//ukázka//
Karel Funk
alternativy titulu:
HLUBINY KARLŠTEJNSKÝCH SETKÁVÁNÍ nebo
TAJE KARLŠTEJNSKÝCH SETKÁVÁNÍ nebo
TAJE KARLŠTEJNSKÝCH PUTOVÁNÍ nebo
KARLŠTEJNSKÁ POUTNICKÁ HŮL
PŘÍPADNÝ PODTITUL
KARLŠTEJN - SVATOGRÁLSKÝ MAJÁK
nebo
KARLŠTEJN - SPIRITUÁLNÍ MAJÁK
OBSAH
Vstupní imaginace – epopej lidstva 2
Poutě za dob Karlových 3
Palacký, televizní natáčení a hradní záhada 5
Pěšky na Karlštejn. Odkud? Z Anglie 8
Terapie české krajiny Karlštejnem 15
Karlštejnská výspa – mystické setkání 17
Karlštejnská trojjednota 19
Kaple svatého Mikuláše 19
Kaple svaté Kateřiny 20
Mystické setkání 21
Mariánská kaple 22
Výstup do Kaple kříže 27
Vznášející se postava nad hradem 28
Karlův hrad mezi ostatními grálskými stavbami 32
Cesty vltavínů, Čechy a svatý Grál 37
Putování za lvem – Karlštejn a srdce Čech 39
Keltské pověsti 41
Karel a písmo hvězd 44
Tajemství Grálu 46
Parsifal v pověsti Wolframa z Eschenbachu 49
Alchymie svatého Grálu – Grálské bratrství všech říší 68
Karlštejnský maják pro dnešek 70
Závěrečná imaginace – lidstvo budoucnosti si vybavuje prošlou cestu 73
Vysvětlivky a doplňky 75
Literatura 77
Mystický hrad poblíž Prahy není jen turistickou atrakcí. Jeho duchovní poklady přitahují a vybízejí k různé obrodné aktivitě i dnes. Postupujme knihou v čase od současnosti k minulosti, až k duchovním kořenům, které stály při vzniku hradu či v první řadě při zrání pokročilé individuality, která hrad založila a v průběhu stavby doplňovala jeho posvátný účel. Ne turistiku, ale poutě by si hrad zasloužil.
Poutní místo se pro nás stává skutečným jen tehdy, stává-li se poutním místem našeho nitra. O tom bude pojednávat tato kniha.
_________________________________________________________
VSTUPNÍ IMAGINACE - EPOPEJ LIDSTVA
Hluboká noc světového vězení duší. V propasti zemského života, plné dusivého mentálního smogu, zaznívá nenávistný pokřik současně se vzdechy, lkaním a zoufáním otroků, přikutých ke skále sobectví a tělesnosti. Do stenů a vzdechů se mísí řinčení okovů. V podzemní sluji panuje ledový chlad. Vichřice sráží znovu a znovu ty, kteří šplhají nahoru, majíce na zádech rance s drahými cetkami a na nohou řetězy otroků hmoty. Krvácejí z tisícerých zranění o hroty tvrdých skal.
Světová půlnoc. Rej bytostí. Některé jako krtci pobíhají v čilé aktivitě temnými podzemními labyrinty, oči odvyklé slunci, ruce dosud nenavyklé spínání v modlitbě. Horečně se pachtí a snášejí majetek vypadaných peříček a uvadlých trav do hnízd. Vedle klubko v noci se peroucích kocourů. Jiné bytosti tančí v sebeobdivu před zrcadlem, nasazujíce si nejrůznější masky světového karnevalu. Další jako pávi či tetřevi sebevědomě roztahují své vějíře v ptačím tanci a sebeopojením jsou hluší a slepí. Nevidí, že jejich vějíře jsou potřísněné močůvkou nebo již skoro vypadané. To vše jen v umělém, náhražkovitém osvětlení, nahrazujícím slunce. Bytosti luciferského světa v divém křepčení uchvacují lidské tanečníky, splývajíce s nimi ve velkém smyslném víru bakchanálií. Lidské duše ale neslyší výstrahy, pekelné tance nízké astrální pudovosti se jim zdají být nejvyšším blahem. S libostí vdechují sirnaté výpary pekelných mocností. Nebe ještě nemá jediné hvězdy. Obloha je temná jako pohřební příkrov, ozařovaná jedině výbuchy vášní.
Ve tmách, kde hluboká noc nepoznání Boha kryje mysterium pádu a zla, se po dobách strádání začíná u některých jedinců dít cosi tajemného, nebývalého, úlevného. Jejich duše, přikutá ke skále svým sestupem do hmoty, začíná procitat. Temný záhal jejího zraku se trhá. Do nářku otroků se jemně přihlašuje tušení blízkosti andělů. Florestani tuší světlo Leonor. Duší se lehce dotýká úzký paprsek Milosti. Oči, dříve zalité tu slzami bolesti, sebelítosti či vzteku, tu dokrvava vyplakané pod nárazy a tíhou osudu, spatřují zprvu vždy jen na okamžik první záblesky čehosi vyššího, úlevného a osvobodivého, co jim napovídá více o boží lásce a vůli. Zatouží ji poznávat a následovat. Duše, které již překonaly nejtěžší zkoušku materialismu, za sebou ještě vlekou řetězy, kterými byly dříve ukovány k hlubině propastí. Za odpadnutí od Božích zákonů a jejich přestupování platí duše tím, že jejich opětné poznávání přináší zraňování o skály materiálního cítění, po nichž stékají kapky krve z jejího vlastního srdce.
Půlnoc pro některé minula. Jitřní hvězda probleskuje krajinou duše, jež se vydala na pouť. Učí se nyní pozorovat i ostatní bytosti. Snad i tuší, že Země se poprvé stala dějištěm i jevištěm činu Bohů, z nichž jeden prošel na jednom nenápadném pahorku lidskou smrtí a svázal tak své božství s lidstvem. Paprsek soucitu, milosrdenství a oběti pro druhé roztíná hlubokou temnotu, do která byla duše uvržena. Vyčerpaná procitá z vysilujících snů a přijímá zvěst svého vykoupení. V těchto dobách se v očích, zprahlých bolem, vybavuje z temnot duchovní podstata lidské duše. Ještě dlouho, předlouho se však připomíná mrazivá atmosféra, povstalá ze sil pýchy a sobectví, vichřice sil smyslových vášní. Občas se vše znovu zastře. Čím hustší síť přání si kolem sebe duše utkala, čím hustší síť kalných chaotických siločar a substancí jí svazuje nohy, tím více trpělivosti, odvahy, pokání a víry bude muset vynakládat. Duše, která se odpoutala z nejtemnějších míst, padá v pláči na zem, prosáklou hříchy. Cítí dosud led a chlad dolních úrovní, okovy zištnosti a lakomství, nevíry a popírání Boha, pláč osudových labyrintů. Dosud k ní zaznívá sténání raněných a zmírajících duší materialistů. Překonávání zla se stává budující silou dobra. Duše musí cítit hlubokou soustrast s druhými, učit se s nimi žít, vciťovat se do nich a zapomenout na vlastní bolest i blaho.
Po dlouhém úsilí, po překonání tisíců překážek, kdy zlezla ostré balvany s krvácejícím tělem a v rozedraném šatě, který je nyní již úplně bílý, dosahuje cíle. Její ruce jsou zbaveny okovů, neboť spadly za zpěvu písně lásky. Divošská hudba sem již jen slabě doléhá a na nebi vychází první nesmělá hvězda lásky. Duše se touží v poctivé modlitbě i v činu povznést k ideálům čistého lidství. Pak jí odpadnou pouta a ona vstoupí do světa pohody a svobody. Sbor vězňů, vystoupivších z podzemních kobek, poprvé společně zazpívá – Jen zde je možné dýchat. Duše se rozpínají do dálek svítání lásky, aby jim po malicherném zmítání a šlehání biči osudu zasvitla první ranní hvězda budoucího vzepětí k hvězdnému nebi. Rozbřeskává se. Někteří již nestaví pevnosti vězení, ale chrámy modliteb a hrady poznání.
POUTĚ ZA DOB KARLOVÝCH
Jsou dálky, které zanikly, ze kterých jsme připutovali. Jsou dálky, které se vynoří, ke kterým putujeme. Zkušenost z dálek minulých nám pomáhá ke vstupům do tajemství budoucna. A přesto: všude je jen tady, a vždy je jen teď. Uchopíme-li věc správně, vidíme, že veškerá dálka i veškerý čas je jen nepatrná změna našeho vědomí. Žijeme trvale v lůně božím, v lůně věčnosti, kde není nebezpečí ani takzvané zlo, a pokud si ho navzájem způsobujeme, pak není věčné. To jen iluzivní myšlenky se nám toulají v čase, ba vláčejí nás do strachů, obav, chtění, pachtění, dokud je nenecháme zaniknout tím, že na ně zapomeneme pro vděčnost za vše, co nás potkává, pro touhu být stále lepšími lidmi pro svět, pro nadšení z ideálů, pro touhu po pravdě…
Poutě a poutníci jsou asi věční. Víme o sobě, kam putujeme? Ve shonu, stresech a tisících požadavků se neustále někam pohybujeme, ba ženeme. Postrádáme často zastavení, promyšlení, ukotvení, zkonejšení. Kdybychom poznali víc sami sebe z nadhledu, z odstupu, asi jako když pozorujeme z vysoké hory lidské hemžení tam dole, rozumíme mu, ale právě si od něho chceme odpočinout, možná bychom si začali připadat jako jacísi věční poutníci. Snad bych pak i lépe rozeznali důležité od prchavého, tvořivé od plytkého. Někdy se člověk musí naučit víc mlčet, myslet i snít, aby pak mohl tím rozhodněji a moudřeji jednat. Jsou to dvě ramena jedné váhy. Kdo umí klidně putovat i s břemenem utrpení, ocení radostněji a hlouběji i nově nalezená prostředí. Je poutníkem s otevřenýma očima. Buďme jimi.
2024 ©