Výběr z poznámek a dopisů
* Božský svět, to je svět Lásky, Oběti, Moudrosti v plné Dokonalosti Boha. Nenabízí někomu něco, ale všem všechno. A člověk přijímá to, co mu jeho stupeň, jeho karma dovolí. Proto toužíme co nejrychleji vyrovnat svou karmu, projít trpělivě těžkostmi, aby náš duch a naše duše mohly přijímat víc božských sil, abychom je mohli dávat všem lidem a spláceli tak dluh, který máme vůči božskému světu. I dluh, který máme vůči všem nižším říším, které nám ve vývoji pomáhaly a pomáhají: říši nerostné, rostlinné, zvířecí, ale i vůči lidem i říším duchovním. Učme se věřit duchovnímu světu. Božský svět nás nikdy nemůže oklamat, protože je zakotven v Pravdě, to je v Bohu. Kristus nám říká „Podle vaší víry stane se vám.“ Odevzdáváme-li všechno své snažení, celý svůj život Kristu, pak je náš život v silách božské Ochrany a Dokonalosti.
* Jak si uvědomíme síly Krista v sobě? Jak budeme prožívat Jeho Lásku v sobě? Jak se naše myšlení, cítění i konání bude postupně dostávat do souladu s Jeho Láskou? Ptejme se sami sebe v různých situacích: Jak by myslel, cítil a jednal Kristus? Denně Ho milujme ve svých modlitbách, ne kvůli sobě, ale s vděčností.
* Při každém duchovním postupu před nás nejprve předstupují staré síly, které si žádají vyrovnání. Při bolestném prožívání karmy se musíme zastavit a vše si v sobě s klidem postupně uvědomit, abychom se postavili od stanoviska egoismu na stanovisko duchovní pravdy. Víme dobře, že v nás působí naše vlastní karma. Síly, které jsme v minulosti v sobě pěstovali a navenek uplatnili, zejména na bytosti v našem okolí, k nám nyní přicházejí zpět, zraňují nás a žádají vyrovnání. Přijímejme je s pokorou a odevzdávejme je Kristu. Kristus je od nás přijme, vždyť Jeho Láska proto přišla na svět, aby pomáhala odpouštět a rozpouštět zlo, které v sobě člověk vytvořil. Jeho Láska pak osvobodí srdce a duši každého, kdo o to opakovaně prosí a usiluje. Odevzdejme bolest a všechno své zlo i to, co pociťujeme jako zlo zvenčí, s pevným rozhodnutím Kristu. Naše duše pak možná zůstane na chvíli prázdná, zdá se nám, že Milost Krista nepřichází. Kristus ale čeká, až duše vybojuje svůj boj se zlem. Jeho síla působí v našem duchovním Já a tím člověk svou duchovní vůlí a rozhodnutím odstraňuje zlo ze své duše. To musíme udělat sami – soustředit své síly duchovního Já k vyčistění duše. Pak přichází Milost. Duše je pak naplněna Láskou Krista, nejen naplněna, ale zaplavena, že v ní absolutně není místo pro nějakou negativní myšlenku, výčitku, ukřivděnost, strach... Je prozářena láskou a má v sobě tím i moc, která působí teple na druhé bytosti a rozpouští i zlo v jejich duších.
* Víme dobře, že karmické síly musí přijít a jsou pro nás zkouškou, která je bolestná, ale také víme, že po zaplacení karmy přichází čas Milosti, která dává duši odpočinutí v jasu Krista a s Kristem nás sbližuje. Stačí si uvědomovat, že z Krista proudí nekonečná síla Lásky, která oblažuje a posiluje naše duše pro další zkoušky. Každá prožitá zkouška dává duši sílu, aby vždy hledala pomoc v Kristu – i pro zemské jednání. Aby se netrápila zbytečnými chmurnými myšlenkami, které přicházejí z podvědomí. Ke správným řešením nevedou zkratky, nelze se k nim prolhat či prochytračit. Pak sami uvidíme, ba prožijeme, že Kristus je Cestou, Pravdou i Životem všech upřímných poutníků země, kteří se opravdivě snaží žít s Ním a v Něm. Uvidíme, že Kristus není vzdálená přísná autorita, ale božský Přítel a Bratr nás všech. A nejde-li nám to, vždy se můžeme obrátit na Jeho božskou Matku, která nás k Němu povede. To je základ, na kterém lze stavět svůj vývoj. Brána duchovního světa je pro nás s Kristem a Matkou Boží otevřena a my můžeme s pokorným srdcem vejít. Božské hierarchické bytosti nám vyjdou vstříc a pomohou nám v každé době, když se k nim obrátíme. Směřujeme-li poctivě a pokorně do duchovního světa, Kristus je s námi, při nás, má sídlo v naší duši, chrám v našem fyzickém těle. Žijeme ve hmotném světě, ale nejsme z tohoto světa, svou sílu k životu čerpáme z duchovních světů. Nosíme-li v duchovním srdci Kristovu Lásku, která z nás září na veškeré okolí, tak se to v nás stává živoucí silou, pravým duchovním životem, nejen prázdnou vyčtenou abstrakcí. Jde nám to třeba pomalu, přicházejí obtíže, každému podle naší minulosti, ale postupujeme – pokud nezahálíme, pokud se nezabýváme pozlátkem světa a zábavními zbytečnostmi, pokud vyhledáváme jen čisté umění, pokud nezapřádáme zbytečné nízké hovory, pokud nemyslíme na zbytečnosti, pokud duši nesytíme odpadky světa. Pak nás Kristus upevní i v poznání, že není čeho se bát, že moc duchovního světa je stále s námi. Naprostá duchovní jistota, že spočíváme v ochraně božských bytostí a že nás nemůže potkat nic, co není v naší karmě, nám pomůže nekolísat. Tato duchovní jistota je ono spočinutí v Bohu. Nic osobně se nás pak nedotýká, nemáme strach že děláme něco, s čím druzí oprávněně nesouhlasí, že si řešíme své problémy na úkor harmonie s okolím, ale v čistotě všechny výsledky necháváme na Kristu. Ten pak žije v našem srdci, aniž bychom to museli vnímat jako cosi nedostupného či metafyzického. Nemáme pak k nikomu vyslovený odpor (oprávněná distance nemusí být odpor), žádný strach, konáme své povinnosti. K této jistotě se s Kristem propracováváme i přes všechny nezdary.
* Na síle naší Lásky a důvěry ke Kristu záleží, jak se s obtížnými situacemi vyrovnáme. Jen Láska, která čerpá z Krista, nalezne dost síly v boji s každým zlem, i tím v hlubinách našich duší. Snažme se být vděční, že prožíváme situace, kdy zlo vystupuje na povrch a kdy ho můžeme poznávat a odkládat. Nejničivější a nejzákeřnější jsou síly pýchy, hlavně duchovní pýchy. Můžeme je odkládat klidně, pokud se objeví. Nepodceňujme proto žádnou maličkost denního prožívání, která nás negativně ovlivňuje a kalí.
* Nemáme-li v sobě lásku, spravedlnost, pochopení a shovívavost, neměli bychom vůbec promluvit.
* Jsou to zkoušky oddanosti a důvěry duchovnímu světu a na tuto pomoc bychom neměli zapomínat. Proto procházíme zkouškami, abychom nejen lépe poznali svou karmu, ale dokázali i v každodenním životě i ve všední práci spoléhat vždy na božskou pomoc k rozpouštění karmy a sil zla. Karma není trestem, ale výchovou. Proto přichází jen tam, kde se máme něco naučit.
* Zkoušky přicházejí často neočekávaně a žádají řešení vyšším Já a duší vědomou. I když neobstojíme, nepropadejme smutku nebo malomyslnosti, ale jasně si uvědomme chybu, která způsobila pád. Uvědomíme-li si ji správně, budujeme síly, abychom jednou podobné situace zvládali.
* Všechno své utrpení si způsobujeme sami překračováním duchovních zákonů.
*Každý den pracujeme pro svůj budoucí vývoj ducha i duše. Každý den platíme svou karmu a každým dnem působíme svým myšlením, cítěním i činem na svou budoucnost. Žijeme v Boží Lásce a prosme o to, abychom se naučili žít v Boží Vůli. Stačí se dávat do ochrany Krista a Matky Boží.
* Co dáváme přes den duši jako aktivní pokrm, tím se jednou staneme – v dobrém i nedobrém. Očišťování duše je zároveň i osvěcováním astrálního těla a tím posléze i těla éterického. Vtělování duchovních hodnot je proto největším úkolem člověka na zemi.
* Všechnu bolest, kterou prožíváme, máme moudře proměnit v lásku a pak teprve vejde do naší duše vyšší úlevná blaženost. Ta, která není chtěným astrálním požitkem, ale která je zasloužená. To záleží pouze na nás. Někdy si v duši pěstujeme, opatrujeme a hýčkáme různou bolest či domnělou křivdu. To je popření zákona karmy, nepochopení ba odmítnutí Kristovy Lásky, která nám ukazuje cestu k osvobození ode všech vin, předsudků, falešných představ, lživých stanovisek. Pak naše duše marně zápasí se světem i se sebou, vadne, stárne, je zatrpklá. Duše sobecká, bez důvěry v Krista trpí, úpí, stává se malátnou, lenivou a pomalu umírá. S důvěrou v Krista jí můžeme odebrat tato břemena a nechat volně vydechnout. Taková duše je věčně mladá.
* Začít musíme sami, Bůh nikoho nespasí proti jeho vůli. Můžeme vědět, že v našem fyzickém těle žije duše a Maria, svatá Panna, je její Matkou. Naše duše je proto dcerou Boží, přišla z božských světů. Při uvědomění si toho pak lépe vidíme, jak svým nižším já, svým materialismem, chtivostmi, planými požitky, svým velikášstvím i malicherností a hloupostí ničíme tento Boží Dar, toto božské stvoření. Jsme v temnotě hmoty, dokud si sami s pomocí Krista a božské Matky neprosvětlíme cestu k dalším stupňům svého bytí, stupňům, kdy se člověk stává člověkem pro svět.
* Jak krásné je pociťovat vděčnost, že smíme chápat a vtělovat síly Krista. Děkovat božským bytostem za jejich věky trvající Lásku, vedení, ochranu, pomoc, posilu, posvěcení. Naplňovat se vděčností k božským bytostem a sklánět se před nimi v hluboké devoci. Naše myšlenky, city a slova i činy musí být ve vzájemném souladu, jinak nežijeme v pravdě. Každý sebemenší pokrok vede duši k pokoře, k uvnitřnění, k lepšímu pochopení bližních a hlavně k pomoci jim. I za toto správné jednání se můžeme modlit. A když se nám něco podaří – i pak jsme jen služebníky. Vše dostáváme od Boha.
* A jak krásné moci jezdit do Lán a vysílat a vysílat a obnovovat po komunistické devastaci to, co zde tatíček Masaryk zaséval. /Vysvětlení: Dokud byla za vlády Václava Havla volně přístupná obora u zámku v Lánech, jezdili jsme tam vysílat – podle našich omezených sil – posilu a požehnání hlavě našeho státu. A skrze ni i vlasti. Bývaly to intenzivní a snad požehnané chvíle, možná i proto, že byly spontánní, bez výraziva jako spalování karmy či impulsy z duchovna. U těchto pojmů dnes dochází mnohdy k inflaci. Podobně jsme jezdili s toutéž niternou náplní na Pražský hrad. To se ještě nemluvilo o geomantii, ani se ještě neorganizovaly často jen bombastickyokázalé jednorázové akce, někdy jen mentálně vykonstruované. Při nich pocit vlastní důležitosti aktérů může přehlušit ztišení a zpokornění, nutné k zachycení a vysílání posvěcujících sil. Posvěcovat vlast můžeme každý, ať už na cestách nebo od svého domácího (pomyslného či reálného) oltáříčku. Je to věcí rozhodnutí, nikoliv jakéhosi vnuknutí či "vysoké duchovní úrovně". Rovněž všechny naše tuzemské dovolené (tj. od roku 1975) měly krom odpočinku i radostnou náplň v tom, že jsme při nich mohli celá desetiletí napájet a obnovovat egregory posvátných i ochablých míst naší vlasti od Liberce až po Vihorlat. Některá prostředí tyto síly dychtivě vsávala, šlo to pak „samo“. I při této činnosti je třeba si uvědomovat, že to nejsou síly naše, ale Boží, a my že jsme jen prostředníky./
2024 ©