POUTĚ K ČESKÝM A SLOVENSKÝM POSVÁTNOSTEM
nebo ZVONY MARIÁNSKÉHO ÚSVITU (či tak nějak)
//Předběžný informativní obsah. Kapitoly jsem seřadil tak, že se přibližně postupuje: Stř. Čechy – Šumava - sev. Čechy – vých. Čechy – Jeseníky – stř. Morava – Slovensko od západu k východu.//
OBSAH
Úvod - Cesty za posvátnem – trocha zobecněných zkušeností
Trojice mystiků pod Svatou Horou
Svatá Dobrotivá v Zaječově
Maková hora
Klokotské imaginace
Milosti Božího kamene
Fragmenty z kraje Alše a Stroupežnického
Klatovské zázraky
Tajemství Černého a Čertova jezera
Obrodná práce na soutoku Labe a Ohře
Příroda čeká na vysvobození láskou člověka
Hejnice – rozcestí stezek tří národů a jejich smíření
Neratovské modlitby za svitu pochodní
Symbolika Růžového paloučku – fénix vzkříšení
Boží hora u Žulové
Obnovené Zlaté Hory – poutě tří národů
Mystická noc v krnovském chrámu
Cvilínská mysteria Sedmibolestné Panny Marie
Láska pro vílu ve Skalce
Roštínská lesní kaplička
Hostýnské proudy
Slovanství a víly v lípě u Provodova
Malá vsuvka – kdo se nám projevuje na posvátných místech?
Staré hory – mystické centrum Slovenska
„Dedina Detvou volaná“
Další slovenská putování a rozjímání – něco o poutnici
Zásoby prožitků ve fialové auře – několik úvah paní Zuzany
Úvahy z Turzovky a ze skanzenů
Co mi řekla Litmanová
Dřevěné kostely – koráby z jiného světa
Kostely v Kežmarku
První pomoc při viděních a slyšeních z duchovna
//Dodatky k připojení// ???
Literatura
ÚVOD - CESTY ZA POSVÁTNEM - TROCHA ZOBECNĚNÝCH ZKUŠENOSTÍ
Vyhledávání a uctívání posvátných míst je staré asi jako lidstvo samo. Hledáme tam klid, povznesení, a třeba i uzdravení. Někomu voda z léčivého pramene "zázračně" pomohla, jinému ne. Proč? Příčin je tu asi víc. Předně musí být člověk zralý k poučení z poselství své nemoci. Nemusí to být vždy vědomé "rozmotání" nějaké situace jako původu choroby, to není vždy v našich silách. Často stačí, když nemoc člověka zpokorní nebo mu pomůže vypěstovat určitou ctnost, jejíž absencí byla vyvolána. Příkladně některé choroby zažívacího ústrojí mohly být vyvolány dřívější poživačností, ve které je člověk nyní dietou brzděn. Najde-li pak pravé zalíbení ve střídmosti, může mu léčivá voda (ale i jiné praktiky) proces uzdravení naráz "doklepnout".
Dozvídáme-li se o zázračných uzdraveních a podobně jen se sžíravou touhou taky se zde honem nějak přiživit ke svému prospěchu, nebereme věc za správný konec. Nejprve musíme mít sami zalíbení v čistotě, touhu stávat se sluncem lásky a zahřívat jí své okolí, učit se rozeznávat marné od hodnotného, srážející od hojivého atd., a tím se pak staneme i pro duchovní světy viditelnějšími a jejich pomoc nám je snazší. Místa v nás, která zůstala prázdná po rozpuštění negací a chyb, po odpuštění nepřátelům atd. jsou polem, kam se síly požehnání samy řinou. Naši předkové moudře tvrdili - Přičiň se a Pán ti pomůže. Nelze si vše jen vymodlit, chybí-li obyčejná aktivita na běžné zemské úrovni. Ona duchovnost často spočívá i v Ducha-přítomnosti, v umění logicky uvažovat a pohotově jednat. Malý příklad, vyprávěný Jiřím Ř. z Černošic: 26. prosince 2004 na dovolené na Srí Lance zpozorovali turisté na pláži v dáli velikou vlnu. Jedna skupinka zvědavě hleděla, druhá začala odříkávat modlitbičky o záchranu, třetí duchapřítomně prchala na nejbližší pahorek, kde vyšplhali na nejvyšší skálu. Přežili jen oni.
Prožitek posvěceného místa (studánky, kaple, chrámu, kamene) je pro nás tím dosažitelnější a živější, čím více jej můžeme bděle začlenit do pročisťujícího se a moudře zrajícího nitra. Nalézá-li posvátná atmosféra místa v našem nitru souhlasné stopy, odnášíme si posvěcení. Síly míst jsou však různě zabarveny, a tak nás snad neosloví každé místo, kde někdo nám blízký je třeba naopak vnitřně "doma". Je-li naše myšlení jen mělkým brouzdáním v kalných vodách, nemáme ani kam v sobě uložit prožitek čistoty místa nebo průzračnosti studánky.
Významný je i postoj k místu léčení a k procesu léčení. Vrháme-li se na místo či pití vody ze studánky jen kořistnicky a se slepou chtivostí zdraví, účinkem se míjíme. Nic si nepomůžeme ale ani lenivou pasivitou, kdy jen laxně zkoušíme, zda to s námi něco udělá, asi jako když nám někdo doporučí už kdoví kolikátý lék na zkoušku. K posvátnému místu je nutné přistupovat se zanícením ale tiše, bez chtivosti a zvědavosti. Můžeme se vylaďovat na celkovou atmosféru místa, se zalíbením pozorovat tvary okolní přírody, usazení do krajiny, pohladit pohledem stromy a křoviny, na chvilku si třeba představit krajinu bez onoho pramene, sochy či kapličky, a pak - hle, ono je to tady, proč je to asi právě tady? Mohlo by to být o kus dál? Sotva. Proč asi? Jaký je rozdíl od jiných míst v našem pocitu? S okolím se můžeme kochat, mazlit, splývat, vciťovat se do něho, až třeba zapomeneme, proč jsme zde, vždyť je to krásné, že existuje toto místo i pro druhé, kterým tu bude taky hezky. Umíme-li se trochu modlit, zkusíme zde vyprosit sílu i pro ty další, snad ještě potřebnější (asi jako dříve na horských srubech turista podpálil již někým připravené ohniště a před odchodem sem nanosil dříví pro dalšího). To vše a ještě mnoho jiného, každý podle svého založení a rozpoložení, můžeme na posvátných místech "podnikat", až nám přirozeně vymizí i onen mentální humbuk a křečovitost kolem vlastního uzdravení. To může pak přijít jindy a jinak, než když se snažíme k zásahu uzdravení Pána či "panenkumarii" téměř dostrkat urputnou modlitbou. Vždy je nám pomáháno tak, jak chce Bůh a ne jak chceme my. Někdy potřebujeme i utrpení k pochopení či vypěstování něčeho dobrého. Čím hlubší propasti bolesti vydržíme, aniž bychom ztratili harmonii, tím rozlehlejší blankyt oblohy se nad námi pak rozklene.
Vězme, že Pán nás vždy vidí a je vždy hotov nás uzdravit, ale my sami se k tomu musíme nejprve připravit. Jsme-li jako opilec, který se snaží o někoho dobrého opřít, aby učinil "dobrý skutek" a dovedl jej do vedlejší hospody, pak pomoc míjíme. My sami se nejprve musíme pokorně vzchopit, postavit se na vlastní nohy, vyčistit a vyprázdnit nitro, aby do nás mohly léčivé síly bezpečně vstoupit. Nechtějme uchopovat Boha, ale nechme se uchopovat Bohem. Bůh nám poklad zdraví neobnoví k tomu, abychom ho propili v sousední hospodě. Milost boží působí jen tam, kam ji vpustíme. Spásné osudové předivo se tká z naší pravdy, ne z našeho chtění nebo předstírání. A právě posvěcená místa jsou onou úrodnou půdou pro vykvetení našich dobrých pohnutek a vlastností. Třeba zde nezískáme hned zdraví, ale semínko k jeho vypěstování.
Kapličky s mariánskými silami jsou majáčky nebo oázami, kde boží Matka uložila pro své děti darem poklad své lásky. Je velmi potřebné, aby se lidé na posvátných místech povznášeli svým duchem - způsobem, jaký je jim nejbližší (modlitbou, meditací, ztišením, láskyplným pozorováním přírody, děkováním za vše...). Tím mohou aktivizovat či spíš reaktivovat i dávná ale třeba již nevyhledávaná energetická místa, jejichž funkce zeslábla nebo se stáhla do latence. Vertikální linie, která v místě kdysi fungovala, se každým správným naladěním člověka začne opět naplňovat energií, jako když se do drátu pustí elektřina. Tak lze sílu míst umocňovat nebo rozšiřovat škálu prožitků o zabarvení naší lásky.
Lze však působit i opačně, pustošivě. Podle Marko Pogačnika mají místa i své vlastní "intimní" sféry, jejichž posvátnost je třeba ctít. Zejména ti, kteří mají prvky mimosmyslového vnímání (což nemusí být vždy automaticky znakem duchovní kvality osobnosti), by do nich neměli jen tak beze všeho vstupovat. Různá místa plní svou jedinečnou úlohu v duchovně energetickém předivu krajiny a neměla by při tom být rušena. A co je ještě důležitější, místa vlastní poklady silového charakteru, které nesmí být vyrabovány energetickým kořistnictvím, neboť představují potenci umožňující těmto místům plnit svou funkci v zemském organismu. Někdy jim k tomu napomáhají i místní ochranní duchové. Každý, kdo se nějak nadsmyslově snaží zde cosi vycítit a přijmout, nese odpovědnost za porušení a oslabení ochrany místa. V tom spočívá nebezpečí dnešního honu na takzvaná silová místa, nebezpečí esoterické turistiky. Tak jako u těla i duše člověka, i u krajiny a jednotlivých míst je třeba respektovat právo místa na jeho nenarušitelnost a integritu.
I při obyčejném vstupu do lesa bychom si měli navodit náladu, jako bychom vstupovali do chrámu. Les je chrámem. Chceme-li hlouběji poznat charakter některého místa, měli bychom se před vstupem zastavit a vnitřně poprosit o svolení. I když vždy neumíme rozeznat bezprostřední srozumitelnou odpověď, měli bychom přesto chvilku setrvat v tichu a počkat na případnou citovou odezvu místa. Takováto chvilka umožní místu, aby se vůči návštěvě náležitě otevřelo, případně dá neviditelným strážcům místa možnost, aby se na příchozího naladili. I návštěvník by měl této chvíle využít k vlastnímu naladění se na místo. Přijde-li jako odpověď jasné "ne", znamená to, že místo není v tuto chvíli ochotné se otevřít a my bychom měli od dalšího pátrání upustit. Třeba nám to i pomůže, abychom si ze silového místa, nebo z pobíhání po řadě míst, neudělali fetiš, na kterém stavíme svůj další pokrok nebo zdraví. Poznávání vnitřního obsahu míst je dobré, je-li integrováno do celkového sebevýchovného úsilí jednotlivce. Ostatně - Bůh miluje všechny stejně a tak třeba i ten, kdo pro své stáří či nemoc je již léta uzavřen mezi čtyřmi stěnami, může být šťastnější a Bohu blíž než lovec, který bez usebrání roky křižuje republiku nebo celý svět za ještě zázračnějšími místy, metodami, léčiteli, vibracemi nebo energiemi.
Nemusí být jistě každý takový chtivý lovec a s těmi, kteří vstupují do míst posvěcení s láskou a pokorou, se v této knize porozhlédneme po duchovní atmosféře a účincích některých pramínků, kapliček, skal či chrámů a popíšeme výjimečné prožitky několika citlivých návštěvnic. Kniha obsahuje jak některé z popisů a příběhů, uvedených již v knize Epopej Mariánství, zde však přepracované a aktualizované, tak přiblížení a prožitky řady dalších míst.
2024 ©