Svatozář v lipovém háji
Monstrance, které vídáme v kostelích a které slouží
kněžím i při zaopatřování umírajících, mívají zlaté či
stříbrné paprsky kolem Kristova těla. Ty nejsou ničím jiným
než znázorněním sršící aury Vykupitelova proměněného
nesmrtelného éterického těla, "těla blaha". O tom toho
dnešní kněží moc nevědí. Mimochodem - přesto je však i
katolický rituál posledního pomazání pro odcházejícího
prospěšný, bez ohledu na dobrotu či nedobrotu vykonávajícího
kněze. Usnadňuje posmrtné odpoutání já od astrální a
éterické složky, které mají zaniknout.
O jedné svatozáři, kterou vytvořily jako zázrakem
včeličky, se tradoval prostý moravský příběh, který byl v
roce 1936 takto částečně ve verších převyprávěn a samizdatově
vydán.
Kdysi byla tuhá zima, mrzla těla,
příroda se odmlčela, usnula.
Jedna žena umírajíc touhu měla,
aby Tělo Páně přijala. Však nesměla
v kruté zimě vydati se do kostela se svou nemocí.
Avšak její dcera chtěla matičce své pomoci.
Vydala se sama závějemi ku daleké vesnici.
Přijala zde Tělo Páně, avšak polovinu vložila
do modlitební své knihy, kterou nesla v pravici.
A když cestou závějemi se zmořila,
začlo sněžit nanovo a vítr bouřně vál.
Chvátající dívka nevěděla, že se její šál
uvolnil, a knížku uzavřela v ztuhlé ruce.
Neviděla, neboť sníh jí šlehal v tváře prudce.
Vysílena došla v noci domů umdlená.
Zalekla se hrozně, vidouc, že hostii ztratila.
Do horečky upadla, jak byla znavená.
Ani nevěděla, že matičku svou již ztratila.
Avšak přišlo jaro, roztál led a sníh,
ze zakletí mrazu vstala obrozená příroda.
Všude zněl zas ptactva zpěv a smích.
Také dívce zdraví vrátila ta jarní pohoda.
Vyšla cestou, kudy v sněžných závějích
tehdy nesla Boží Tělo k smrti zemdlená.
V nitru kojila se tajuplnou nadějí,
že snad zachráněna bude hostie ta svěcená.
Avšak netušila přece celičký ten div,
jenž se udál s její svatou hostií.
Spěla cestou přes ty dumné lesy, jíž šla dřív,
k zemi schýlená, zda někde přece nespatří ji.
A když došla na kopeček, tam kde v hustém lese
hlouček mocných lip své větve rozpíná
jako sladkou náruč včelám, jejichž bzučení se nese
sluncem prosyceným vzduchem, kterým vůně medu prolíná,
náhle popatřila k nebi, k slunce záři.
Rozrušením zbledla v tváři.
Uzří na košaté lípy mocném kmenu
hostii do vosku včelek zatmelenu.
Včelky instinktem svým vedeny sem byly,
kol hostie z vosku jak paprsky svatozáře vytvořily,
takže žasnoucí ta dívka dojem měla,
že včeličky vytvořily monstranci kol Božího Těla.
Dívce tryskly horké slzy díkuvzdání do zraku,
byla jako omámena mocí toho zázraku.
A pak na památku oné události
byl zde kostelíček postaven v té tichosti
mezi lipami a "Tělu Páně" zasvěcený byl.
Býval také mnohých poutí milý cíl.
/Z knihy Tři duše naboso./
2024 ©