Úvod k nové knize - Putování mystickým rokem aneb skrytá řeč svátků.

ÚVOD  -  PROČ  TATO  KNIHA  A  CO  NÁS  V  NÍ  ČEKÁ

Nejenže mi připadá, že v cestě za pravdou je větší hodnota než v pravdě samotné. Zdá se, že ještě hodnotnější než sama cesta je vůle vydat se na ni.

                                                                              Christian Morgenstern

Svátky v našich nitrech vybledly, posvátnost překryly pavučiny všednosti. Duše okorávají. V dávných dobách vývoje lidstva byla ještě nebesa otevřena, člověk mohl vzhlížet k duchovním bytostem. V několika posledních staletích jsme se těmto bytostem odcizili. Člověk se dnes opírá sám o sebe, aniž by své myšlení bezprostředně spojoval s božsky-duchovní vůlí vládnoucí světem, je od něho emancipován. Hledejme proto znovu spojovací mosty ke světům, ze kterých jsou řízeny mj. i děje ročních období. Pootevřeme si alespoň částečně tuto možnost, avšak s niternou výbavou dnešního člověka.

            Je tomu už hodně dávno, kdy lidské pociťování duchovních světů a dějů nebylo tak zastřeno, jako dnes. Starověký člověk pociťoval prožívání ročního koloběhu jako nezbytné pojítko mezi sebou  a kosmem. Tehdejší lidé měli blíže k vyciťování duchovních vanutí ročních dob i dob svátků. V pospolitosti vnímali hluboce jejich obsahy. Dnes jsme více individualizovaní a v pospolitosti slavíme pouze zdeformované vnějškové atrapy, zbytky čehosi, k čemu jsme již ztratili klíč. Zemědělsko-hospodářské pojetí roku neusiluje o duchovní prožívání. Lidé v něm sledují společné cíle - orbu, setí, sklizeň atd. Toto pojetí nevyžaduje individuální niternou aktivitu, protože vychází pouze z mechanistického pojetí světa. Vnitřní procesy, kterými žije duchovnost Země, již nejsme schopni uchopit. Jejich vliv na člověka chápeme jen vágně, zprostředkovaně přes vnější nálady na psychické, nikoli spirituální rovině. Naopak včlenění se do dějů „za“ přírodou dává poznat jak životodárné síly, tvořící podstatu přírodních dějů viditelných, tak umožňuje nitru člověka včlenit se aktivně do esoterických obsahů jednotlivých období. Prožívat mystický rok, začínající Vánocemi,  znamená prožívat i děje, s nimiž souvisí vláda čtyř kosmických archandělů ročních dob. Znamená to možnost, že v praxi nitra poznáváme poměr své vlastní bytosti ke kosmu – nikoliv astronomickému, nýbrž duchovnímu. Vědomé prožívání ročního koloběhu a jeho svátků je nejbezpečnější cestou, jak přivádět duchovno v člověku k duchovnu v kosmu.

                 Podobně jako u dvou předcházejících knih autora na toto téma, nejsou ani zde u čtenáře předpokládány znalosti duchovní vědy, o které se obsah nejvíce opírá. Kniha je tedy určena těm, kdo se opravdově touží nechat niterně oplodnit spoluprožíváním koloběhu roku, aniž by dosud museli nutně poznat duchovněvědecká pojednání na toto téma od Rudolfa Steinera či Sergeje O. Prokofjeva. Kromě některých základních poznatků z tohoto tématu, které obsahovaly obě minulé knihy autora (Tajemství čtyř ročních období a pro méně náročné čtenáře Meditační průvodce rokem) jsou zde uváděny další skutečnosti, související s touto oblastí, a poněkud hlouběji je zde pojednáno o esoterním významu jednotlivých svátků.

                 Kniha je tedy rozvinutím obou předcházejících, zároveň však nevyžaduje jejich znalost. Její kompozice obsahuje jak některé hlouběji podané poznatky a souvislosti, tak pasáže lehčí, méně náročné, spíše poetické. V první řadě je průvodcem pro praktické niterné použití čtenáře, bez ohledu na jeho dosavadní znalosti či zaměření na tu či onu duchovní cestu. Autora přivedlo k této knize jak vyzvání Jakuba Hlaváčka, přítele a nakladatele, tak i čtyřicetiletá střídavě úspěšná snaha nechávat své myšlení, cítění i konání prosvětlovat kosmickými proměnlivými vlivy dnů v týdnu i ročních dob, která mu přinesla i trochu něčeho jako jasnosti a přehlednosti nitra i radostného bezpečí v jednotě božího světa. Ne vždy se to dařilo, podobně jako ne vždy můžeme spatřit jasnou oblohu. Teď se tedy touto knihou po čase zase ozývá. Ostatně, vše je ozvěna. I člověk je ozvěnou boží.

            To, co se děje v chrámu přírody pozemské, se odehrává za spolupůsobení grandiózního chrámu kosmického, obývaného duchovními hierarchiemi. Když byl Rudolf Steiner dotazován, jak se mohou lidé nejúčinněji přiblížit prožívání Krista v éterické auře Země, odpověděl, že k tomu vede meditativní prožívání běhu roku. Toto meditativní spoluprožívání ročního rytmu je darem pro meditujícího člověka, který hledá Kristovu sféru, nebo její existenci zprvu pouze připouští.

            Prožitky, které jsou zde zprostředkovány, nejsou samoúčelné, ale mohou být vyvolány a odůvodněny pouze novým a novým poznáním. Souvisí to s nutností ujasnit si, že hodnotný cit či pocit může být vyvolán či zprostředkován teprve na základě poctivého hodnotného promyšlení věci. Tak jako pouze myšlení zprostředkuje člověku zážitek sebe sama jako svébytné bytosti, může pouze myšlení dosáhnout k pochopení vyšších bytostí a pravd – a prožitek z nich pak bude hodnotný, trvalý, niterně oplodňující. Bude to prožitek z poznání, nikoli prožitek pro požitek. Touha po poznání však musí prýštit z citu a vůle. Touha srdce musí být onou hnací silou k osvojení si poznání.

            Ve středověku snášeli poutníci útrapy dlouhých poutí, než stanuli u cíle a před nimi se vnějšně i niterně rozzářila zasloužená katarze. Ještě před tím, v dobách dávných zasvěcení, bylo nutno hledat Mistry a guru, přecházet velehory, čelit žízni, hladu, mrazu či bouřím. Za několik vět pravé nauky nasazovali žáci život. Jen touha po Bohu, po poznání planula v jejich srdcích a vedla je k možnostem zasvěcení. A dnes? Toto vše máme za sebou, je tu však něco jiného, co odpovídá dnešnímu vývojovému stupni člověka a jeho zkouškám. Musíme se tříbit v bouřích a duchovním hladu denního života, čelit svodům, lákadlům i agresi, namísto pustých hor či pouští máme kolem sebe pustotu hodnot, namísto vichřic spíše chaos okolí i svých niter. Přesto je tato doba největším darem, kde můžeme osvědčovat pevnost a kvalitu naší touhy a denně přeměňovat bolest v lásku, zlo v dobro, chaos v řád. Buďme za tuto možnost hluboce vděčni.

            Projděme nebo alespoň naznačme v této knize základy mysterií ročních dob a na jejich časové ploše a hodnotové hloubce i esoterní podstatu svátečních událostí a období. Podíváme-li se na duševní činnosti a poznávací možnosti, ukáže se nám běh roku jako činnost tvůrčích bytostí, do níž se lidská duše může vžívat. Nepovažujme však jasnovid za nutnou podmínku. K jasnovidu vede jasné, ryzí, logické myšlení, a může nám postačit, že právě takové myšlení můžeme v následujících tématech rozvíjet. Nečekejme ani splnění onoho módního zploštělého přání, aby nám andělé či archandělé jaksi sami něco ujasnili. Ani oni nemají právo dávat nám něco, dokud jsme plně nerozvinuli a nevyužili své poznávací možnosti. Na podkladě známé dvanácternosti roku podle jednotlivých znamení, se kterou pracuje astrologie, vnesl lidstvu Kristus, sestoupivší ze sluneční sféry, sedmerost základních svátků. Čtyřem z nich, svátkům v období vánočním, velikonočním, svátku v době svatého Jana a pak Michaela, které byly slaveny již v dávných dobách, vdechl svým principem hlubokou proměnu, takže dosáhly svého konečného naplnění. K nim od jeho doby přistoupily ještě další tři svátky: Epifanie, Nanebevstoupení a svátek svatého Ducha, tzv. Letnice.

            Otevřenými „okny do nebe“ jsou i období obou rovnodenností a obou slunovratů. V Evropě jsou známa již od dob spirituality Keltů. Vždy v polovině období mezi slunovraty a rovnodennostmi na nás mohou působit další vanutí sil. První v našem kalendářním roce jsou z tohoto hlediska Hromnice – 2. února, hranice mezi zimou a jarem (Keltové slavili Imbolc, 1. a 2. února), na přelomu dubna a května slavili Beltaim (značí oheň, šťastný, zářící, velkolepý). Ve třetím mezidobí mezi letním slunovratem a podzimní rovnodenností u nás podle některých autorů významnější svátek není, leda že bychom prožili spolu s výstupem zemské duše i srpnový svátek Nanebevzetí Panny Marie. Keltové slavili tzv. Lugnasad - 1. srpna. Poslední svátek Dušiček a Všech svatých (u Keltů Samhaim) - na přelomu října a listopadu, je chápán jako předěl mezi létem a zimou. Tou dobou se otevírají hranice mezi světem žijících a tzv. zemřelých. V této knize si dále povšimneme mystiky letních svátků.

            Plnohodnotné prožitky všech těchto výše uvedených svátků jsou dosažitelné i pro současného člověka. Předpokladem, jak jej zdůrazňuje Rudolf Steiner, je zesílení a zpevnění těch zážitků duše, které by se mohly označit jako vyšší morální zážitky, to je zážitky, které se zračí v duševním ladění pevného charakteru, vnitřní jistoty a klidu. V duši se musí vypěstovat především vnitřní statečnost a pevnost charakteru, neboť slabostí charakteru se oslabuje celý duševní život. Pak člověk přichází k duchovnímu životu se slabým duševním životem. To by neměl, chce-li v duchovním světě mít správné a pravdivé prožitky. Proto nikdo, kdo prožívání ve vyšších světech bere opravdu vážně, nikdy neochabne v přesvědčení, že k posilování duševního života, aby správně vstoupil do vyšších světů, náleží zesilování duševních morálních sil. Dalším předpokladem je citlivý ba živý vztah k živoucí bytosti naší rodné planety. Tomu budou věnovány počáteční kapitoly.

            Svátky – tyto zářící nebeské menhiry, ukazatelé na cestě času, nám mohou osvětlovat cestu. Cestu niterně svobodného člověka k jeho zasvěcení do živoucího kosmického dění, cestu k prožitkům Kristova působení v prostoru našeho okrsku a v čase měnících se posvátných a posvěcujících nálad v průběhu roku. Přivedeni k těmto souvislostem lépe pochopíme, co znamená, že se Kristus stal Duchem Země, nejláskyplnějším přítelem lidstva.