Ten, kdo nám nahlíží přes rameno; Náš charakter, dilemata a vyšší řízení (karma)

Kdysi říkal Václav Havel o jedné své jízdě noční tramvají. Měl lístek, ale protože v tramvaji byl sám a jel jen jednu stanici, mohl si ho klidně nechat neproštípnutý na příště. Bylo to lákavé, mnohý z nás by to pragmaticky využil. Ne tak Havel. Cítil, že by cosi porušil a lístek si proštípnul. I odtud začíná ta takzvaná duchovní cesta, i kdybychom neskloňovali Pánaboha, lásku, srdce, meditaci atd. ve všech pádech.

Podobné dilema: říkal mi kamarád, že měl kolegu, se kterým měli neustálé spory, neměli se rádi. Jednou viděl zdálky z auta situaci, jak měl onen kolega menší autohavárii, kterou zavinil ten druhý, ale svědkem byl jen onen kamarád. Mohl klidně ujet a dělat, že to neviděl, nic by se mu nestalo. Po kratším niterném sváru se ale rozhodl k místu dojet a čekat na policii, aby poskytl svědectví ve prospěch svého nepříjemného kolegy. A vida – poté se „prolomily ledy“, vše si o příčinách své averze řekli a natrvalo cítili oba úlevu.

Měl jsem jednou možnost napsat o někom lehčí nepravdu, která by mi ale náramně vyhovovala. Nedala by se nijak odhalit. Bylo to svůdné šimrání pokušení. Nakonec jsem volil sice čestnost, ale asi tak v poměru 51 : 49. Trochu mi to bylo pak i líto. Trvalo roky, než jsem pocítil plnou úlevu a nelitoval jsem (možná jsem se někdy zachoval i v opačném poměru).

Vzpomínám si, jak Christian Morgenstern napsal, že když píše, má neustále pocit, že mu někdo nahlíží přes rameno. I tak se dá vyjádřit neměnný zákon spravedlnosti či řádu. Jak užitečné je uvědomovat si, že nám někdo neustále „nahlíží přes rameno“. A zas ten mnou omílaný dovětek: Dobro máme činit pro dobro samo, z lásky k pravdě a dobru, ne ze strachu před božím trestem. Ne proto, abychom si po smrti někde zajistili teplé místečko. Pak by nebylo dobrem, ale vypočítavou kalkulací. Tedy ten laskavý a spravedlivý strážce, který nám “nahlíží přes rameno”, je pro nás velkou milostí, važme si jí.