Paní Jana Marshall, manažerka Štěpána Raka a Alfréda Strejčka (ale nejenom) je skvělou zámeckou paní. S šarmem, grácií i skromností organizuje v překrásném prostředí Zámku Poruba zajímavé programy. Je to pod hlavičkou Moravskoslezského kraje. - Ještě několik hodin před děním, o kterém budu psát, jsem netušil nejen, jakého umění budu svědkem, ale i jakého přátelství se stanu účastníkem.
Tak, a teď radši od začátku. Podnikaví duchové a občasní spolupracovníci – Fred Strejček a Štěpán Rak mne nejspíš dohodili své letité manažerce a kamarádce Janě Marshall, a s tou jsme si krátce psali o mém programu.
Původně oznámené téma mělo být Když květny promlouvají, podle mé poslední knihy. Jenže kázeň nepatří mezi mé lepší stránky a tak z toho byla beseda v užším kruhu při sezení do kruhu a podle mého uzpůsobení: leckteré pravdy duchovní vědy se dají sdělovat vnímavým posluchačům, aniž by byly předem ohlášeny, naprogramovány či pozváno „duchovní publikum“. A tak nás to neslo a houpali jsme se na vlnách myšlenek o umění, o lidstvu, o vztazích... V krátkosti jsme probrali třeba toto:
- „poznávacím orgánem“ vyšších pravd je úcta a pokora. Jinak jsme jen studení učenci.
- téma Svět ztrácí pohostinnost – a co my s tím?
- Umíme se koncentrovat?
- Náhrada odvěkého přírodního poznávání technikou.
- Vztah k přírodě – jiný pohled.
- Duchovní snobismus.
- IQ nebo raději zvládání emocí a charakteru?
- Síly duchovního světa. Působení kosmických archandělů do našeho světa.
- Různé příběhy, příhody, vtipy a mnoho dalšího.
Neplánovaně tak vzniklo milé společenství. Na některou z dalších sezón jsme se s paní Janou domlouvali na dalších tématech, například jak jsem poznával skvělé lidi (známé i neznámé). Těch dvakrát 400 kilometrů rád ujedu (bude-li mi fyzicky dáno).
To podstatné a nenahraditelné tam ale vnesli vzácní hosté židovské národnosti – houslový virtuos, pedagog a autor několika knih Alexander Shonert a jeho maminka, klavíristka Natalia Shonert. Dělili jsme se o vystupování. Mistr Josef Suk řekl kdysi v České televizi o Shonertově interpretaci A. Dvořáka: „Je to geniální kumštýř, Bohem nadaný. Byl jsem dojatý, protože můj slavný pradědeček si zasloužil aby byl takto interpretován.“ Velkou váhu mají i ocenění z celé Evropy i Spojených států. Tam vystoupil v roce 2014 s dvouhodinovým recitálem před naplněným stojícím sálem v jedné z nejprestižnějších síní USA, v National Gallery of Art ve Washingtonu DC.
Mistr Shonert odešel z Ruska v roce 1999 kvůli politické situaci Putinovského režimu - teror, vraždy na ulici, kriminalizace slušných lidí apod., do Prahy. Komunistický teror zná dobře, jeho děd byl vězněn v gulagu. V roce 2010 bylo Alexandrovi uděleno české občanství.
Dokument České televize z roku 2008 s titulem „Životní pouť houslového génia“, podobně jako řada kritiků, ocenil brilantní virtuozitu, hlubokou emocionalitu a výraznou osobitost jeho interpretačního stylu, i jeho okouzlující improvizace. On sám má životní krédo: „Hra na housle je pouze jeden z prostředků k dosažení duchovní dokonalosti. Je to filosofie a životní styl.“ Ovládá nejen standardní houslovou techniku, ale i provokativní, emocionálně bohaté, improvizované melodie, přičemž má odvahu pouštět se i do spolupráce s představiteli jiných žánrů. Předává tak přesah do zcela nových vjemů a zážitků. Při své výukové metodě vychází ze znalosti psychologie, fyziologie i z práce s energií.
A jak učí? Třeba: „Nikdy nepustím žáka cvičit. dokud mu nevysvětlím každý krok, jak má cvičit.
Další součástí mé metody je, ze mí žáci cvičí bez nástroje. Když se totiž učí novou skladbu zpaměti, při hraní používají paměť prstů. Ale při pouhém studiu not používáte logiku.“
A nyní zcela osobně.
Byli jsme na zámku ubytováni v sousedících pokojích. Než jsem se dozvěděl, kdo to je, budila ve mně při náhodném potkávání na chodbě jeho dvoumetrová impozantní štíhlá postava úctu, ale hlavně zvědavost. Výraz jeho obličeje patří pro mne mezi ty záhadné, ze kterých nedokážu vůbec nic odhadnout. Když jsem byl Janou Marshall a Fredem Strejčkem zván na koncert „nějakého houslisty“ (pro mne) trochu jsem váhal mezi pohodlností zůstat doma a zbytkem mé kulturnosti. Ale první příjemná věc – v sále jsem byl usazen do nejkrásnějšího a nejpohodlnějšího starodávného křesla mimo řady, v rohu. Řekl jsem si, že hlavně že se mi pěkně ba královsky sedí, teď už je jedno, co se tu bude dít. Jenže ono to jedno nebylo. Ten neznámý dlouhán z vedlejšího pokoje se najednou objevil v popředí, ba i s houslemi. A po jeho boku velmi sympatická dáma, snoubící ve výrazu krásu, skromnost i životní zralost. Tedy jsem začal být rád, že jsem se, jak mívám ve zvyku, z účasti neomluvil. To „rád“ se mi stupňovalo každou minutou. Mistr Shonert předvedl jedinečné umění, přístupné všem generacím, a navíc – s vtipem, neokázale. Na každého diváka se umí podívat tak, aby si uvědomil, že mu na něm s láskou a radostí záleží.
A subjektivní a možná malicherné pocity z vystoupení? Bylo milé i to, že po posledním tónu nepředvádí běžné virtuózní manýry, kdy houslista nechá vyletět ruku se smyčcem pateticky a vítězně vzhůru nad hlavu, jako kdyby právě skolil medvěda. Podobně skromné vystupování míval i Ivan Kawaciuk, jak si jej z dětství vybavuji. Alexander nepotřebuje budit zájem modrými houslemi, střídáním hry na jevišti s show hanbatých slečen „svlečen“ ani jinými extravagancemi, upoutávajícími pozornost davu a publicistů. I jeho povídání bylo velmi zajímavé, třeba jak došel k napsání skladby Mějme rádi včely. Inu – poté, co jimi byl pobodán. Netušil bych nikdy, jak se včelí pobrukování, klidné i varovné, dá houslemi vyjádřit. Kladl bych to na roveň hudební drobnosti Rimského-Korsakova Let čmeláka.
A paní Natalia? Podobně. Zatímco někteří klavíristi mají manýry, že poslední úhoz ukončí patetickým gestem zdvižení ruky nad hlavu, jako kdyby právě vyhráli volby, ulovili sumce nebo jako se hlásí jedničkáři ve škole, u této klavíristky je poslední gesto sice výrazné, ale důstojné, bez slávychtivého patosu. Často mi u hráčů vážné hudby připadalo podivné, jak při hře neovládají mimiku, působí tu zachmuřeně, tu výhružně, tu s předstíraným jásotem, nebo naopak vypadají přísně zahloubaně a nehnou brvou… (možná to ale někdy jinak nejde). Jsem rád, že jsem nyní poznal umělce, kteří umějí vyjadřovat náladu skladby i přirozeným chováním, ale zcela vědomě, s trvalým kontaktem s posluchači, žádné trapné polohy jsem nezaznamenal.
Repertoár byl různorodý, a nebylo na škodu věci, že oba umělci dokázali podat důstojně skladby od 16. století, přes Paganiniho, Smetanu, Dvořáka či ruské klasiky i vlastní skladby, až po směs písní Karla Hašlera – a vše s invencí. Slovanské hudební cítění zde bylo podáno zase z jiného úhlu, než na jaký jsme u nás možná trochu stereotypně navyklí. A tak po našem závěrečném uctivém povstání následovalo ještě několik „už ale opravdu posledních“ přídavků. Dá se říci, že když Alexander hraje, tak si s tím hraním sám hraje. Hravé a veselé rozpoložení měli i při večerním komorním posezení v řecké taverně (tzatziki hostitelek – Řekyň, dcer majitelky zámku paní Dimitry Prusali bylo nejlepší, jaké jsem kdy jedl), kdy jsme s Alexem skončili u vtipů, společného focení a potykání si.
A tak – až bychom třeba zas někdy něco společného podnikli, budou již i mými přáteli – a ne ledajakými.
Obřadní síň Zámku, kde jsme to měli:
http://www.zamekporuba.cz/soukrome-a-firemni-akce/
Škoda, že se tato recenze nestihla dát do mé připravované knížky O hudbě od laika pro laiky.
Kdo si pozve tohoto originálního umělce, na kterého jsou fronty, neprohloupí. Napadají mne hned tři možná místa. Tedy sem rovnou prozradím kontakt
Tuto adresu lze využít ve věcech rázu uměleckého a tvůrčího, eventuálně i možné foto výstavy apod.
2024 ©