//UKÁZKA//
Karel Funk
POVÍDÁNKY; MEDITACE KŘÍŽEM KRÁŽEM; FUNKOVINY;
PRŮTOKOVÝ OHŘÍVAČ MYŠLENEK;
INTIMNÍ INSPIRACE; OLTÁŘE NITRA; KATEDRÁLY ŽIVOTA
O B S A H
I. Cesty za posvátnem
II. Za poselstvím umění
III. Meditace v přírodě i v paneláku
IV. Přirozené dětství
V. Říci světu náš a vlasti naše
VI. Život zemský a život duchovní jedno jest
I. CESTY ZA POSVÁTNEM
Malá úvaha o malé zemi
Všimněme si, že pro střední Evropu a hlavně naše země je typické, že ta nejvzácnější národní místa i posvátné předměty bývají malé a pro dav často přehlédnutelné. Asi jako místo pokory v srdci. Je malé a těžko nalezitelné. Mám teď na mysli třeba naše korunovační klenoty, paládium království českého ve Staré Boleslavi, pražské Jezulátko, kapli svaté Kateřiny nebo kapli svatého Kříže na Karlštejně, ale třeba i Růžový palouček u Litomyšle, Boží kámen u Strakonic, nebo i českou růži, kterou zasadil Antonín Dvořák v jednom newyorském dvorku za svého pobytu v Americe, kde ji měli přibližně sto let jako stopu po čistém srdci českého skladatele. Naše největší posvátnosti jsou drobné jako kapličky či křížky v krajině, nebo jako klavírní črty z Janáčkova „Chodníčku“. I nejnárodnější hudební klenoty, jakými jsou třeba předehra k Libuši nebo árie Přemysla o lípách, jsou drobnější než třeba rozsáhlý - a přiznám se, že pro mne až nudný - vzmach Wagnerovy národní mytické operní tetralogie. Jsme někdy jako dítě, které vzhlédne ke svatému obrázku v krajině, cosi se v něm pohne, ale hned se dál věnuje svým hrám. Nemůžeme a neumíme se rozhlédnout po nekonečných mořských obzorech, spíš jen od jedněch hraničních hor ke druhým, někdy možná z jediné rozhledny. Asi to tak má být. Jsme mladá rasa, která se podle některých filosofů nalézá ve stavu přípravy na budoucí duchovní vzmach. Dálavy mořských horizontů musíme nahrazovat horizonty ducha. Jejich předznamenáním se zcela výjimečně velkými rozměry i ve světovém měřítku je velký slovanský čin - Muchova Slovanská epopej. Můžeme ponechat kunsthistorikům jejich malicherné výhrady o přílišné dekorativnosti či návratu k již zanikající secesi; hledíme-li s porozuměním, spatřujeme mohutné a hluboké proniknutí ke slovanským kořenům i k dálné budoucnosti.
S velkými halami na okrajích měst, s komerční podbízivostí, s šedí silnic a parkovišť a věžemi vysílačů u nás nesoupeří ani tak mohutné katedrály, jako spíš studánky a kapličky. Patos, romantismus a heroismus našich dějin i jejich památek je už přes půl století v krajině ničen. Nelze ale jen lomit rukama. Snažme se kromě naší národní osudové směsi, kde se prolíná Máchův Máj, Kafkův Proces, Haškův Švejk a Kunderovy Směšné lásky najít i něco dalšího. Každá doba má pro nás své poselství. Třeba to, že z ubývajících hájů, menhirů, polních cest či jeskyní svatých poustevníků máme mít esenci v duších, mají se nám do nich přestěhovat, vtisknout. Máme si utvářet niterné ley-linie, silové linie, které převádějí odkaz minulosti naším současným cítěním pro naše potomky. Proto je dobré se s láskou a vcítěním porozhlédnout po spirituálním bohatství naší země, samozřejmě kromě boje o zachování každé kapličky, každých božích muk či remízku mezi poli.
2024 ©