Táňa Fischerová POHÁDKA O SVĚTÝLKU

Ze společné knihy SVĚTLINY II autorů Táni Fischerové, Ludvíka Procházky a Karla Funka (viz doslov k textu ze 30. 12. 2019)

POHÁDKA O SVĚTÝLKU

Byl jednou jeden princ. Nikdo, kde se narodí, nemá v životě jenom štěstí nebo jenom smůlu. Většinou má každý od všeho jenom kousek, ale někdo má přece jenom něčeho víc. Náš princ měl víc štěstí.

Narodil se pohledný: měl krásné, jasně modré oči a milý úsměv, milou povahu a ještě k tomu talent. Lidé ho měli rádi.

Potkalo ho v životě také pár těžkostí. Kdysi ho dokonce zavřeli na hodně let do vězení. Ale pak se jeho osud otočil a natočil princi svou milostivou tvář. Tak žil princ ve štěstí a pohodě, oženil se, zplodil dceru a hodně pracoval. Jeho život byl celkem šťastný a vyrovnaný, a to dokonce i za hranicemi rodné země, kterou opustil, protože tam vládli špatní vládci, potomci těch, kteří ho kdysi zavřeli do vězení.

A tak žil princ v klidu a pokoji tak dlouho, až si přestal uvědomovat, že moc klidu a moc pokoje není dobře, protože ukolébá duši do takového stavu, že usne a přestane pracovat. V životě totiž musí být všechno trochu vyvážené. Naše radosti, i naše starosti.

On se každý člověk na této zemi narodí se světýlkem v duši. To světýlko je moc vzácná a velice krásná věc, která velmi snadno zhasíná, nebo jenom doutná. Přitom je to světýlko vůbec to nejdůležitější, co člověk má, protože je to taková skrytá vnitřní lampička, která nám ozařuje cestu a ukazuje, kudy máme jít. Ale pečovat o světýlko je moc těžké. Tak těžké, že většině lidí světýlko během života nakonec zhasne a oni si toho často ani nevšimnou. Žijí a žijí, a jenom čas od času, v nějakých výjimečných chvílích si najednou uvědomují, že mají nějak temno v duši, že nejsou šťastní, že něco ztratili, ale nevědí co, a tak na to zase za čas zapomenou a žijí dál. Někteří se zase pokoušejí to světýlko znovu rozsvítit, ale to vůbec není jednoduché, vyžaduje to moc práce a obětí, protože co jednou uhasne, mnohem hůř se znovu zapaluje, a tak i tady uspějí jen málokteří.

Ovšem… na druhé straně… potkáte-li takového člověka se světýlkem, ihned ho poznáte. Takoví lidé jsou celí prozáření zevnitř, a je jich málo. Tihle lidé musí jít často pomalu, někdy se zastavit a posvítit jiným, chránit světýlko, když moc fouká, a ono fouká moc často.

Je ale hodně lidí, kterým světýlko doutná. Nezhaslo úplně, ale také nesvítí. Někdy se stane, že v okamžicích, kdy jsou nějak něčím vychýleni ze své dráhy, že se maličko rozsvítí a na chvíli jim ozáří cestu, ale oni nevědí proč a neumějí tudíž o světýlko pečovat a tak jim po chvíli začne zase jenom doutnat.

Náš princ měl také doutnající světýlko. Cítil, že mu přes všechny úspěchy něco schází, občas, kdy zafoukal vítr, světýlko se rozhořelo, aby pak zase pohaslo. Princ byl spokojený, ale nebyl šťastný. Potom se v jeho původní zemi staly velké věci. Zlí vládci byli vyhnáni, království se proměnilo ze smutné a zanedbané země zase ve veselé království a lidé vyšli do ulic a slavili, že ti, co umrtvili všechno živé už jsou pryč a všichni byli šťastní. Bohužel jenom na chvíli, protože tohle jsou ty chvíle, kdy se mnoho světýlek, dávno zhasnutých, u vědomí té krásné doby na okamžik rozsvítí, ale když ta radost pomine a přijdou všední dny, světýlka zhasnou, protože se rozsvítila jenom náhodou tím velkým větrem, který se zvedl, ale ne vlastní zásluhou.

Také náš princ se vrátil do své země a také on byl šťastný a veselý a myslel si, že všechno zlo už je definitivně za námi. Ale zlo není nikdy definitivně za námi, je jako nastuzení, rádo se vrací a hlavně do lidí, kteří se s ním neumějí vyrovnat, protože se schovává v koutečku jejich duší a zhasíná tam světýlka.

U vědomí té velké radosti princ cítil, že tentokrát už by nechtěl světýlko nechat doutnat a že by o ně měl víc pečovat.

Pak jednou, při jedné ze slavností na oslavu nového dobrého krále, potkal princ malou princeznu. Princezna byla trochu smutná, ale zas ne moc smutná, trochu veselá, ale ne moc veselá, prostě byla jaká byla, ale jednu věc věděla: že si musí chránit světýlko. Věděla o jeho existenci a i když to někdy bylo těžké uchovat ten plamínek, a i když někdy zářil úplně tenoulince, přece se snažila ho chránit a pečovat o něj, protože bez něj už by to nebyla ona.

Princi začalo být v její přítomnosti dobře. Jenomže hned potom si zase vzpomněl, že už jednu princeznu má, i když v tom společném životě si asi nedali pozor a tak jim to světýlko zhaslo už dávno. Jejich dcera už byla dospělá a protože byl princ laskavý a nechtěl nikomu ubližovat ,tak teď cítil za svoji princeznu odpovědnost, ale zároveň věděl, že bez světýlka už taky žít nechce.

A malá, trochu smutná a trochu veselá princezna zase věděla, že člověk si nemůže brát všechno, co chce, ale spíš něco dávat a opatrovat světýlko , to že je to hlavní.

Pak zase princ se svou princeznou odjel za hranice a žil tam v krásném domě a pracoval a nic mu nescházelo, a přece něco. Asi to světýlko. Většina lidí o světýlkách neví a dokonce dávno zapomněla že existují a nemá ráda, když někde nějaké světýlko svítí a není to u nich v domě. A tak zakážou světlo úplně.. Lidi si totiž snadno zvyknou, že když světýlko zhasne, zůstane majetek. A tak říkají – ty jsi můj, to je můj dům, moje auto, moje zahrada a můj princ, místo aby věděli, že to je zázrak a svět – že to je dům a zahrada, a že mají to štěstí, že se o ně mohou starat a pečovat o ně, stejně jako o druhého člověka, stejně jako o světýlka svá i druhých. A že by neměli říkat – on je můj, protože každý je vždycky především svůj a na něm záleží, co se sebou udělá, a jeho duše a světýlko je především toho, komu je chtějí dát a ne toho, kdo si je bere zvykem nebo násilím.

Ale princ s modrýma očima byl už moc zvyklý na svůj dům a na svůj způsob života a tak se nakonec rozhodl zhasnout světýlko a přestat se trápit.

A co myslíte, děti? Přestalo jeho trápení úplně?

Je to řešení, zhasnout světýlko?

Je člověk odpovědný za svoje světýlko?

A zůstanou na světě některá světýlka, i když tahle pohádka skončí? Já myslím, že ano. Ale dávejte si na ně pozor! Jsou moc křehká, jak už víte.