby mi dala suché dříví, zatápěl jsem do mokrého. Nešlo to. Malý Marek pobíhal okolo a neustále mne častoval poučeními typu: Vždyť vidíš že to je mokré (ano, mluví spisovně), nebo – Vidíš že ti to nehoří, já jsem ti to říkal! To ti nechytne! Protože jsem od dětství alergický na podobnou apriorní skepsi, kterou mne otec-kantor neustále srážel, řekl jsem Markovi navztekaně: - Nehoří to, protože tu tak blbě kecáš! Ten ztichnul, pozoroval mé pachtění mlčky a s účastí, a po chvilce řekl cosi, co mne hluboce zahanbilo: Ono to nehoří, protože jsem u toho blbě kecal, viď? To zcela přeladilo mou náladu. Setkání s chlapcem, který ani z domova nezná ironii či nadsázku dospělých a kde se vše bere ještě poctivě doslova, to bylo nevídané. Ta úžasná panenskost dětské duše! Ale jak teď z toho? Poprosil jsem ho nadějně, jestli by ještě nepřinesl další suché noviny a ujistil ho, že teď to určitě chytne. Oheň umí spálit leccos. I nyní, jakoby na usmířenou, bez váhání se rozhořel.
V. ŘÍCI SVĚTU NÁŠ A VLASTI NAŠE
Kolik je v člověku dobroty, tolik je v něm života
Nezapomínejme, že jsme užiteční každou myšlenkou a citem dobra, laskavosti, odpuštění, pochopení, vše se stává neviditelným majetkem zemské atmosféry a odtud to inspiruje druhé. Ale i ve špatném – často chceme dělat nějakou jedinečnou a velikou práci ale nedokážeme se srovnat s lidmi kolem sebe, brát na ně ohledy, vciťovat se do nich. A třeba zrovna toto je ta velká práce, kterou opomíjíme. I taková skoro stoletá veselá stařenka paní Škopková v našem zařízení pro seniory dokáže potěšit přepracovanou pečovatelku, která toho má dost i doma, v práci dělá ráno tři hodiny jen hygieny, pak jeden přes druhého od ní něco chce, chtěla by si jít už zakouřit, popovídat či dát nohy na stůl – a takové laskavé humorné pošťouchnutí od klientky jí spraví náladu. Zrovna tahle paní Škopková: je chudá bohatá. Celý život se jen starala o zvířata, napřed u sedláka, pak v JZD. Nebyla nikdy v životě na rekreaci. Neviděla žádné naše hory, jen jeden týden byla na kulturním zájezdu v Praze. Jinak byla nejdál v okresním městě. A je spokojená, nic jí nechybí, protože umí za všechno vesele děkovat a druhým moudře poradit. Když mne vidí se zastavit se sestřičkou nebo pečovatelkou, už slyším její milé a pošťuchující – Pane ředitel, já si na vás myslim a vy jste mi zase takhle nevěrnej!
Kolik je v člověku dobroty, tolik je v něm života. Někdy chceme do budoucnosti budovat cosi velkého a při tom v přítomnosti zakopáváme nevšímavě o malé. Nemusíme mít všichni speciální školení v práci pro druhé. Když se mi někdo svěřuje s nějakou bolestí, nebudu mu třeba umět poradit. Ale pomohu mu, když mi všechno trápení vypovídá a společně to řekneme nebo odevzdáme andělíčkům někam nahoru.
Dobrem pro druhé je i naše vlastní trpělivost se sebou samými: se svým vlastním údělem, nejen v zaměstnání, ale třeba i s nemocí, s nevydařeným vztahem, neuspokojeným rodičovstvím – i tím pomáháme druhým, aby sami nesli snáze svůj osud. Trvalo mi spoustu let, než jsem to trochu chápal, ani teď mi to nejde vždycky, ale učím se na řadu těžkých problémů – protože všechny problémy se mi mohou zprvu jevit jako těžké - říkat si osvobozující větičku - No a co? Jistěže neumím mnohé situace dobře zvládat, ale nemusím u toho trpět, prostě to řeknu Kristu nebo božské Matičce, že tohle ještě nezvládám, nevím co s tím, nebo spíš co se sebou, poprosím o pomoc. Nebo jim řeknu, že v tomhle jednám třeba na blint, naslepo, nevím zda správně, ale ať mne aspoň ohlídají, aby z toho nevzešlo moc nedobrého pro druhé.
V autoškole nás učili, že svítit máme nejen proto, abychom viděli, ale hlavně abychom byli viděni. Jen kdo z nás svítí v životě dobrotou, pochopením a laskavostí, je dobře viděn dalšími podobnými lidmi a možná i anděly. A je jimi často i ochraňován a ozařován a ozařuje pak i okolí. Světla se vždy slévají. Láska také.
Kdo nás nejvíc ohrožuje? My sami!
Naše národní sebereflexe bývá někdy zjednodušující. Pohybuje se od pólu sebepřecenění a falešného sebevědomí, světáctví - například mýtus zlaté české ručičky, až po paušální sebepohrdání, že jsme všichni stejná banda. Toho negativního jistě máme kolem sebe dost, a lépe na to vidíme, až když teď máme svobodné sdělovací prostředky. Leckdo, kdo je dnes vyděšený, nemá srovnání, protože dřív neposlouchal svobodná vysílání. Krom rozborů špatností, kterých je hodně, se zkusme podívat se na sebe i střízlivě sebevědomýma očima. Mnohé dobré v minulosti i přítomnosti našeho národa nedoceňujeme a zapomínáme. Jak obrovský byl vzmach národního obrození, vůle národa žít; nedocenili jsme dosud heroický počin našich legií za první světové války, které se obrátily proti vzniku bolševického teroru a získaly nám tak oprávněnou úctu světa; opožděně oceňujeme naše hrdiny Britské královské perutě z druhé světové války - uvědomuji si, že slovo hrdina zní dodnes poněkud zprofanovaně. Určitý impuls k národní sebereflexi vnesl do naší národní psychiky i poctivý zápas o odhalení nepravosti Rukopisů. Vědomí vlastní morální síly národa, který to dokázal přijmout, byť ne hned ani snadno, to není málo. Který ze sousedních národů by si cosi takového dokázal přiznat? Takoví Rakušané dodnes nechtějí slyšet o větším porozumění Prahy Mozartovi, než se mu dostalo ve Vídni, ani třeba o tom, že několik posledních symfonií, připisovaných donedávna Josefu Haydnovi, pocházelo z pera našeho Pavla Vranického a Haydn je měl jen opsané. A který národ má tolik světoznámých hudebních skladatelů v poměru k počtu obyvatel?
A v poslední době? Jak se třeba od Listopadu posunulo vnímání a postoje vůči našim postiženým spoluobčanům, kteří byli dříve separováni způsobem horším než rasismus? Jak se dnes dokážeme objektivněji a bez křeče podívat i na naše násilí při odsunu sudetských Němců včetně mnohých německých antifašistů? Ještě v roce 1990 to bylo nemyslitelné. Jak jsme (skoro) zvládli třídění odpadu, čistotu veřejných záchodků… - kdo by to do nás tehdy řekl? I to je dobré si uvědomovat, nejen růst hulvátství v podnikání i na silnicích, vulgaritu v televizi, zabírání krajiny krabicemi skladů a marketů, devastaci kultury a mnoho dalšího, s čím se denně setkáváme.
A vnější podmínky? Máme dnes optimální situaci, jaká v našich dějinách ještě nebyla. Nedýchá nám na krk ani Vatikán, ani Vídeň, Berlín či Moskva. Po celém tisíciletí zanikla expanze německé říše; zaniklo století ruského imperialismu, který nás tolik zdevastoval; ustaly půtky mezi mocí světskou a církevní i mezi církví katolickou a těmi emigrujícími, kterým v ní bylo dusno a tedy se utrhly se svým pojetím z jejího řetězu; nejsme už hříčkou mezi velmocemi Západu a Východu, ale plnohodnotným článkem jednotného bezpečnostního systému, jaký tu ještě nebyl; netáhneme s sebou břemeno destrukce sudetských Němců ani se už vzájemně nehašteříme se Slováky; nepřetahujeme se s Polskem o Těšínsko ani s Maďarskem o jih Slovenska; po desetiletích jsme měli v čele státu opět politika a státníka světově ctěného a uznávaného. Poprvé v historii nemáme kolem sebe nepřátele ani napětí.
Nic nás tedy neohrožuje? Často sami cítíme, že ano. My sami. Dnes již není doba, kdy nositelem zla v Evropě byla nějaká státní ideologie. Zlo se přestěhovalo do nás, našich individualit. Současná doba útočí na naši naivitu, pudy a sobectví zase o něco rafinovaněji. Nemáme už společného a stmelujícího nepřítele v nějaké mocenské ideologii, ale ve svodech. Ty nás ovšem nesjednocují, ale oddalují. Nepřítel není už v agresi, ale v lákadlech. Nedává bídu, nesvobodu a útrapy, ale blahobyt a rozkoše. Sotva jsme se vymanili z městnání neukojených tužeb za dob reálného socialismu, otevřel nám náruč kapitalismus, na který nejsme připraveni. Sami dobrovolně se stáváme novou hříčkou nových možností. Nynější kapitalismus je totiž už jiný, než jak jsme si ho v naší izolaci představovali od nějakých šedesátých let. Chtěli bychom zachovat národní idylu Babiččina údolí, ale pokud možno s nastěhovaným Disneylandem.
Radostná pulsace vesmíru
Jak je to s dnešním světem? Ztrácí pohostinnost. To ale napsala už roku 1918 malířka Zdenka Braunerová. Ztrácí ji pro lidi i pro Ducha. Nemohli bychom mu trochu té pohostinnosti přidat? Jak? Třeba uvědoměním si, že láska je mocí duchovního tepla, které rozehřívá, sjednocuje, činí vše jasným, průzračným, svítivým, bezpečným. Cit neosobní lásky vůči tomu, kdo k nám chová něco negativního, odzbrojuje postupně duši a přivádí pomalu věci k řešení.
Na zemi se musíme stále setkávat se zlem, aby naše morální síla nezakrněla, ale zocelovala se. Co nás potkává, není náhodné. Ale co s tím uděláme, jak na to reagujeme, jak to prožíváme, zda "ujedeme" po svodu a klamu nebo ho rozeznáme - to vše je už naše svobodná vůle, která ponese další plody.
Nemáme-li lásku, a i to se často stává a je to lidské, musíme nejen trpělivě prosit a čekat, ale i to odvážně zkoušet. Ne chtivě a násilně, to by vyvolalo jen iluzi lásky a ta se později rozpadne. Láska je i v tom, že uděláme něco dobrého, co ostatní dělat nechtějí. Nemusí být jen jakýmsi závratným nadpřirozeným citem či mlhavým prožitkem. Někdy je i v trpělivosti, touze po nápravě, po pomoci tomu, kdo to potřebuje, ve vykonání dobra, za které nesklidíme vděk ani uznání a počítáme s tím. Nelze ji jen, jak se na některých kurzech dělá, kamsi komusi na povel vysílat asi jako prasátko ze zrcátka. Její navození není věcí mechanickou ani věcí sebezálibného rozkochaného citu. Duchovní svět nezasahuje většinou přímo, ale potřebuje na zemi své nástroje - nositele dobra, pravdy, krásy, a meditace a modlitba nás k tomu pomáhá uschopnit. S modlitbou vždy souvisí i smysl pro oběť, obojí jde společně.
Když kupříkladu nemáme dost dobré vůle, abychom se vcítili do dušičky dítěte, které ještě nemá sílu či schopnost říci, co ho bolí na dušičce nebo na těle, nebo do starce, který tuto schopnost už nemá, jak bychom mohli mít hloubku lásky k Bohu? Když někdo z nás nemá sebezábrany pro vypouštění vulgárních, urážlivých, pomlouvačných, ponižujících, zkreslujících… (dosaďme sami) slov, pro napadání druhých vichřicí nezřízených zlostných myšlenek a citů, jak si pak můžeme myslet, že ve chvílích modlitby či meditace bude Pán spěchat do tohoto našeho smetiště? Nebo že k nám přispěchá na zavolání s útěchou, když se nás něco dotkne? Před lidskou návštěvou uklízíme v bytě vnější, viditelné věci, ale božská návštěva prohlédá i naše nitro a nelze před ní jen tak zavřít dveře do místnosti, kde je špína a nepořádek. Jsme-li hotovi kdykoliv se smát sprostým vtipům, naslouchat pomluvám, dívat se v televizi na kdejaký odpad – uvažme sami – můžeme čekat nějaké prozáření vyššími úrovněmi? Nebo boží láskou?
Cesta k Bohu, či chceme-li - duchovní život, nespočívá v co nejdokonalejším soustředění, ale v první řadě v celkovém postoji. Celý boží vesmír pulsuje nejvyšší radostí a není větší radosti, než toho v běžných denních úkonech a situacích dosahovat - stále znovu a znovu. Stále znovu a znovu mávat křídly jako orel, stále znovu a znovu prožívat toto denní sebeobrozování, zaslibování se Bohu, odevzdávání se všudypřítomnému božímu životu. Pak můžeme plnohodnotněji vysílat lásku. Vysílání lásky, není-li podepřeno skálou duchovního poznání, charakteru a moudrosti, jsou jen prchavé myšlenkové nicotnosti, které se hned rozpadnou a nikam nezasáhnou. Skutečná láska nejsou citové atrapy, bývá spojena s obětí a mlčenlivostí.
Těžká otázka
Občas se mne někdo zeptá, jak se mám. Nevím co odpovědět. Jiří Suchý kdysi upřímně zpíval: Když tu není ta, kterou mám rád, tak mám rád tu, která je tu. Myslel samozřejmě dívku, ale kdyby se dosadila místo dívky okolnost, pak bych souhlasil. Není-li tu to, co bych chtěl a o co jsem usiloval, mám rád to, co je. To, čeho se mi dostává, mi stačí. Jsem za to vděčný. U otázky, jak se máme, záleží i na tom, kdo a jak opravdově se ptá, a třeba i jak zrovna spěcháme. Cítím-li, že je to konvenční otázka či není-li zrovna nálada na moudra, odpovídám, že dobře. Při hlubším zájmu odpovídám, že se mám pořád dobře. A je to pravda. I když je to někdy těžké, věřím, že i překážky jsou k mému dobru, a proto se mám i tak dobře. V posledních letech mám podezření, že se mám lépe než si zasloužím, a tak se jaksi nanečisto učím smiřovat i s tím, že může být hůř.
U Američanů sice kritizujeme, že preferují jen svou osobní úspěšnost, ale sami jsme podobní: máme se takzvaně dobře, když nám okolnosti „jdou na ruku“, nikdo se nám neprotiví, druzí snášejí naše nectnosti, hovíme si ve hmotném pohodlí. A libovat si, že se mám takto „dobře“, to může být mělké a ošidné.
Sice chápu, že člověk někdy tímto dotazem opravdově touží vědět něco o druhém, že mu tím chce projevit účast na jeho životě, a i já otázky jak se máš kladu často. Když se to ale vezme hlouběji, pak je to otázka spíš nesmyslná, irelevantní. Protože se máme tak, jak si zasloužíme. Či jak si dokážeme okolnosti interpretovat. Spíš bychom se tedy měli ptát – jak se ti daří vyrovnávat se s tím, co tě zrovna potkává?, či – jak zvládáš své okolnosti? Na takovou otázku bych třeba odpověděl, že se mi nedaří dejme tomu zvládat vztahy v práci, nebo že nemohu přijít na to, co dělám špatně ve vztahu s blízkým člověkem, se kterým to není takové, jako dřív. Když jen sebelítostivě a nazlobeně žehráme na okolnosti, obviňujeme vlastně prozřetelnost, že to s tím naším osudem asi nějak zpackala. Ale přátelé – zpackat něco může leda tak vláda nebo ještě častěji - my sami.
Nonverbální pomoc
V polovině devadesátých let v době adventní takhle jednou o půl osmé pořádal Milan Friedl v Lyře Pragensis pořad z mé knihy o Fráňovi Drtikolovi. Vnitřně jsem se připravoval téměř na kolenou na setkání s pro mne nejopravdovějším a nejlidštějším hercem – Josefem Kemrem, který měl ukázky z Drtikola číst. Krátce před tím byl ale opět odvezen do nemocnice, tentokrát už naposledy. Ukázky četl Alfred Strejček. Čekalo mne ale jiné setkání. O přestávce, která dělila část čtených pasáží a druhou polovinu, kdy měl být rozhovor se mnou, jsem v zákulisí uviděl usmívající se paní Fischerovou. Přišla až na druhou polovinu. Znal jsem ji z televize a vytušil jsem cosi mimořádného. Chvilku jsme kolem sebe kroužili, pak došlo k oslovení. Potěšila mne, že prý má knihu o Drtikolovi už půl roku u postele na večerní čtení. To byla vnější konverzace. Naše duše i oči jako by se slily v čemsi úžasném i důvěrně známém. Mé momentální hlavní téma ale bylo, že jsem veliký trémista, že neumím souvisle mluvit a že se ukrutně bojím veřejného vystoupení, které jsem nerozvážně přislíbil. Bylo to se mnou tehdy tak zlé, že i na novém pracovišti při poradě ve více než třech lidech jsem se roztřásl, srdce až v krku, sucho v ústech, plačtivý hlas, brr. Říkával jsem tomu „debílium trémens“. Nevím už, co mi Táňa v těch pár minutách říkala, vím jen, že jsme se drželi za ruce a cosi od ní do mne proudilo. Ujistila mne, že tréma je zbytečná. Bylo to však nahony vzdáleno sugestivním fíglům módních odblokovávačů a psycho-servisáků. Cosi mluvilo od duše k duši. Výsledek byl, že jsem se pak s povídáním tak „rozjel“, že mne z pódia museli málem srazit. A od tehdy jsem trému už nikdy nepocítil. Po letech jsem pochopil, že mi předala jako herečka, navyklá veřejnosti, cosi ze své nebojácnosti a přirozené smělosti. Od té doby jí tvrdím, že ze mne udělala extrémistu, tedy ex-trémistu, bývalého trémistu.
Když jsme jednou později šli v době Letnic nočním Václavským náměstím z Lyry Pragensis z oslav jejích padesátin, uzavřela již soukromou rekapitulaci svého dosavadního vývoje, dlouho bolavě tápavého a z různých stran nešetrně dotýkaného, který definitivně zakotvil v přiznání se k impulsu Kristovu a ke golgotskému mysteriu, vše obsahující větou, řečenou celou osobností: Karle, já už se ničeho nebojím.
Obě tyto příhody mi potvrdily jednu základní pravdu. Druhým můžeme opravdově pomoci ne vysvětlováním čehosi, co jsme nastudovali nebo k čemu se hlásíme, aniž bychom to měli v sobě upevněno. Máme-li však nějakou vlastnost, ctnost či schopnost v sobě poctivě zaslouženou, pak více než vysvětlováním lze druhému vtisknout cosi cenného účastí na jeho životě či obtížné situaci, a předat tak s láskou kvalitu, která druhému chybí. Matka Tereza řekla, že nemusíme lidi obracet k Bohu. Stačí je milovat a Bůh už si je obrátí sám.
Myslit a jednat duchovno
Co myslíte, nejsou nynější duchovní hnutí či společenství zatím většinou jaksi pubertální? A nebojíme se to nahlas říct, abych se nezdáli zaostalými? Většina té dnešní „duchovnosti“ či „esoteriky“ je spíš jen neumělým předznamenáním něčeho, co jednou přijde a co si nebude říkat duchovní, nebude honit vědomí v čakrách, měřit auru, předhánět se v mystických stavech a vizích…, ale bude ono duchovno myslit a jednat, jeden bude přirozenou oporou druhému. Jistěže je dobré mít nějaké, spíš užší společenství podobně vývojově usilujících. Zároveň ale člověk duchovně hledající by měl zůstávat nenápadný jako každý jiný. Nynější úprk za duchovními či esoterickými metodami a aktivitami, připomínající často politické či sportovní klání s touhou po jakési duchovní kvalifikaci či kariéře, je ošidnou cestou zpět. Je tu už celá subkultura „esoterických“ štamgastů různých festivalů, školení, kurzů a okultních cirkusů a varieté. Většina toho, co se dnes prezentuje jako duchovní či esoterické jsou jen padělky, zmetky se vznešenými nášivkami. Podobně je cestou zpět i ono odlidštěné a štítivé posuzování druhých, kterým se něco přihodilo, že asi něco hanebného provedli a že je jistě Pánbůh či osud trestá, případně i odmítnutí pomoci s tím, ať si pykají za své poklesky. K utrpení druhých mějme úctu: oni už si to své odžívají, a nikdo nevíme, zda totéž teprve někdy nečeká nás. Vzhledem k naší morální i poznávací nedostatečnosti bychom se měli vyvarovat „vysvětlování“ strašlivých událostí v historii i u jedinců. Pokud třeba zločiny relativizujeme argumentem, že si to oběť asi zasloužila, sami se vyřazujeme ze společenství Kristovy Lásky a Milosti. Mnozí zase rádi radí jak rádio, když se zapnou, spustí a mlátí duchovními poučkami okolí hlava nehlava, aniž by se o druhé skutečně zajímali.
Leckteré duchovní autority zůstávají raději opatrně nedostupné, protože mají strach, aby se neprojevily nějak kritizovatelně a nepoškodily si duchovní image. Někdy to, co se navenek jeví jako cudnost, je jen směsí necudnosti a mlčenlivosti, uzavřenosti.
Dnes již není doba duchovních metod či technik a jejich zprostředkovatelů, ale doba samostatného pěstování kultury Já, doba Kristem otevřených nebes. Pomocí je jen přátelská láska, podpora, modlitba, nezištný moudrý čin.
Sobectví nás ucpává, nezištnost zprůchodňuje. Hleďme na svět jasným okem. Jděme životem s boží plností, která nás posílá, jak říká Matka Tereza, „k celému lidstvu jako osobní poselství o své lásce.“
Cesty za zmírněním utrpení
Po Listopadu jako by se roztrhl pytel se senzibily. Působí od léčitelství až po čtení minulosti či budoucnosti jednotlivců i národů. Je jistě zajímavé číst si o nich či se s nimi setkat. Lechtá to naši zvědavost i touhu ohmatat si něco mimořádného, uspokojuje to i jakýsi náš duchovní romantismus. Pravda, jsou mezi nimi i ti ryzí, kteří spolehlivé schopnosti správně a skromně považují za vedlejší výsledek své duchovní cesty. Jiní však trpí přehnanou sebejistotou, jakkoliv podepřenou určitými výsledky. Staví pak honem konstrukce malých soukromých pravd, nauk či pochybných teorií a návodů na spásu lidstva. Psycho-opraváři či odblokovávači snadno a rychle; vyhledávači škodlivých zón (přítelkyně si jich pozvala domů už šest, každý určil zóny jinde než ti druzí, takže teď nemá, chuděrka, jediný metr čtvereční bez zóny, kam by hlavu složila); vyhledávači nezvěstných, kteří dělají sobě i psychotronice většinou jen ostudu, aspoň ti čeští; věštci, kyvadélkáři co všechno vědí od pendlu či virgulky... Kdekterý uvádí datum katastrof či dokonce konce světa - ale kdo z nich předpověděl katastrofy v Asii o Vánocích 2004? Nemám pocit, že by jejich výsledky někomu skutečně trvale pomohly. Sice občas léčitel zbaví potíží, přestěhování postele snad také, etikoterapeut dá třeba sebevědomější afirmaci, ale mezi tím vyvstaly nové a nové problémy a svízele, či spíš ty samé, jen v jiných okolnostech. Paní z okolí pomohl asi patnáctý senzibil od rakoviny, ale nezměnila svůj život a po čtvrt roce se zabila v autě. Některá předčasná sugestivní uzdravení mohou být nejen zdraví, ale i životu nebezpečná.
Jsou tedy cesty za senzibily a léčiteli cestami ke zmírnění utrpení? A jdou oni sami cestou pokorné práce na svém zkvalitnění? Někteří ano, jiní to předstírají, mnozí ani to ne. Cesta mnohých je vydlážděná bankovkami. Což o to, jsou to většinou přívětiví, ba bodří lidé, ale svůj většinou úzce použitelný jasnovid, často stejně klamný ale efektně předváděný, užívají často izolovaně od nutného širšího poznání a kvalit. Vědí, ze které úrovně své informace či schopnosti čerpají? Znají svou duchovní cestu a poslání? Objevení nějaké neobvyklé schopnosti totiž ještě zdaleka nemusí být a nebývá posláním. Táží se ve chvílích ztišení, zda a kdy smějí využívat své schopnosti? A čekají poctivě na odpověď? Usilují o bdělý a globální vhled či zasvěcení do tajů a zákonitostí oblasti, kterou se zabývají? Usilují vědomě o sebeočistu, sebekritiku, sebeovládání? Není jejich pomoc jen předčasným vyvrácením ochranných kůlů, které měly snad nepohodlným tlakem chránit životní strom pacienta ještě nějaký čas před úhybem od rovného růstu? Mají tolik životních kvalit, zkušeností a opravdové lásky, aby s klientem probrali věc bez manipulace? Umí a chtějí si klást takovéto otázky a zodpovědně hledat odpověď, i kdyby měla znamenat vzdání se této činnosti? Je dobré k nim přistupovat sice bez předsudků, ale s bdělostí. Často mnoho napoví jejich soukromý život nebo i jejich honoráře.
Konzumace nebo rozdávání blaženosti?
V jistém smyslu vlastně žádná takzvaná duchovní cesta neexistuje. Dá se říci, že stačí jen zastavení nebo zastavování se a rozkrývání toho, co máme kdesi v sobě, a také rozhlížení se, co máme kolem sebe – hmotně i nehmotně. Lidé nemají duši, ale jsou duší, která má tělo. Neustále se vyvíjíme v Božím Lůně, obklopeni Jeho Láskou a Moudrostí, kam tedy spěchat? Uvědomováním si toho se vstřebáváme do věčných hodnotových struktur. Vystihuje to i název Bílkovy plastiky – Vrůstání se do stromu bratří. Necháváme-li v sobě pracovat a vládnout dobru, kráse, pravdě, lásce, vpouštíme-li jejich obsahy trpělivě do sebe, rodí se znenáhla nová životní nálada. Nežijeme již životy provizorních řešení, vyšší pravdy jsou nám samozřejmější, sami nahlížíme do jejich logiky, a toto je nejlepší chrám pro zanícení nových citů. Prvkům nového vědomí se uvolňuje místo jen sebevýchovou, sebepoznáním, sebekázní, láskou k Bohu i okolí…
Pravda, je to těžké a nejde to naráz. Když ale třeba uděláme pro někoho něco dobrého, aniž bychom mu to o sobě řekli, pak si tento moment v sobě myšlenkově zaostřeme – a to je to pravé, princip lásky k bližnímu, prvek Krista. Není nutné altruistické třeštění, ale stačí dobro vedené rozvahou a harmonií. Tím, že se stáváme sluníčkem lásky, moudře vedené, se roztavují nižší podvědomé substance, aniž bychom se museli shánět po kdovíjakých cvičeních či kurzech na lásku, na život, na to či ono, jak je nám často nabízeno. Učíme-li se posuzovat vše, co myslíme, cítíme, říkáme či děláme - ať je to jednání s druhými, výběr a přijímání umění, naladění při přijímání nezdaru či úspěchu, naladění při milování, při vaření, při televizi…- s vědomím, že Bůh je všudypřítomný a vše vidí, a tedy jsme s Ním buď v harmonii nebo ho od sebe vypuzujeme a bláhově před ním utíkáme za roh, je to jedno z nejcennějších cvičení. Né žádné 3x denně 5 minut, ale co nejčastěji, jak jen si vzpomeneme. Pak nekonzumujeme blaženost sobecky pro sebe, ale současně s radostí, že jsme vůbec na světě s druhými lidmi a že to, co zažíváme krásného, mohou spoluprožívat i jiní. Když prožívání krásy, lásky, dobra, vysíláme i pro svět, prosvětluje se celková hladina vědomí lidstva, a druhotně se stáváme průchodnými i pro další vyšší kvality a obsahy, a naše sobectví se tím samovolně rozpouští. Jako z růže vidíme raději květ než trny, stávejme se pro svět růží, která touží zkrášlovat celou zahradu, a trny našich bolestí a nezpracovaností si řešme poctivě v ústraní.
Natřásání se vlastním duchovnem
I já jsem se zprvu se svým domnělým duchovnem natřásal jak kohoutek na tokaništi a proto rozeznávám ty přízemní ptačí tance, kdy tetřívek sebeopojením nevidí, neslyší a nedbá okolí, od prostého zpěvu skřivana, radostně se třepetajícího mezi zemí a nebem. Mnozí dobří lidé mne zvou na různé skvělé přednášky někoho slavného, nabízejí úžasné knihy, které si musím určitě přečíst (kdybych četl vše, co mi kdo vychválí, doživotně bych nevylezl z křesla), a já pak mám problém odmítnout a neurazit. Často se mi to nedaří.
Ptal se mne kdysi kdosi - Jaké je vaše krédo? Říkám: Každou chvíli jiné. Je to pro mne moc vznešené slovo. Měl-li bych ale odpovědět podobně vznešeně, pak učit se být dobrým člověkem pro lidi. Nebo to řeknu po svém: Nestát v lakýrkách na hnoji. Tady začíná to duchovno, pěkně zdola. Mnohým, jak já říkám, „duchovnistům“ se to nelíbí. Mně někdy taky ne, ale jinak to nejde. I kdyby se někdo celoživotně izoloval od zevních pokušení, a meditací, posty, cvičeními a kdo ví čím se vydrápal až na pokraj království nebeského či chcete-li, nirvány, zas hned spadne, asi jako brouk, drápající se na vrchol kolmé trubky, a až na něm stane, spadne dovnitř. Pak máme z toho duchovna jen posledních pět písmenek. Pokud člověk nemá poznané vlastní nectnosti, vyrovnané účty s druhými a pokud není i důvěryhodným v tisícerých zkouškách a situacích života, přichází mu občas disharmonie, beznaděj, tíha – a i to je naším kompasem. Neumíme totiž často důvěřovat Boží Milosti, pokorně se modlit a vědět o Boží Lásce, že je s námi i při našich nedostatcích.
Je dobré učit se neprožívat nezdary tak, aby to vyžadovalo útěchu. Pravda, pochopení druhého v těžkých chvílích asi potřebujeme všichni. Proto jsme si byli navzájem dáni, abychom nesli břemeno jeden druhého. Je dobré ale vědět, že vše, co se mi děje, je pro mne Prozřetelností připuštěno. Snažím se proto být trpělivý a vědět, že vše mi patří a že boží láska, když se jí odevzdám, na mne nenaloží víc, než snesu. Aha, vlastně v tom je ta útěcha. Když těžkost přijmu a nelze jí normálním úsilím zabránit, pak jde o to vyjít z ní silnější. A ta síla, kterou tím získám, se pak může stát oporou či útěchou druhým. Třeba tím, že si s myšlenkami a zkušenostmi své duše, byť snad chabými, přisednu k duši druhého. Kdysi mi dodávalo útěchu si uvědomit, že Kristus prožil tu největší fyzickou i duševní bolest, a to dobrovolně, z lásky, a tím že ji přijal, došel k vnitřnímu vzkříšení a blaženosti. Je to pravzor, který i při naší nejvyšší nedokonalosti můžeme mít před očima. A snad právě s tímto poznáním si můžeme přisedávat k duším druhých.
Naaranžovaná duchovnost
Jakýmisi duchovními zámky se mnohdy honosíme celý život. Někteří ošperkováváme sami sebe svými náboženskými aktivitami a zásluhami nebo duchovními zážitky asi jako komunisti někdejšími stranickými vyznamenáními a řády práce, a povalujeme se v pocitu vlastní výlučnosti. Někdy jen vtěsnáváme, vtlačujeme své sobectví do forem a norem, které považujeme za takzvané duchovní a které se tak navenek tváří, ale obsah je stejně těžký a temný. Vrháme se na různé spásné cesty či techniky, pokud nám to či ono kdosi vychválí, někteří zase zběsile křižují republiku případně i cizinu za lepšími a ještě lepšími přednášejícími a jejich energiemi. Zkoušíme kdekterou metodu k nabití čehosi. Drancujeme někdy až příliš chtivě posvátná místa asi jako se kdysi jezdívalo do NDR pro boty… Ale: přinese sobecké hledání pravdy plody? Sotva. Leda falešné. Takové, kterými se honosíme, ale jednou shnijí. Když si na touhy a obsahy nižší nezpracované osobnosti naroubujeme vyšší pravdy, ty pak nemají správný hodnotový podklad a pak třeba i celý život jen klopýtáme v iluzi. Často si své sobectví plně ponecháváme, jen ho aranžujeme tak, abychom navenek vypadali podle toho, jak jsme se dočetli, že má vypadat správný věřící nebo duchovní člověk. Nosíme masky pokory, masky tolerance, masky lásky... Takovéhle dobro nižších pater osobnosti může však být jen vnější fasádou.
Co s tím? Co dál s tím a co se sebou? Zemřeme - a ouha: Imitace či atrapy skutečných hodnot jsou zátěží. Na onen svět je neproneseme. Nablýskané duchovní šperky se tam změní v hady a myši, jako v pohádkách. Co tam bude platidlem? Jen esence skutečného dobra, nezištnosti, čisté krásy, oběti, skutečných prožitků v modlitbě či meditaci, které jsme vtělili do praktického života. Každá jiskřička tiché lásky či odpuštění v tajné komůrce nitra bude bohatstvím, které světelná bytost u prahu do duchovních světů nepřehlédne. Nebude se nás ptát, kolik let jsme sebestředně kutili jakási cvičení, kolik modliteb odříkala naše ústa, kolik jsme sjezdili kurzů a poznali vzdělanců, učitelů a technik, kolik set hodin jsme prodiskutovali o víře či duchovnu.
Spíš se nás tam ale zeptají, kolik lidí se kvůli nám trápilo či radovalo, kolik bezbranných lidí od dětí až po staroušky jsme nevyslechli, nepochopili, nepotěšili, nepohladili – anebo naopak je obšťastnili, jaká slova procházela našimi ústy, jakou kulturu a umění jsme do sebe vpouštěli, k čemu jsme druhé inspirovali, jak jsme naplnili ideály, které probleskovaly naším svědomím, jak jsme pochopili účel svého i obecně lidského života na planetě Zemi, jejímuž lidstvu jako jedinému v kosmu dal svůj impuls vtělený Bůh… Možná že se nás na to ptát ani nebudou, jen nám to vše postaví před oči a my sami si to budeme bolestně či radostně, jedno po druhém, procházet. Nebylo by dobré se tím občas zabývat už teď?
Voda v lodičce
Tvrdým odmítáním osudu i drobných nepříjemností se člověk uzavírá, těžkne, zmrtvuje svou duši, ve které pak někdy cosi hnije k nemoci i k přenosu na potomky. Samozřejmě že je oprávněná snaha o zlepšení své situace v jakémkoliv směru, ale pouze bez lpění na výsledku a při průběžné pokoře, s klidem, rozmyslem a neubližováním druhému. Na dně duše má přes vší snahu zůstávat ono - Ne má, ale tvá vůle se staň.
Když duše naopak houstne opovržením, zpupností, strachem, sebelítostí, přezíráním atd., je to ona tíha, která zatíží lodičku naší osobnosti tak, že peřejemi nebude proplouvat lehce, ale zamotá se, zmítá se na místě, případně nabere vodu - zárodek nemoci nebo dalších potíží. I s určitým množstvím vody se dá plout dále, ale již hůře, těžkopádně. Možná že v sobě vláčíme z nezvládnutých situací či postojů onu kalnou vodu jako zárodky příštích chorob. Existují třeba jen latentně v podpalubí. Zatím. Čím více je situací, kdy nabereme kalnou vodu, tím je její odpaření sluncem obtížnější a tím více si přitahujeme riziko, že se lodička může příliš zaplnit a přestat plout, ba že se jí bude chtít jít ke dnu a my budeme mít poplach.
Jak lze nabranou vodu odpařit? Projděme si poctivě a soustředěně všechny situace, kdy jsme kaly nabrali: kdy jsme se nořili do ukřivděnosti, smutku, strachu o sebe, vzteku na někoho, pohrdání, ubližování, žárlivosti, závisti, přetvářky, žehrání na osud, zkrátka všeho, k čemu jsme nepřistoupili rozmyslně, čistě a klidně. Vše si proberme, poznejme do hloubky podstatu své pýchy a sobectví, neochoty přijmout neúspěch, porážku, neplánovanou změnu atd. Odprosme v duchu lidi za své nedobré myšlenky, city, slova a činy. Vše, co nás potkalo, nyní prozařme sluncem laskavosti a přívětivosti. Prociťme vděk k osudu, že nám překážkami snad bránil v naší nadřazenosti, lehkomyslnosti, rozpínavosti, nemístné sebejistotě... Bude to snad obtížnější, ale je to sebeobnova, která dává čerstvý vzduch našim duchovním plícím a mohutný nádech k dalšímu žití.
Vybavme a přijměme tyto situace čistě a pravdivě, ale bez sebezatracování, malomyslnosti či podlamování sebedůvěry. Je dobré si uvědomit, že to vše je plnohodnotné, jen když se k tomu odhodláme svou vůlí a dalšími schopnostmi a kvalitami, ne když to za nás či s námi někdo, třeba pochybný módní psycho-servisák, udělá zdánlivě snadno a rychle nějakou metodou či technikou, při které se ztrácí nebo utlumuje naše bdělé vnímání a etická korekce. Případnou pomocí zde může být spíš přátelská a obětavá láska dobrého bližního. Pak se i naše životy pročistí a nabydou nové síly a jasu.
VI. ŽIVOT ZEMSKÝ A ŽIVOT DUCHOVNÍ JEDNO JEST
Země jako tavírna lásky i rozsvícený oltář
Uvědomme si: liší se obloha, jakou vídáme my, od té, ke které vzhlíželi naši předkové před tisíciletími? Téměř vůbec ne. Země zatím změnila svou tvářnost, i naše životy jsou jiné – jen voda, vzduch, láska a nebe zůstaly. Není ohromující si to uvědomit? Nejen pohled, ale i nálada, kterou noční obloha vyvolává, se jistě protiskla do jakési paměťové stopy lidstva. V ní působí jako jakýsi věčný archetyp, budící pokoru i vzlet ducha.
Dávná bajka říká, že slepice jen líný či nevědomý orel, který se nezajímal o výšku nebes, klenoucích se nad jeho dvorečkem. Nedozvěděl se o možnosti orlů, a proto se stal a zůstal slepicí. Je to naše krátkozrakost srdcí i myslí, lenivost vůči odvaze ke svobodě. Honíme se dnes za nejrůznějšími exotickými, extatickými a extravagantními metodami a prožitky, ale tu nejdokonalejší inspiraci k meditaci máme po ruce každý den – či spíše každou noc. Nic nemůže nahradit tichou vznešenost nebe, která od věků inspirovala a navěky bude inspirovat básníky, milence, mystiky a vůbec všechny duše, toužící po něčem vyšším. Povznášející účinek nebeské klenby je snad to jediné, na čem se shodnou příslušníci všech náboženství. Dvě největší jistoty Immanuela Kanta, o které člověk může opírat svůj život, byly „hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně“. Jsou to dvě hole věčných lidských poutníků. Jen tyto hole vedou k cíli.
Dávný člověk nelétal ke hvězdám v těžkých kosmických lodích, přesto byl možná jejich poznání blíž. Byl jistě blíž i meditaci, snad pro něho byla přirozeným stavem. Proto pro ni ani neměl slovo. Asi jako neznal náš pojem čistička odpadních vod. Přeci jen se asi díval na jiné hvězdy. Na hvězdy živé. Vnímal je hlouběji, jako živé organismy. Každá planeta nebo hvězdné uskupení mělo pro něho jinou povahu a náladu.
I naše Země je nebeským tělesem, i ona má svého Ducha. Kdosi napsal, že Duchem Země se před dvěma tisíciletími stal natrvalo Kristus. Zdá se to podivné? Protože lidstvo Země se kdysi dostávalo stále silněji pod vliv odpůrčích mocností, stálo na pokraji nevratného pádu. Země by se byla stala trvalým vězením lidským duším. V božských světech bylo rozhodnuto dát lidstvu ještě naději. Byl seslán Kristus, aby prošel lidským tělem a lidskou smrtí ve stavu nejvyšší Lásky a navěky se tak spojil s lidstvem. To se ještě nikdy v historii nestalo. Tak sestoupila Kristova božská sluneční Láska na Zem a po jeho ukřižování zůstala jako neviditelný otisk v hlubině niter všech lidí, aby ji mohli nalézt, budou-li opravdově chtít. Před dvěma tisíciletími obdržela Země jako jediné těleso kosmu tyto spásné síly. Tehdy, když kanula Kristova krev na pahorku Golgoty, se jeho božsko-lidská duše mocným soucítěním Lásky rozšířila na celé zemské těleso a spojila je s božským kosmem. Kristus tak lidstvu opět otevřel nebe. Mohutné démantové sršení Kristovy aury nejvyšší Lásky obklopilo celou Zemi, takže byla uvnitř této aury. Cosi se navždy změnilo. Tato aura prožehla celou Zemi i s jejími obyvateli dosud nikdy nepoznaným Světlem čistého vědomí Já Jsem s jeho novým obsahem Lásky. Od té doby má každý možnost se s tímto spásným Já, plným soucítění, lásky, ale i moudrosti a vůle, spojit a nechat je v sobě rozzářit, uvolní-li mu v nitru prostor. Země je tedy nejen rušným bojištěm, nejen stále otevřeným hrobem, ale i živou tavírnou lásky a stále rozsvíceným oltářem.
Kde začíná duchovno?
Vidíme často, že právě mezi zájemci o duchovno či esoterično je mnoho neurotiků a slabochů, neschopných vést normální život a obstát v něm. Zmiňoval se o tom už dávno i Carl Gustav Jung. Proč to tak je? Proč je v takzvaných duchovních kruzích tolik předstírání, soutěživosti, nadřazenosti a patologického mesianismu? Proč se tolik duchovních vůdců projevuje v soukromí jinak, než kam směrují druhé? Proč se jejich žáci tak často hašteří a vyvyšují? Proč ulpívají na osobě, místo aby pronikali k podstatě učení? Proč jsou někteří z nás ochotni na něčí radu snad i křesat hlavou o menhir v očekávání, že vylétne jiskřička mystického zážitku, než aby pracovali poctivě na sobě? Proč někdy chceme to duchovno jen jako obzvláště efektní péro do pavího vějíře naší ctihodné osobnosti? Proč ve své zapouzdřenosti nejsme schopni zajímat se i o věci veřejné - snad abychom si neodřeli metalízu naší hýčkané duchovnosti?
Odpovědi by si měl hledat každý sám, přesto si o tom trochu zauvažujme. Snad najdeme pár výchozích myšlenek. A jako všude – v rodině, v zaměstnání i věcech veřejných – bude nejlépe začít kritizovat a ptát se u sebe. Co čekáme od onoho duchovna? Je to jakýsi servis nebo pečovatelská služba k našemu použití? Stačí podat nějakou žádost u Pánaboha, asi jako žádáme o dávku na sociálním úřadu, a čekat vyřízení? A co čekáme od sebe? Kdo má komu dávat důkazy: Bůh nám, nebo my Bohu – že to s ním myslíme opravdu vážně?! Kdo má koho vyslyšet? On naše sobecká a krátkozraká přání, nebo my jeho volání, kterým nás už tak dlouho a tak většinou marně zve k sobě?
A vida, asi už jsme u toho: nepostavíme-li sami pod sebou pevné schody své zemské spolehlivosti, důvěryhodnosti, opory pro druhé, pak si stavíme jen duchovní vzdušné zámky, do kterých chceme unikat od svých úkolů. Umíme si třeba všimnout kotěte, které na nás důvěřivě mňoukalinká, nebo úsměvu psa, který od nás nic nechce, ale je rád, že nás potkal? A trochu se s ním počochňat? Nezačíná duchovno i na “psí“ úrovni? U boudy, kde je ještě leckterý pes doživotně zavřený?
Mystické setkání
Chceme se někam duchovně dopracovat, ale míjíme netečně příležitosti, které nás mohou popostrčit. Mé setkání se skromnou a tajemnou stařenkou paní Benešovou s Trutnova ve mně zanechalo krásnou stopu, i když z mé strany nebylo ve své době pochopeno, ba bylo promarněno. Od čtrnácti let jsem býval přes léto na léčení v Janských Lázních. S maminkou, která tam tou dobou vždy dělávala nějakou brigádu, posedávala na lavičce jedno léto kouzelná babička. Občas jsem něco odposlechl. Vyprávěla věci pro mne tehdy nepochopitelné ale přesto lákavé. Útržkovitě si pamatuji, že dobu nádechu a výdechu měla prodlouženou na více než minutu, že znala osudy některých lidí, které viděla poprvé, vegetařila… Vždy na mně, roztěkaném puberťákovi, spočíval dlouze její laskavý a pátravý zrak. Co si se mnou tak asi mohla povídat? Skoro nic. Ale tak hluboké a hladivé modré oči jsem nikdy dřív neviděl, to jsem si už tehdy uvědomoval.
O několik let později, kdy už jsem byl v lázních bez maminky, kdesevzala tusevzala, čekala na mne jednoho dne před jídelnou. Rázem jsem byl postaven před jiný svět, subtilní, neznámý a lákavý. Pro mne asi až příliš ušlechtilý. Přitahoval mne, ale bál jsem se ho. V oné době jsem šel z jedné zábavy do druhé a konverzovat jsem uměl spíš se svými vrstevnicemi, než se ctihodnou stařenkou. Připadal jsem si před ní hrubý, nešikovný, nehodný. Oprávněně. Rozpaky jsem tedy vyřešil kvapným rozloučením s poukazem na můj oběd.
Lituji celý život, že jsem nezůstal tehdy o hladu. Mohla mi pomoci tišit tehdejší hlad duše. Nevím, jak mohla vědět, že jsem zrovna v lázních, ale z jejího rozloučení a cesty na autobus jsem pochopil, že tam z Trutnova přijela kvůli mně. I přes tehdejší pocit viny jsem pocítil pohlazení jakéhosi jiného světa, před jehož prahem jsem později toužil stanout a který mi moudré a laskavé oči i hlas pohádkové stařenky pootevřely asi jako když se podíváme na hvězdy dalekohledem. Ale nic se mnou nepořídila, spal jsem jako dudek. Kolik takových tajemných stařenek asi v životě míjíme? Anebo – kolik třeba míjíme dětských sdělení ze světa nevinnosti a pravdivosti?
2024 ©