Z mailu kamarádky - účastnice našich seminářů o stáří, doprovázení a přechodu Tam, a zároveň někdejší osobní asistentky a pečovatelky ze západních Čech: Když jsem paní Ž. poznala, tak v prvních dnech mého pečování téměř při každé odmlce v hovoru opakovala: „Já se bojím“. Stávalo se tak pokaždé, když zůstala, byť jen na okamžik, bez mentálního zaměstnání a pocitově se ocitla v tísnivém osamění. Jakmile nebyla okolím nebo jídlem soustředěně zabrána nebo vtahována do myšlenkové aktivity, hned jí do hlavy vklouzla tahle utkvělá představa, tíseň. To, jak toto své úsloví neustále opakovala, bylo pro okolí jako obehraná a už i úmorná písnička. Příbuzní vážně uvažovali o řešení tlumícími antidepresivy. Pokud jsem chtěla, aby si paní od takového nepříjemného pocitu odpočinula, dařilo se mi to pouze urputným hledáním důvodů, proč je v jejím případě, kdy se uzdravuje a je v bezpečí domácího prostředí a mezi svými, zbytečné se bát. Bylo nutné ji nekonečným jmenováním řady důvodů zaujmout ke vzchopení, přivést k určité naději a vyvést ji tak z neblahého stereotypu myšlení. Poslouchala mě s napětím, hltala do budoucna oprávněně nadějeplná slova a z každého z nich se snaživě ujišťovala, že ke strachu skutečně není důvod.
Ne každý nemocný je ale ochoten takto naslouchat a přemýšlet. Při takto dařící se spolupráci pro ten okamžik nebylo těžké ji přivést k pravdivému faktu, že je kolem ní množství podnětů k duševní pohodě, stabilitě a vyrovnanosti. Chápala to, utvrzovala se v tom, doplňovala mě. Opakovala si skutečnosti o svém uzdravování i fungující vstřícné rodině. Nakonec jsme spolu došly k tomu, že opravdu nemá cenu se bát, že strach a úzkost neléčí, spíš naopak. Že na psychické úrovni uzdravuje pouze víra v obecné dobro, kterým jsme obklopeni, a to vždy, ať se děje cokoli, i zlého. Že nic, ani nemoc, nepřichází do našeho života náhodou a že přijetí jakéhokoli svízelného stavu - i velkého trápení, ať už je tělesného či duševního rázu, je tu pro člověka k jeho růstu, prospěchu, poznání sebe i bližních. Jestliže uzná význam své nemoci a přijme pokorně všechny těžkosti, které přináší, pak ji to velmi posílí a nejen ji. Jako silná žena, která vyrovnaně prošla velmi náročným úsekem života, nabyla při tom trpělivosti a drahocenných zkušeností, bude mít pak možnost stát se přirozenou oporou pro druhé, pokud se budou muset také vypořádat s podobným údělem. Vždyť nikdo neví, co tu má přichystáno, co má v životě ještě podstoupit. Ať tedy vůlí zažene strach, prodírající se do mysli, a přemýšlí spíš o tom, co se má naučit, proč je nyní v téhle obtížné situaci. A nejen kvůli sobě, ale například i jak její stav souvisí s dětmi, manželem nebo ostatními příbuznými. Ať si uvědomí, kolik pozornosti, citu a lásky u nich už vzbudila. Že i to není málo, že i oni se s její pomocí v každodenním styku s ní vžívají do kvalitnějších, ještě ohleduplnějších lidských bytostí než jakými dřív byli. Zvědomují se v hodnotách, o kterých ještě donedávna neměli potuchy, že jimi disponují.
Zdálo se, že paní vše chápe, pochopila z toho mnohé, ulevilo se jí. Ale její mozek, chorobou napadený, dlouho tenhle stav vědomí neudržel. Šlo vždy jen o pomoc dočasnou. Loučily jsme se spolu v její dobré duševní kondici, avšak příště se zas ozvalo to známé: „Já se bojím“, a mohly jsme začít nanovo, aby alespoň pro tu krátkou chvíli mé návštěvy přišla krátkodobá úleva od drtící tíhy obav, která tu křehkou duši nepřetržitě zmáhala. Každý není hned připraven na vysoké duchovní rady, musí se někdy zvolna, stačí povzbuzení, dodání sebedůvěry…
20. 6. se paní Ž. odhodlaně nadechla a bolavě zabarveným hlasem mi oznámila: „Já jsem tak strašně sama.“ Nebylo to řečeno pasivně a unaveně, jako ta věta předchozí. Tohle znělo rozhodně a skoro jako žaloba. Cítila jsem, že je u zdroje potíží, že ta slova vychází naprosto pravdivě z hlubiny jejího stísněného, nemocí zdušeného a živořícího nitra. Nebylo co vymlouvat, věděla jsem, že vyslovila pravdu. I přes snahu okolí postarat se o ni vzorně, tu chybělo sdílení se s její duší. Každý se snažil pomáhat. Nosil mastičky, doporučoval léky, lékaře, maséry, masíroval sám, kdekdo z příbuzných věděl, co by bylo nejlepší. Pomáhání fungovalo stylem dřívější „akce zet“ - bylo vyhlášeno jako program dnů, týdnů, měsíců… jako budovatelské heslo proznívalo celou rodinou. Ale přesto paní zůstávala ve své nemoci sama. Nikdo se k ní, skutečně až k ní, k její panikou z umírání zachvácené duši nepřiblížil. Nikdo s ní ten skutečný strach z odchodu nežil, nepřipustili to k sobě. Byla si na to sama.
Vím, že je to úděl každého z nás, projít si tímhle předsmrtným stínem svépomocí, ale možná by ji přitom někdo mohl alespoň držet za ruku, přisednout na postel, vyslechnout prosbu za odpuštění nebo naopak poděkování… Nikdo takový tu nebyl. Nezbylo mi tedy, než přitakat:
- Já vím, paní Ž. Nikdo z nás, co se vám snažíme pomoci, doopravdy a naplno netušíme, jaké to je, být ve vaší kůži. Můžeme se snažit představit si to, vcítit se do vás. Snad se můžeme pokusit usnadnit vám nést to břímě, ale nesejmeme ho z vás. To je tu teď pro vás, je to nemoc. A na nemoc se dá dívat i tak, že nás potkává, abychom se něco dalšího naučili. Někdy přichází proto, abychom do dalšího období života poznali a pochopili něco zásadního. I když byste stokrát raději byla zdravá, a musíme se neustále snažit o vaše uzdravení, věřte, že co se vám děje, zbytečné není. Nezahoďte příležitost k pochopení, že toto oslabení na tělesné rovině vám darovalo čas k aktivnímu duševnímu životu uprostřed proseb a díků, tedy k práci na sobě. Pojďme se spolu dobrat k vděčnosti za to, že nyní za sebe můžete přebrat plnou odpovědnost. Víte, to je velké umění, málokdo dokáže chápat, že i v nemoci se neocitáme náhodou, že i tady fungují určité zákonitosti. Tohle mnozí vzdávají, protože svůj zhoršený nebo i zlý zdravotní stav nedokáží bez reptání přijmout. Neodhalí v něm nic podnětného, milostiplného. Netuší, že právě tohle přetěžké, co je potkalo, má být budíčkem z letargie, spánku, apatie. Ale mně se nezdá, že zrovna vy byste byla ten vzdávací typ.
- Myslíte?
- Myslím. Vy jen potřebujete přijmout podstatnou informaci. Potřebujete vědět, že každým bez odmlouvání přijatým a pokorně odžitým utrpením člověk sílí. Může to utrpení dokonce proměnit ve zralou zkušenost a moudrost, která tu zůstane ve vzduchu jako vzor pro ostatní. Je hrstka lidí, kteří skutečně za trápení děkují, vědí, že když ho přijmou a přestanou se jím užírat, brát ho jako křivdu, nespravedlnost, tak je zpevní, posílí. A pokud vydrží ve víře, že všechno má nějaký smysl, nenechají se udolat bolestí, nepohyblivostí, osamocením, třeba něčím takovým, co prožíváte vy, dokáží se vzchopit a stát se jednou provždy pro druhé oporou. Vědí, jak pomoci. Po své zkušenosti chápou druhé v podobné nouzi. Tímhle způsobem zhodnotí zkušenost, která k nim přišla s nemocí. Rozumíte mi?
- Rozumím.
- Nic není zadarmo, každá schopnost, dar, který jsme získali, je něčím vykoupený. Je krásné ale nabýt něčeho, co přinese užitek druhým, i když to je zprvu přetěžké a bolestivé. Zato pak jsme potřební a naším konáním se dobro šíří a rozmnožuje.
Zkusila jsem to ještě znovu, takhle:
- Paní Ž, říkáte, že se bojíte a čeho? Pojmenujte si to NĚCO, co vám nahání strach. Čeho se bojíte?
- Já nevím. Všeho.
- Ale strach patří ke konkrétní věci. Povězte mi ji, ať se o ní pobavíme a zjistíme, jestli je na místě bát se. A jestli nemáte potuchy, proč se vlastně bojíte, tak ten strach tu uvízl nějak navíc. Když ani spolu nemůžem pořád najít nic, co by váš strach oprávněně vyvolávalo, tak je možné, že tu ve skutečnosti ani k bání nic není. Paní Ž., vždyť to musí být strašně nepříjemný, pořád se z něčeho strachovat. Nechtěla byste se zbavit toho strachu?
- To chtěla.
- Víte, napadá mě, že to bání přichází, jen když nemáte po ruce nic, nad čím byste přemýšlela. Když není na dohled žádné zaměstnání pro vás, co by vám vyplnilo čas. Vždyť vy tu sedíte celý den bez náplně, programu, nedivím se, že se vám do mysli vplíží neodůvodněný strach. Možná to je ten, který se vám v hlavě nenápadně usadil kdysi, asi když jste onemocněla a nevěděla, co bude dál, jak budete žít, jestli budete žít… Zůstal si ve vaší mysli někde kousek za rohem ale pořád ze setrvačnosti, navykle vystrkuje růžky, když mu dáte k tomu prostor. Možná tehdy jste se doopravdy moc bála a já se vůbec nedivím. Byla to nečekaná, nová situace, na kterou jste nebyla připravená, to bývá málokdo. Jenže teď se už uzdravujete. Co když tu ten starý strach jen zůstal ve vaší hlavě zapomenutý. Co kdybyste si řekla (a to beze všech pochybností už skutečně můžete) že teď k vašemu mnohem lepšímu zdravotnímu stavu takové bání už nepatří a že je načase se ho zbavit.
- A jak to mám udělat?
- Navrhovala bych, abychom tomu strachu spolu nenechaly prostor, kam by se vracel, ať se nemá kam vloudit. Žádné místečko ve vašich myšlenkách mu nepřenechávejte.
- To nevím, jak mám udělat.
- Co kdybychom se zabavily a pustily se do něčeho užitečného?
- A do čeho myslíte?
- To nevím, musely bychom vědět, co vás dřív, ještě než jste onemocněla, bavilo.
- Šití, vaření, uklízení, co bylo potřeba.
- Vida, a proč byste nemohla zase šít a vařit?
- No nemohla, vždyť sama nechodím a nemám sílu ani zvednout hrnec. Jak by to šlo?
- Jednoduše, budete vařit mýma rukama.
- A vy byste mi pomohla?
- To se ví.
- Tak něco jednoduchého třeba jo.
- Platí. Tak příště uděláme puding?
- To bysme mohly.
- A nebo nějakou pomazánku?
- Taky.
- Třeba rybí?
- No.
- To bude manžel koukat, až mu řeknete: „Járo, v lednici máš k večeři pomazánku. Anebo, jestli máš chuť, dej si puding, udělala jsem vanilkový, ten máš rád.“ Co říkáte?
- No, to bude.
- Paní Ž., i bez běhaní po domě, vy můžete být obrovsky užitečná. Nezapomínejte, že můžete fungovat jako skvělá babička. Stačí, když vnoučata něčím zaujmete, k tomu nepotřebujete nohy, však oni sami za vámi přiběhnou a jak rádi. Vždyť Jiřinku můžete učit znát hodiny, zavazovat tkaničky, trénovat barvy, oblíkat s ní panenky, i Petr je prima kluk. Zkoušejte s ním víc mluvit, ať nepatlá slova, stavějte přitom s ním lego, kostky a mluvte na něj, ať má vzor správného vyslovování. A věřte mi, že nebudete mít čas na smutnění, naopak děti vám vyplní radostně a vděčně každou chvilku, jen jim ukažte, že jste tu taky pro ně. Potřebují vás. Snažte se něco užitečného dělat, i kdyby to mělo být štupování ponožek nebo zabavení vnoučat, ať si mladí můžou chvíli do dětí oddychnout. Starají se zatím vzorně o ně i o vás a to není v každé rodině tak samozřejmý. Tak jim to oplácejte pozorností, nějakou pomocí. I pro vás to bude přínos, nebudete mít čas, zabývat se bezdůvodnými obavami, které vás teď zbytečně sužují.
- To máte pravdu.
- Jdu na vás zhurta?
- Ne, máte pravdu. A vy byste mi pomohla?
- Ano, ráda. Pojďte, vymyslíme hned, čím příště začnem.
- Tak nejdřív ten puding.
- Dobrá, koupím ho, aby to bylo pro pána překvapení.
- To budete hodná. To budou mladý koukat.
.oOo.
Dodatek KF: Hysterické zdržování umírajícího, aby ještě zůstal, násilné přepečovávání na úkor jeho klidu, anebo umělý povrchní optimismus, je zlé. Zlé je ale i zcela netečné ponechání ho odejít, anebo ponechávat těžce nemocného bez skutečného zájmu, i kdyby zevní péče byla dostačující. Stačilo by, aby věděl, že jsme v nitru s ním, že máme stále účast na jeho životě, ale také že vnímáme jeho lásku k nám. I jeho díky či omluvy je dobré vyslechnout a nemávnout nad tím blahosklonně rukou, protože on potřebuje vědět, že jsme je přijali. I z naší strany to může být příležitost k omluvě a poděkování. Neměli bychom z něho udělat pouhý objekt naší vzorné péče, ale rovnoprávného partnera na společném díle péče. Třeba: je-li toho schopen, pak místo našeho chvatného omytí jeho obličeje, mu podat žínku, mýdlo, lavor a nechat ho si to udělat. Nebo - neučesat ho, ale podat hřeben a zrcadlo. Zachová si tak zbytky autonomie. Může nám pomoci, když se na ten bezmocný vrásčitý uzlíček díváme z perspektivy celého jeho života - dobrého rodiče, pracovníka, kolegy..., který jistě uměl něco cenného, co nám snad uniká... Anebo ho něčím zaměstnat, aby věděl, že je nadále užitečný, i kdyby to bylo "jen" sepsání rodokmenu, sbírání tvrdého pečiva, zbytků pro psa (i kdybychom je nepotřebovali), natrhání a usušení nějaké bylinky či kopřivy, poradění se s ním o něčem... Jeho bezmocného postavení bychom neměli vy(zne)užívat ani k převracení na víru, pokud nebyl věřící. Brali bychom mu niternou svobodu. Možná byl případ paní Ž. výjimečný. Každý nemocný slyší na jiné argumenty, anebo neslyší. Třeba nemůže. I když se vyléčení nepodaří a nemocný takzvaně zemře, přenáší se i tato marná snaha o uzdravení s ním dál a transformuje se jednou do jiné pomoci. Nemoc je nutné přijmout, ale zároveň využít všechny dostupné možnosti léčby.
/Z rozepsané knihy KF o duševním a tělesném zdraví/
2024 ©