Láska je trpělivá
Jak je to s námi? Dlouho to bývá jen životní okounění a zevlování. Člověk okukuje život a svět, někdo i jakési to duchovno, ale spinká. Pak ho v jeho pelíšku začnou štípat blechy a mravenci a on se musí vyhrabat a začít s tím něco dělat. Protivenstvím se začne uvědomovat, být víc sám sebou a posléze se pociťovat součástí světa, spolupodílníkem na poznávání a rozpouštění jeho nešvarů i na nesení jeho břemen.
Vše máme brát jako schody na cestě. Bolest člověka často prohlubuje a přivádí blíž k jeho pravému Já, které je božskou perlou v bytosti každého, byť často ukrytou a zablácenou.
A co naše naše lamentování nad stavem zkaženého světa, ubohostí oficiální vědy, fanatismem sektářů, zkažeností mládeže, špínou politiky, úpadkem umění, pobloudilostí jinověrců nebo nemožným vkusem sousedky? Není jen skrytou formou samolibosti nebo sebepovýšení, že my jsme ti správně věřící, ti duchovní, vědoucí, ti lepší, chytřejší, nebo ublížení a Bohu milejší?
Jsme někdy obdivuhodně rafinovaní. Jak je snadné se vymlouvat, že v dnešní době to máme i s tou duchovní cestou těžké. Svět na nás útočí. Ale pozor. Není povinností světa být na nás hodný. To nemáme právo očekávat. Není ani jeho povinností být už dokonalý. Ale naší povinností je přispívat k jeho dokonalosti. Čím více to budeme dělat, tím méně budeme od světa žádat. Kdo nemá chtění, nemá zklamání.
Pokud si myslíme, že chceme dělat nějaké duchovno či náboženství a ten ošklivý svět nám v tom brání, pak žijeme v nadřazenosti, zapouzdřenosti, klamu. Duchovní vývoj, pokrok, sílení spočívá právě v tom, že se snažíme udržet si harmonii a orientaci hlavně v tlaku zevního světa. Vím, je to přetěžké, ztrácíme to stokrát a tisíckrát, ale musíme stále mávat křídly, aby sílila. Právě hledáním dostává hledané cenu. A je skvělou pomocí vědět i o Kristově pomoci, posile a posvěcování, které přijdou, toužíme-li po nich.
Doktorka Milada Horáková nedělala žádnou duchovní nauku, ale žila věrně svým ideálům, byla autentická, přirozená. Půldruhé hodiny před popravou dopsala svým blízkým psaníčko: „Ptáci už se probouzí. Začíná svítat. Jděte na louky a do lesů. Žijte! Žijte! Jděte do borů, dívejte se na krásné a všude budeme spolu. Dívejte se na lidi kolem – v každém se něčím zobrazím. Nejsem bezradná a zoufalá. Nehraji…“ Byla připravena odejít bez zloby, ukřivděnosti, bez vyhrožování božími mlýny.
Láska je vždy trpělivá a nechce sklízet štěstí hned. Nejcennější je, když je vydávána i v době, kdy žijeme utlačeni svými životními břemeny, ba i když jim podlehneme.
Symfonie lidstva
Leckdo si podle mých knížek prý myslí, že si žiju v jakémsi trvalém vnitřním jasu. Kdepak. Spíš je dobré být aspoň co nejvíc v klidné harmonii, když jas zrovna není k nalezení. To slunce, které nás nakonec ze všech trablů vyvede či je osvítí a odpaří, se občas asi většině z nás, a třeba i nadlouho, skrývá a člověk prožívá onu „noc duše“, při které nic hezkého nedostává. Ale právě tehdy je důležité, aby aspoň věděl, že i za těmi mraky to slunce je a nezmatkoval, nevzpínal se, nehysterčil. A při takovémto klidu můžeme být Bůh blíž, než tušíme, a to i kdybychom cosi v životě nezvládali. Když rozdal Gustav Mahler party své nové symfonie hráčům, ozval se trumpetista: Proč mne pořád ženete do těch nejvyšších přidušených tónů? Odpověď zněla: Zatím to ještě nemůžete pochopit, teprve až uslyšíte celou symfonii. Nehněte nás Prozřetelnost také někdy svými omezeními a tlaky do lepší ukázněnosti pro symfonii celku?
Někdy zapomínáme, že Bůh není kontrolor s notýskem, ale milující Otec i Matka a ví o nás i to, že často ještě nemáme na svatost síly. Co je v nás, to se musí nějak projevit, musíme se plně poznat a přijmout, jací jsme. A když se o to aspoň trochu snažíme, můžeme pak být i se sebou trochu ohleduplní a nevztekat či nermoutit se z toho, že se vztekáme či rmoutíme. A když už děláme i vůči druhému něco nedobrého a neumíme s tím zatím přestat, pak je snad lepší sbírat odvahu i pokoru k budoucímu nesení spravedlivého vyrovnání, či ještě lépe - vůli to co nejlépe a nejdříve vyrovnat sami. A vědět, že bez Milosti Kristovy neumíme a nedokážeme nic, ale že se o tu milost musíme aspoň trošičku zasloužit, abychom ji vůbec rozpoznali.
Je lepší se třeba klidně vztekat než vztekle zklidňovat. Učit se nebát přijmout následky svých chyb, ani pak nás přece Bůh neopouští. To samozřejmě neznamená bezuzdně si hřešit, ale když už ani přes určité úsilí neumíme něco zvládnout, pak aspoň zachovat klid. Říkat si asi: Pane Bože, vím, že jsem hříšný, nedokonalý, ba se mi v tom i líbí, ale pomoz mi, abych z tvé ruky aspoň přijal klidně výchovné potíže, které mne možná čekají, abych našel sílu se změnit. Ono to sebepolepšování nejde tak přímočaře, jak někteří učí nebo linýrují druhým. Ale boží láska na nás svítí pořád, to je dobré si připomínat, a ne po provinění zalézat do tmy v domnění, že nás Bůh nemůže milovat a že nás zatracuje. Natož pak si chyby falešně zdůvodňovat nějakým ušlechtilým pláštíkem. Je to pak ta největší drzost i vůči Bohu – cožpak je hlupák, kterého můžeme ošálit? Vidí nás i přes ty naše mraky, i nás skrze ně miluje.
POUTĚ A SVATYNĚ
Brouzdáme se dnes po internetu, supermarketech či plážích… - známe ještě jiná putování? Poutě našich předků k nějakému posvátnému cíli už téměř vymizely – poprvé v lidských dějinách. Při našem brouzdání jsou nám druzí lhostejní, ba občas překážejí. Někdejší poutě byly naopak sdílením a sounáležitostí. Pravda, nemusíme se namáhat pěšky, vzdálenosti již skoro nehrají roli. Křížky v krajině vystřídaly dopravní značky, namísto alejí či kapliček máme billboardy. Nepřicházíme o něco? Útrapy nepřízně počasí, žízně, bolavých nohou byly vyváženy jinou odměnou, kterou my už asi neumíme prožít. Ryzejší nitra našich předků, nezanesená tisíci informací z televize, internetu či mobilu a nezotročená tisíci malicherných přání, se průzračněji koncentrovala k cíli. I přírodní okolí, nezanesené tolik odpadky a průmyslovými zónami, nerušilo, ba harmonizovalo. Stanutí u spirituálního cíle pak poskytlo katarzi. Mohlo být i prahem ke vstupu do čistšího a radostnějšího niterného světa.
„Schodiště vede poutníka k vrcholu jeho cesty a tužby – k setkání s Bohem. Každým krokem je výš a blíže k Bohu. Proto jsou to schody významné a lidé se na nich zastavovali a na každém se modlili. Prosili o přímluvu Matku Boží a volali po Božím milosrdenství. I kdyby někdo nevěřil v Boha, musil by přiznat, že tyto schody jsou hodny úcty kvůli tomu, kolik lidských osudů, kolik bolesti a touhy bylo na nich vyneseno zkroušenými lidmi. I kdyby někdo nevěřil v Boha, měl by mít soucit s těmi, kdo tu na každém stupni poklekali, klaněli se a vstávali, aby postoupili výš. Skládali tu a znovu zvedali svá životní břemena. Ne-li všechny, pak mnohé z těch stupňů jsou navždy poznamenány slzami a dotkly se jich dlaně drsné prací i rty, které musely mlčet. Po těchto schodech jako by vzlínala k Bohu touha po životě a láska k němu. Je s podivem, jak zde byl přijímán a milován i takový život, od něhož se šťastní, spokojení a také zároveň lhostejní a pyšní lidé odvrátí jako od něčeho bezcenného a ubohého.“ Takto vystihl Petr Piťha pocity a postoje těch, kteří stoupali po slavných schodech ze staré Příbrami na Svatou Horu. Podobných poutních míst bývaly u nás stovky.
Zaposloucháme-li se například do sboru poutníků z Wagnerova Tannhäusera, budou nám tyto pocity bližší. Nebo stačí alespoň miniaturní skladba Frýdecká Panna Maria z Janáčkova „Chodníčku“. I v této minutové črtě je ryzí záblesk asi jako v kapičce rosy před kapličkou či v pokleku dítěte a jeho důvěřivém pohledu na svatý obrázek.
Dnes se cosi změnilo. Poutě musíme prožívat spíš ve hledání svého niterného života, v hájení a uchovávání si kvalit v záplavě falše a kýče, a to i v tzv. duchovní oblasti. Jsme už, či máme být, vyspělejší a ke katarzi dospívat i bez zevních pomůcek. I chrámy bychom měli stavět také v sobě. V tlaku zevního světa to snad ani jinak nejde, nedělní náboženství nestačí.
Pravda, když čítáme o prastarých svatyních či mysterijních orakulích, zasteskne se nám snad, že cosi vyprchalo z našich životů a ani si už nedokážeme dobře představit, co se vlastně v takových svatyních odehrávalo – zejména v nitrech lidí. I dnešní náboženské stánky plní pro mnohé svůj účel, nezapomínejme však na ono „Vy jste chrámem Ducha svatého“ nebo „A ty až se budeš modlit, vejdi do pokojíčku srdce svého…”. Ty nejdůležitější svatyně nebyly nikdy stavěny na zemi. Velcí učitelé lidstva je budovali ve svých neviditelných světech a odtud je nabízeli těm, kdo měli otevřená nitra. Vždy byli oni „Stavitelé chrámů“, o kterých píše Otokar Březina. Byl jedním z nich. Svoji niternou komůrku můžeme postupně přeměňovat v chrám. Můžeme v něm zažíhat svíce své oddanosti, pozdvihovat kalich své lásky v nabídce Nejvyššímu, prosycovat prostory vůněmi kadidla meditace, budovat opěrné sloupy naší charakterovou spolehlivostí a důvěryhodností pro Boha, pro okolí i pro sebe. Můžeme být stateční a pevní jako kněží v dobách pronásledování, i radostní jako v dobách bezpečí. Můžeme nabízet vstup druhým, aby jim naše vnitřní prostory poskytly místo, kde najdou úlevu, posilu, osvěžení i odpuštění.
2024 ©