VDĚČNÉ REMINISCENCE K SETKÁNÍ V Č. RÁJI A NÁPAD PORADENSTVÍ

Vděčná reminiscence k setkání a sdílení se čtenáři, a nápad poradenství.

Trocha „historického“ vývoje  mých setkávání s čtenáři: na prvním víkendu v Krnově v roce 1993 jsem se „tolerantně“ nechával přerušovat a přehlušovat, až se zadání, jak kdosi řekl, „rozžvanilo“ do řady doplňků a připomínek, které byly nakonec už plně od věci. Při dalším setkání, jakmile se mluvilo jeden přes druhého a mezi sebou, jsem vyhlásil přestávku s tím, že se pak rozdělíme na dvě skupiny: kdo chce poslouchat a poté případně diskutovat k věci, nechť přijde sem, a druhá skupina, která se baví libovolně, nechť zůstane v jídelně. Ani to ale moc nepomohlo. Nechtěl jsem nikoho přerušovat, aby to nebylo vykládáno jako povýšenost.

K rodinnému setkávání do Kojetína, kde jedni manželé sezvali kdekoho „na toho Funka co píše ty knížky“, jsem jel párkrát a odjížděl také s nepříjemnou pachutí. I zde jsem se choval jako nesmělý ťunťa. Byl tam zvyk průběžně libovolně přerušovat výklad zbytečnými či spekulativními dotazy a připomínkami tak, že pak všichni ztratili nit. Má další fáze: klidně jsem je pak nechával vypovídat do sytosti, ale na původní téma jsem už nenavázal. Dali najevo nezájem, nevnucuji se. Když si pak všimli, že jsem tam, řekli: Karlíčku tak řekněte nám taky něco. Tedy jsem navázal na jejich témata, třeba na recepty na pomazánky. Řídím se pak tím – Kdo chce kam… Vybrali si sami, nechodím svá témata vychvalovat jako zboží na trhu. Můj závěr ale byl, že už tam nepojedu. Ale trvalo  mi to, bambulovi, dost dlouho.

Kdysi jistá paní z Vysočiny žadonila opakovaně do telefonu, že když prý tak pěkně píšu, abych mezi ně zajel, že sezve několik kamarádek, které jsou také dychtivy mého povídání. Bylo to dost z ruky, ale jednou, když jsem měl jet okolo, jsem souhlasil s víkendem. Ale ouha: V sobotu nemohla, neb měla setkání s nějakým psychotronikem přes sny (pravila: To víte, hledám různě), v neděli musela do kostela (prý co by jí řekl pan farář, kdyby nešla) a odpoledne s ním měla „biblickou hodinu“, tedy nemohla. Jak jsem byl rád, že jsem tam nejel.

Další fáze: pro případy, kdy  nezacítím hlubokou potřebu druhého k ujasnění něčeho, vychoval jsem se k snadné netečnosti vůči požadavkům na témata mých výkladů atd., nebo výklad nedokončuju, není-li soustředěně sledován. Dodatečně jsem se dříve v řadě případů přesvědčil, že někteří chtěli ode mne víc, než byli ochotni sami obětovat. Příprava témat si vyžádá dost času a soustředění, a má-li se pak „diskuse“ či „doplnění“ vést ve stylu – Pane Funk, když mluvíte o Vánocích, to já jednou o Vánocích porazila stromeček a tatínek mi nabančil…, pak si mohou vystačit sami. V písecké waldorfské školičce si povídání se mnou vyjednávaly maminky a sympatické paní učitelky dlouho a dychtivě až úpěnlivě. Když jsem pak přišel do třídy, kde už byly chvíli shromážděné a štrykovaly si, většina z nich v této činnosti setrvala. Snad jsem je nerušil. Byl jsem tedy zvukovou kulisou bez jakékoliv součinnosti a skutečného sdílení. Když jsem povídání po necelé hodině ukončil, zaznělo od štrykování: Vy už jdete? Kam tak pospícháte? Tak děkujem. Patrně i proto, že to mám já i ony přece blízko a bylo to zadarmo, bylo jejich úsilí tomu úměrné. I tam jsem byl naposledy. Mohl bych trávit čas účelněji (včetně odpočinku, přemýšlení či mého oblíbeného vyfukování bublinek z bublifuku).

Teprve nynější setkávání o víkendech, kde je pevně stanoveno datum, cena, témata atd., vidím jako účelná. Přijedou převážně ti opravdoví či opravdovější. To je konečně to, co jsem hledal.

I v soukromí to se mnou funguje takto: Když někdo blízký (a mám tu zkušenost i s tím, koho vidím poprvé) vzbudí svými poctivě kladenými dotazy, formulovanými problémy, uměním naslouchat toku myšlenek atd. ve mně potřebu, spíš odezvu mé plné  niterné asistence, když má vážný zájem a potřebu, abych ho kamsi dál inspiroval a sdílel se hlouběji, pak s ním trávím společný čas s plným niterným nasazením a velmi rád. Je to společné naplnění, společné obdarování, po kterém toužím. Pak pro mne není  nic obětí. Proto docházím k tomu, že  mám nejen právo, ale i povinnost si pro své úsilí a svůj čas stále pečlivěji vybírat, kam ho vynaložím. Kdybych pak ale z chování sdíleníchtivého člověka rozpoznal (asi bych to i snadno vytušil i bez konkrétních informací), že se zrovna tak jako hodnotám, které ode mne vyžaduje, věnuje nadbytečně a bezstarostně, nekontrolovaně a neukázněně hloupostem a činnostem, jejichž odložení je teprve předpokladem ke zrání, které ode mne chce zprostředkovávat, a pak mne zase žádá o vysvětlení a podporu čehosi, co by se byl už dávno mohl sám při dobré vůli dočíst či si promyslet, potom odstupuji (nedotčeně, věcně, snad i nenápadně) od své opěrné či inspirující role a úsilí. Mohu to vše vynakládat jinde, třeba i sám na modlitbu, na tichou a nenápadnou práci za svět, za národ, za zemřelé…, nebo na další rozpoznávání svých hloupostí a nedomyšleností; mohl a měl bych i víc číst, protože četbě dlužím mnohé. Snad i psaní. Už vím, že bych jen na psaní potřeboval ještě řadu desetiletí života. Tak si svého času musím víc vážit, protože není jen „můj“, ale je každému z nás darován k práci v této inkarnaci. Když ho prolajdáváme, nebude se nám ho v příštím životě k těmto věcem dostávat. To je důležité si uvědomovat při výběru všech našich činností. Jistě že nemyslím, že  bychom měli jen číst a meditovat, máme i své blízké (a někdy i dost zamotané karmické vazby), svou práci, léčení svých neduhů, nutnost odpočinku, pobytu v přírodě, poznávání umění apod., ale vždy s pečlivým niterným posouzením účelnosti, které už je věcí každého z nás.

K čemu směřuji? Z posledního podzimního setkání v Sedmihorkách, převážně se čtenáři Phoenixu, mám hluboký pocit požehnání, na kterém se podílela většina nás, účastníků. Mnohé bylo zjasněno, uvolněno, leckterá karmická zátěž objasněna a snad i odplavena, byla umožněna lepší nasměrování v individuálních okolnostech… Nitra se otevřela a chvilkami jako by se pootevřela i nebesa, a společně jsme pak přijali požehnané osvobodivé kapky pravdy. Těm jsme šli vstříc společně, a to bylo to nejúžasnější. Jsem pak hluboce vděčný těm, kteří pochopili, kam, proč a za jakým účelem jedou. A všichni jsme pak pokorně vděčni duchovím světům. Pak se naplní ideál onoho pravého sdílení ve vyšším smyslu. Odnesl jsem si hluboké stopy i neviditelná napojení na účastníky.

Po zkušenostech z těchto setkání ve mně postupně dozrála nabídka: Poskytnu duševně-duchovní doprovázení jednotlivcům i rodinám v životních těžkostech. Vždy je naděje, mohu asistovat při hledání východisek. Podmínky lze domluvit telefonem nebo mailem.

INDIVIDUÁLNÍ  PROVÁZENÍ  K  HLEDÁNÍ  VÝCHODISEK  Z  KRIZOVÝCH SITUACÍ – KAREL  FUNK,  TEL. 773 036 273, MAIL: karelfunk@atlas.cz. TOUTO CESTOU  DOMLUVÍME  DALŠÍ  PODMÍNKY.  WEB: karelfunk.bloger.cz.