K pořadu, uskutečněnému v rotundě – kostele svatého Rocha na Žižkově: Tak to bylo hezký. Šlechtic, politický vězeň, disident, spisovatel, skaut etc. pan Jiří Stránský slavil pětaosmdesátiny. Pamatuji z dětství komentáře jeho strýce Jaroslava Stránského ze Svobodné Evropy. Kdybychom měli charakterizovat život tohoto našeho současníka, asi by to bylo slovo pravdivost, statečnost (rytíře a politiky mezi předky nezapřel). Jak milé bylo pobýt v přítomnosti tak úžasně prostě se chovajících a mile s kýmkoliv rozprávějících spolu-hostí jako byl náš pan kníže, paní Jiřina Šiklová, Vladimír Beneš - hlava celého pořadu, či Jan Potměšil, se kterým jsme začali kout pikle na nějaké spolupráci. Netušili jsme to o sobě: Já ho sleduji a obdivuji celé ty roky, on prý zas má doma mé knížky. Přidám dolů ještě trochu čtení o panu Stránském a o Jiřině Šiklové. - TOTO JSEM PSAL V ROCE 2016
Z pořadu pana Stránského několik citací, týkajících se zejména věznění, jak jsme je s kamarádkou L. Z. v rychlosti zaznamenali. Obdivuhodné bylo, a typické pro šlechtice, že celou dobu o utiskovatelích a mučitelích neřekl nic nenávistného, než věcně jen to nejnutnější. Mluvil o nich v holých větách. Asi měl pocit, že pak by ze sebe dělal nějakého hrdinu. Byl a je veliký i tím, že se odnaučil nenávidět a naučil odpouštět. Na to, že je to nezbytné, jej v komunistickém koncentračním táboře přátelsky upozornil katolík a antikomunistický aktivista Jan Zahradníček: "Jiří, toho nechej. Z tebe kape nenávist a msta na každém kroku. Nedělej to, rychle se toho zbav, nebo tě to sežere zevnitř." A on poslechl.
Z vyprávění:
Při výslechu. Říkal jsem jim „COBYSTEKDYBYSTE“. To bylo samé vyptávání, co byste, kdybyste….. A jednou zas:
- Kdybychom vás pustili, co byste dělal?
- Nevím.
- No, kde byste pracoval?
- To je jedno, stejně byste mě nenechali nic dělat!!
- Teda, vy nás asi musíte hrozně nenávidět, co?
- To se pletete, vy jste mi fuk!!!
.oOo.
Jeho vzpomínka: František Altman - letec - taky se ho ptali, co bys kdybys…. A on: Co bych dělal jinýho? Vy ste se zbláznili!! Já nic jinýho neumím, než lítat nebo být vězeň!!!
.oOo.
Jednou za tři měsíce bylo v lágru povinné stěhování z „ubytoven“ na „ubytovnu“. Tak jsme si sbalili každý ten svůj pytel a všichni už byli někde umístění a já pořád nic. Čekal jsem a čekal. A už mi to bylo divný …, co oni se mnou zas vyvedou? Tak jsem se nakonec optal a někdo houk: Jo, Stránskej, budova 15 A. O jé, to byl takový dlouhý barák se světnicí o patnácti postelích a obývali to tam samí vrazi. Když jsem tam přišel, říkal jsem si, jak hochu z tohohle ven, co si tady počneš. Hned se jeden takový hromotluk přede mě taky postavil a už to začalo: Tamhle máš koště, tak, mladej, koukej dělat, ať to tu pořádně zameteš, jo a ta postel, co má u hlavy díru až ven, tak ta bude tvoje.
Jenže já byl tou dobou už zkušenej mukl a věděl jsem, že na tohle přistoupit nesmím. Sice jsem nebyl nijak velký ani udělaný, ale muselo to být. Ještě než ten kápo domluvil, už ji ode mě „koupil“ a pěknou. Vyšlo to. Od té doby jsem měl pokoj. Jo a (smích) taky se pak po lágru rozneslo úsloví STRÁNSKÝ A JEHO VRAZI. No, ty černý huby mě tam pak na Pankráci měly za inteligenta. Učil jsem je číst, a jak se mají vyjadřovat…
Jo, cigošové. To jen já jim tak můžu říkat, vždyť jací to jsou Rómové!!? K nim mají daleko. Chodili na ošetřovnu skučet, že je bolí to či ono…, aby dostali hofmanský kapky. Protože v nich byl špiritus. (smích)
.oOo.
Stesky? Jaký jsem tam měl stesky a jak jsem je zvládal?
Odmítal jsem zvládat stesky. Prostě jsem si je nepřipustil. Pak nebylo co zvládat. Stesk je příliš velký luxus v base.
Za jakoukoli slabost se tam stále a tvrdě platilo. Samozřejmě, občas mi bylo ouzko. Velice.
.oOo.
Ještě jednoho kamaráda - spoluvězně - odtamtud mám, ostatní už nežijí. S ním si někdy volám. Vždycky začne: „Tak jak je, starý brachu?“ A tak mu povídám, že jsem nedávno málem umřel na zápal plic. A on na to: „Tak vidíš, bažante“ (ono mu je 94 a protože jsem o 9 let mladší, tak mi tak říká), „ale neumřels! Tak dělej, abys dělal!!“ A pak zas já: „A jak se vede tobě?“ „No sice už jsme zas v tom ostřelovacím pásmu, ale dobrý, ještě žiju.“
Ostřelovací pásmo byl v lágru prostor, kam se taky muselo chodit, ale bylo to pod dohledem strážných s ostře nabitými zbraněmi. Občas se opili a pak naplano stříleli do vězeňského prostoru. Nikdy se nevědělo, jestli tam zrovna nějaký takový opilec neslouží.
.oOo.
- Co rodiče? Hlavně: co maminka, jak to snášela?
- Obdivuhodně, ani nehnula brvou. Byla to doopravdová dáma, která všechno zvládla. Jen si to vemte: Můj děda, otec (její manžel), bratr i já postupně zavření. A nikdy jsem ji neslyšel si nějak stýskat. U nás se nějak vědělo, že jinak nemůžem, byli jsme takoví buřiči. Byla konzervatoristkou a herečkou s ohromným rozhledem. Byla to ona a skauting, co mě od dětství nějak tvořilo, vedlo, upevňovalo. Dávala mi, jen jsem naučil číst (hned od šesti) knihy a to všechny. Tak nějak si myslela, že bych jim mohl rozumět a kdybych nerozuměl, byla si jistá, že se zeptám.
.oOo.
Měl jsem tam jednoho civila, co mě miloval. Ten kluk cikánská by pro mě udělal všechno. Co jsem napsal, vynášel ven a taky chodil do Sběrných surovin a kradl tam pro mě knihy. Nerozuměl tomu, tak někdy to bylo k ničemu, ale jednou mi přinesl western vyprávěný dvanáctiletým klukem. A ta knížka pro mě moc znamenala. Slíbil jsem si, že jestli tohle všechno přežiju, tak ji jednou přeložím a vydám. A taky jo. Jenže, kdo mi to mohl vydat? Někdo mi řek, abych došel za Škvoreckým, že nikdo jiný nepadá v úvahu. A tak jsem šel za ním na Břevnov. Zazvonil jsem, on otevřel a já se uctivě uklonil, to jsem mu ještě vykal. A hned jsem mu rovnou řek, že jsem propuštěný vězeň, tak jestli by s tím měl mít potíže, ať klidně zavře dveře, že to pochopím, ale že nikoho jiného neznám, kdo by mi pomohl něco vydat. A on na to: „No, jo, to je jasný, vy o mně víte jen proto, že jediný z nich nejsem komunista.“
.oOo.
Já nejsem spisovatel, já jsem vypravěč. U něj je na tom čtenář líp. Dřív pozná, kdy už kecá. (Pozn.: Přesto byl mnoho let předsedou českého PEN klubu)
Lze o něm na internetu též nalézt: Poté, co musel Jiří Stránský v šedesátých letech 20. století odejít z filmových studií na Barrandově, kde pracoval jako pomocný režisér a scenárista, pomohl mu barrandovský ředitel najít práci na dnes již neexistující benzinové pumpě v Opletalově ulici. „Moje přítomnost na tomto pracovišti způsobila, že se mezi lidmi rozneslo, že je to taková intelektuální pumpa. Díky této pověsti tam jezdili všichni diplomati, protože věděli, že je to jediné místo, kde se domluví i bez šoféra. Byla to také pumpa, na níž se poprvé v naší republice začaly prodávat za tuzexové bony oleje Shell. Pamatuji se, jak tam jednou přijel ředitel Shellu. Vyměnil jsem si s ním jen jednu německou větu, a on hned věděl, která bije. Potom za mnou často jezdil a vozil dárky našim dětem.“ - Benzinová pumpa v Opletalově ulici inspirovala Stránského k napsání scénáře filmu Autorevue, který měl premiéru v roce 1966. V témže roce natočil Vít Olmer film o české šlechtě. „Přestože to byl černobílý film, tak mě zatáhli na odebírání krve, aby dokázali, že ji nemám modrou, ale červenou.“ Tento krátký film byl promítán v kinech před celovečerními snímky a díky tomu chodili k pumpě cizí lidé, kteří chtěli vidět místního šlechtice. Film byl prodán i do zahraničí. „Jezdili sem turisté s mapou Prahy kde byly Hradčany, Národní divadlo, Staroměstský náměstí a pumpa, kde šlechtic prodává benzin. Když jsem odmítl podepsat souhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968, tak mě znovu zavřeli. Obvinili mě, že jsem kradl benzin, což vůbec nebyla pravda. Takže jsem si ještě odseděl dva roky za rozkrádání národního majetku. Ale to já umím, sedět za něco, co vůbec není pravda.“
.oOo.
Já píšu jen samý tenký knížky. Jen snad Zdivočelka je tlustší. A kritici mi nadávají a zhrzeně tvrdí: „Z každého odstavce té útlé knížečky by mohla být celá další knížka.“ (smích)
.oOo.
Z projevu Václava Havla na půdě PEN klubu a v něm: „Divák není blbej a má málo času.“
.oOo.
Vyprávěl: Když byli malí, s brášky hodně lumpačili. Museli se starat o nejmladšího Petříčka a tak ho posadili na sporťák (lehčí kočárek), za jeho rukojeť přivázali špagát a kluka na něm pouštěli z kopce dolů. Hošík řičel radostí, jak to drandilo. Jednou ale otec nejel do práce autem a pěšky se tím kopcem vracel domů, s čímž nepočítali. Jak byl duchaplný! Když zahlédl proti sobě divoce se řítící kočárek s nejmladším synkem řičícím radostí, okamžitě uskočil za nejbližší zeď, aby ho zbylí hoši na kopci nezbystřili. Došlo mu, že jak by se lekli, že jsou přistiženi, mohli by provaz pustit. I ubíral se domů velkou oklikou a ještě větším kopcem. JS dodává: „A víte, než to znovu nahoru celé vysupěl, kolik vzteku v něm pak bylo?“ Se zadostiučiněním ale přidává, že když jindy Petříčka pouštěli v deštníku z vikýře, to že na ně už nikdo nepřišel.
Z mého staršího článku na blogu: Šlechtic, „velezrádce“, kopáč, spisovatel…; Narovnat se k mrazu i ke zprávám
Hm, krásná shoda. Včera jsem tu psal o postoji k televizním zprávám, dnes to tu čtu v novinách napsáno jednodušeji od jednoho z mých pisatelských a morálních idolů, a hlavně jednoho z nejkrásnějších žijících mužů (fyzicky i duševně-duchovně) našeho národa. Šlechtic, „velezrádce“, kopáč, čerpadlář, dramatik, spisovatel, skaut, president PEN klubu…, jedna z žijících legend, o kterých by měl národ vědět víc. Jiří Stránský. Z dětství pamatuju fejetony jeho strýce, Jaroslava Stránského, vysílané ze Svobodné Evropy. Tu jsem poslouchával od osmi let, potají, když rodiče byli pryč. Peskovali by mne, v oprávněné opatrnosti, aby "kluk někde něco nekec". Byla to pro mne významná životní vzpruha v době, kdy jsme třetinu školní docházky trávili nacvičováním básniček a scének k "Vítěznému Únoru", MDŽ, VŘSR a jiným bolševickým sabatům. Byl jsem takovouto recitační spoluúčastí na tom nějak niterně zmrtvován, deptán. Musel jsem slyšet i něco osvobozujícího a laskavého z druhé strany, jinak jsem měl pocit, že z té oficiální lži a dusna snad umřu. Všude stejná faleš a nemožnost pravdy: v novinách, ve škole, v týdenících kina, v heslech... Tak jsem tehdy poznal, aspoň ze svobodného rádia, kousky událostí viděny jinak, a i rozhovory s takovými našimi velikány jako byli Rudolf Firkušný, Rafael Kubelík, Ferdinand Peroutka či později Karel Ančerl.
A jak jsem se k té Svobodné Evropě dostal? Asi to mělo být. Měl jsem až bolavou touhu poznávat pravdu o naší společnosti i o dění ve světě. Třeba i o skutečných příčinách ozbrojených konfliktů atd. Když mi bylo osm roků, začal k nám docházet náš rodinný přítel, nedostudovaný doktor Otto Kozák z Českých Budějovic. Byl vyloučen z medicíny, protože jeho strýce zavřeli „pro přípravu ozbrojeného svržení lidovědemokratického zřízení“ (našli u něho v kanapi pušku po Němcích). Ota býval často vyslýchán, až se nervově zhroutil i měl poruchu řeči, zadrhával. Líčil neuvěřitelné praktiky z výslechů (dupání vyšetřovatelem na stole po roztažených prstech vyslýchaných bylo to nejmenší), i sadistické mučitelské praktiky v lágru Bytíz u Příbrami, který byl nedaleko od nás. Tam třeba měli pro zdeptání vězňů takováto speciální zařízení: temnou komůrku jen o málo širší než komín, pouze na jednoho stojícího člověka. Na hlavu mu nechávali kapat vodu, někdy tam stál 24 hodin, jindy 48 hodin. Možnost odchodu na vyprázdnění nebyla. Vězeň tu dobu mohl jen stát mezi hrubě omítnutými stěnami, a když mu podklesla kolena, aby se jimi opřel, odřel si je o drsnou omítku. Pravidelný rytmus vodních kapek na hlavu je k zešílení i po hodině, ne-li po mnoha hodinách. K takovému důmyslu, jaký byl v našich lágrech až do počátku šedesátých let, nedospěli ani nacisti. V celách se většinou netopilo, leželo na zemi pod tenkou dekou, i v noci se trvale svítilo a každých dvacet minut se vězeň musel hlásit bachařovi. Trvalé nevyspání bylo účelem k dalšímu psychickému zdeptání. Vězni byli tehdy udržování na „osvědčené“ váze 38 – 40 kilo, z takových nemusela mít věznice obavy, že by se vzbouřili. – A Ota mne naučil vyhledávat zahraniční vysílání. Byl to pro mne úžasný dar. Tahle alespoň maličká ilegalita a dobrodružství mne čímsi krásným naplňovaly. Byl to svobodný nádech, zpětně vidím, jak to bylo léčivé pro mé éterické tělo. Ba dokonce jsem si pak napsal přehled, na kterých vlnách a v kolik hodin je odkud české vysílání. Měl jsem tak poznamenaný a brzy zapamatovaný Londýn, Vatikán, Montreal, Hlas Ameriky, Deutsche Welle, Monte Carlo. Chtěl jsem v tom mít systém a přehled. Byla to v tehdejších poměrech ta nejlepší výchova k českému a slovenskému vlastenectví zároveň i k evropanství a světoobčanství.
Věděl jsem proto dobře i o totálním a soustavném roztunelování (ač se tomu tak tehdy neříkalo) celého národního hospodářství Sověty a našimi komunisty, o devastaci nejen charakterů, tradic a vztahu k majetku a k půdě, ale i o totální neschopnosti řízení hospodářství, o soustavné korupci v řádech miliard atd. - takže právě kvůli tomu poslouchání SE od dětství jsem se mohl tehdy i později snáz a správněji orientovat mezi pravdou a lží médií tehdejšího režimu ..., a i nyní mám alespoň srovnání, že nynější tunelování (ovšem pronesené do popřevratové doby především bývalými komunisty, kteří se po Listopadu vyznali a vzájemně si pomáhali) je pouhým zlomkem toho, co bylo soustavnou a našimi médii nezveřejňovanou, ba nevyšetřovanou praxí tehdy. Je to přímým následkem či důsledkem tehdejší morální, kulturní a duchovní devastace a ztráty politické kultury, zodpovědnosti, kultivovanosti, kterou se téměř celý náš národ nechal zplundrovat tehdy. Takto morálně zpustošeni jsme se nyní - sami ze své vůle - otevřeli svobodným možnostem okolního světa. A jako tehdy, i dnes si nesvéprávně stěžujeme na cizí mocnosti, zase jiné, že za vše mohou. Nenarovnali jsme se.
Pravda, tehdy se nepoužívala slova jako korupce, skandál, aféra, zneužívání moci, zatajování informací, tunelování, odposlechy atd. - tak jako se dosud nepoužívají v komunistické Číně, Severní Koreji či na Kubě. Celý takový systém je na tom totiž založen, je to jehopodstatou, nikoliv - jako dnes - zveřejňovaným a odsuzovaným nežádoucím doprovodným jevem.
Náhodně jsem následující fejetonek objevil v MfD u McDonald´s, kde mi ji dali zadarmo k presu a rybízové taštičce. Nedalo mi to a přepsal jsem Vám to, hlavně kvůli posledním dvěma odstavcům. Moudrým a jednoduše napsaným. Stránského jednoduchý, osobní styl je mi blízký (i když umí psát i jinak).
Za fejeton přiložím ještě něco o autorovi, pokud by se někdo zajímal a nechtěl se zdržovat dalším vyťukáváním na internetu.
Musíš se narovnat…
Dobrý den a přání, aby vás – ať už v tom mrazivém obklíčení vyrazíte kamkoliv – kromě vrstev textilií, oteplovalo co nejvíc hřejivých slov od aspoň několika z těch, které potkáte. Nebo aby vás někdo pochválil, za něco vám poděkoval – určitě jste už zažili, jak tyhle maličkosti umějí zahřát i pomoci. Onehdy jsem si vzpomněl, že je účinné ještě něco. Pár mých kamarádů mne sice pokárá, že zase vytahuju z hloubi času léta strávená v uranových lágrech, ale vy ostatní mne, fosila, snad omluvíte.
Z těch lágrů se občas někdo pokusil utéci – nebyl to tam žádný med. A když se tak stalo, všechny nás vyhnali na nástupiště, kde jsme stáli tak dlouho, dokud útěkáře buď nechytili či nezastřelili, či se mu přeci jen nepodařilo dostat přes hranice (což se podařilo jen párkrát). Na Jáchymovsku byly v zimě mrazy podobné těm současným, okrášlené mrazivými větry. A když nás vyhnali, měli jsme na sobě jen tenkou košili bez límce, řídkou vestu bez podšívky a řídký (říkalo se že z kopřiv) muklovský havelok též bez podšívky.
Někdy jsme tam stáli šest sedm hodin, i víc. Jeden takový útěk se odehrál krátce po tom, co mne na jeden z těch lágrů přivezli, a já („zhýčkaný“ z věznic) jsem za dvě hodiny myslel, že umřu. A hlavně jsem nechápal, že ti, kdo stáli kolem, se vybavovali, vtipkovali, někdo dokonce říkal nazpaměť dlouhou pasáž ze Švejka.
Klepal jsem se jako ratlík a krčil se, aby ze mě byla mrazu vystavena co nejmenší plocha. Až jsem se jednoho zeptal, jak to dělá, že se netřese a nejektá zuby jako já. „Když se narovnáš, přestane to,“ řekl. Připadalo mi to jako naprostá blbost. Ale bylo mi fakt na umření, takže jsem to zkusil. Nefungovalo to. Soused, který mne pozoroval, řekl: „Ty to narovnání jen filmuješ, to je na nic. Ten mráz musí poznat, že na tebe nemá, protože seš rozhodnutej se nedat.“
Vím, že mi to nevěříte, ale fungovalo to. Funguje to. I když nechodím plavat s otužilci a nechodím s nahýma nohama trčícíma ze šortek a proti zimě se zaopatřuju co nejlíp, občas si přezkouším, co to dělá, když se před chladem přikrčím, a hned je mi zima.
Zkuste to, potvrdilo mi to i pár nevěřících Tomášů. Taky jsem zjistil, že to funguje i proti blbé náladě a načerno barveným zprávám a nejvíc ze všeho proti hloupým kecům.
Samozřejmě že stačí televizi vypnout, ale já chci vědět, co se děje. Tak se holt narovnávám. Když to ale srovnávám s tím, jak mrzne, musím přiznat, že narovnávat se proti mrznutí je mnohem těžší. Zvlášť když ty mrazy přicházejí především z východu. Ale trénuje to rovnou páteř. Fakt! Tak se držte! Zpříma, samozřejmě.
Očima Jiřího Stránského, spisovatele
Z wiki (starší text):
Jiří Stránský (Česká republika)
Věk: 80 let
Jiří Stránský je český spisovatel, scenárista, dramatik, překladatel a skaut.
Pochází z pražské patricijské rodiny, po svém otci má aristokratické předky (Stránští ze Zapské Stránky), z matčiny strany je vnukem meziválečného československého předsedy vlády Jana Malypetra. Mezi jeho příbuzné patří i zakladatel českého skautingu A. B. Svojsík.
Studoval gymnázium, měl maturovat v roce 1950, byl však ze školy těsně před maturitou z politických důvodů vyloučen. Živil se pak manuálně, později nastoupil do tiskového oddělení pražského propagačního podniku, kde pracoval až do odvodu do lidové armády k PTP útvarům. V lednu roku 1953 byl zatčen a obviněn z velezrady. Za tento vykonstruovaný zločin byl komunistickou justicí odsouzen na osm let vězení. Ve vězení prošel několik pracovních táborů včetně jáchymovských uranových dolů. Roku 1960 byl amnestován. Po propuštění se živil jako kopáč u Vodních staveb, od roku 1965 pracoval u Benziny, při této práci externě spolupracoval jako asistent s filmovým studiem Barrandov. Roku 1974 byl za údajné rozkrádání odsouzen na tři a půl roku do vězení (podmíněně propuštěn po polovině trestu). Po návratu z vězení pracoval jako technik u Benziny až do roku 1990 a v této době dále externě spolupracoval s filmem.
Po roce 1989 začal J. Stránský znovu publikovat především v Literárních novinách, Listech a Lidových novinách, roku 1990 se stal spisovatelem z povolání, ale ještě téhož roku přijal nabídku vedoucího v zahraničním oddělení Českého literárního fondu. Roku 1992 byl zvolen prezidentem Českého centra Mezinárodního PEN klubu a roku 1995 se stal předsedou Rady Národní knihovny, které předsedal do roku 1998.
Jiřina Šiklová:
“Lidé musí sami dospět k tomu, aby milovali bližního, aby byli dobří. Dnes se neustále zdůrazňuje individualismus, konzum, spotřeba. Je tu ale také spousta skvělých lidí, kteří se tím neřídí. Jenže o těch nikdo nepíše. Koho to zajímá, že třeba něco funguje? My se pořád zajímáme jenom a jenom o to, co je negativní. Tak se také zajímejme o to, co je pozitivní, nemyslíte? Každý má začít sám od sebe a ve svém okolí udělat něco pozitivního,” říká známá česká socioložka a publicistka Jiřina Šiklová, zakladatelka obecně prospěšné společnosti Gender Studies a Katedry sociální práce na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde přednáší. Před rokem 1989 působila v demokratickém hnutí Charta 77 a za organizaci mezinárodní necenzurované distribuce knih strávila tehdy bez soudu rok v ruzyňské věznici. Pracovala i jako uklízečka nebo sociální pracovnice v nemocnici. Má dvě děti, šest vnoučat a už řádku let po sedmdesátce. Kde bere svou pověstnou činorodost a optimismus?
Síla pospolitosti
“Vždycky tu byli ti tak zvaní úspěšní, kteří se starají jen o peníze a o sebe, ale vedle toho stále existuje občanská společnost a je silná. To se týká i médií. Lidé u nás masově sledují bulvární média zaměřená na ten nejhloupější typ informací. Tak to nekupujme a nenechávejme se oblbovat,” usmívá se Jiřina Šiklová. “Když si lidé opakují pořád jen a jen ty negativní informace, když mi někdo bude pořád říkat, že je všechno negativní, a o pozitivní zprávy nebudu mít zájem, tak samozřejmě budu mít pocit, že je všechno stále horší a život sobě i svým blízkým úplně otrávím. Představte si, že toto bychom dělali a říkali dětem, že bychom jim jenom říkali, v čem jsou zlé, špatné a za nic je nepochválili. To se tady dnes děje. My se doslova vyžíváme v těchto negativních zprávách. Přitom jsou tu i dobré knihy, noviny, časopisy nebo internetové stránky. Máme v České a Slovenské republice desetitisíce občanských sdružení. To není málo. A tito lidé opravdu ve svém okolí dělají pozitivní věci. Pro staré lidi, pro mládež, kulturu, pro životní prostředí a mnoho dalšího. Podívejte se jen na všechna možná setkání a akce v církevních prostředích, v městských knihovnách, to jsou obrovské pozitivní počiny, které tady jsou. Stačí, když budeme více přemýšlet. Ne o tom, co se má udělat pro nás, ale co sami můžeme udělat pro druhé a pro své okolí.”
Ženy se velice často podceňují, snižují samy sebe nebo si stále jen stěžují, místo aby se považovaly za subjekt změn, považují se za oběti, míní socioložka. “Žena přijde do práce a řekne: No tak tenhle plat mně jako ženský stačí.” Šiklové známý Slavomil Hubálek, který vyhledává vhodné odborníky pro důležité řídící pozice ve firmách, provedl párový výzkum, ve kterém sledoval uchazeče různých pohlaví, ale se stejnou kvalifikací a zájmem o stejné pracovní místo. Zjistil, že hlavní rozdíl mezi sledovanými muži a ženami je v tom, že ženy si automaticky říkají o jednu třetinu nižší plat než muži. “Ženy by se měly samy hodnotit daleko výše. A pak je tak bude také hodnotit jejich okolí.” Pojem gender označuje hledisko rozdílu mezi muži a ženami, které zahrnuje životní očekávání, role, aspirace i ekonomické postavení, úlohy, které si člověk sám dává. Významnou inspirací je zde křesťanství s jeho rovností všech lidí před Bohem.
Sobectví přináší prázdnotu
Současná evropská civilizace je podle Jiřiny Šiklové velice sobecká. Například dítě je považováno za závazek na celý život, který nepřináší žádné “profity”, spíše starosti. Ale lidé, kteří si děti nepořídí, tak kolem pětatřiceti a více začnou mít intenzivní pocit marnosti. “To sobectví se projeví v podobě prázdnoty druhé poloviny jejich života. Ve věku dnešních bezdětných třicátníků jejich rodiče už dávno měli děti. Obecně máme posun již o 6 až 9 let oproti době před pětadvaceti lety. Zazlívám to i mým vnoučatům.”
Zkušená socioložka je přesvědčena, že snaha člověka měnit věci k lepšímu úzce souvisí s kulturou a náboženstvím. “Ať už je to jakýkoli druh křesťanských denominací nebo ať už je to jakýkoli druh náboženství vůbec, vždycky je tam prvek, že by se měl člověk osvědčit v tomto světě a dosáhnout něčeho vyššího. Je to v nás tak hluboce zakořeněno, že dokonce i ti lidé, kteří se dopouštějí zla, bývají zasaženi vědomím, že dělají něco špatného.” To není problém jen klasických literárních hrdinů typu Raskolnikova z Dostojevského Zločinu a trestu, týká se každého z nás dnes. “Jenom nepatrná, opravdu nepatrná skupina lidí je zlá proto, protože zlo je v nich jaksi personifikováno a nerozeznávají hodnoty. Těm se říká anetičtí psychopaté. Ostatní lidé vědí, že to, co dělají, je buď dobré, nebo špatné. Nepovažuji to ale za přirozeně člověku dané. Tyto hodnoty přijímáme kulturou a výchovou. Proto je tak důležité se dětem i dospělým takto věnovat.”
Doktorka Šiklová se každoročně zúčastňuje mezicírkevního Ekumenického setkání s Biblí a uměním. “Považuji to za součást svého sdílení těchto duchovních principů, protože se domnívám, že tyto hodnoty patří k naší civilizaci. A to se snažím vzbuzovat i u svých dětí, vnuků nebo studentů. Říkám jim: Vy třeba nemusíte věřit, být věřící, ale měli byste znát křesťanské hodnoty, protože k této civilizaci patříte.”
Politika není nevěstinec
Mnozí lidé v dnešní době podle socioložky začínají přemýšlet o společnosti jinak aojit a naplnit. Objevují nové ideje.”
Jiřina Šiklová doporučuje nedívat se tak negativně na politiky: “Když je někde na domě napsáno ´nevěstinec´, tak je jasné, že do něj vstoupí jen ti, kteří chtějí do nevěstince. Označíme-li jdou do sebe. Organizují se například proti korupci. Navíc je tu nová generace mladých lidí, kteří si chtějí ve společnosti najít důstojné místo a revoltují. “Lidé se začínají zajímat a mocní si musí dávat pozor. To ale neznamená změnu demokratického systému. Není tu žádný reálně existující vzor lepšího uspořádání společnosti. Dnes je čas hledání a mladí si uvědomují, že ne jen prospěch a soukromý zisk je mohou uspokojit a naplnit. Objevují nové ideje.”
Jiřina Šiklová doporučuje nedívat se tak negativně na politiky: “Když je někde na domě napsáno ´nevěstinec´, tak je jasné, že do něj vstoupí jen ti, kteří chtějí do nevěstince. Označíme-li my sami podobně politiku jako takovou, nedivme se pak, jací lidé do ní budou vstupovat. Nezatracujme takto veřejný život, všímejme si i kvalitních lidí v něm.”
Sama je členkou správních rad několika nadací – Nadace rozvoje občanské společnosti, Vize 97, Nadace Charty 77-Konto Bariéry a Nadace VIA, členkou redakčních rad zahraničních i domácích odborných časopisů jako jsou Listy, European Journal of Social Work, East Central Europe nebo Social Research. V roce 1995 obdržela ocenění Žena Evropy za svůj přínos k mírové integraci Evropy. V roce 1999 jí prezident Václav Havel udělil Medaili za zásluhy I. stupně. V únoru 2000 získala medaili Alice Masarykové za zásluhy o rozvoj sociální práce v ČR. Se svými tématy společenského postavení žen, romské menšiny nebo uprchlíků se angažuje také ve Straně Zelených, za kterou kandidovala do Senátu ČR. Vychází přitom z vlastních životních zkušeností a vědecké práce. “Například bych se asi nikdy nezajímala tolik o romskou problematiku, kdybych nepoznala problémy svých spoluvězenkyň. Velice často to byly Rómky. A člověk si najednou udělal k této sociální skupině úplně jiný vztah.” K problematice starých lidí ji zase přitáhlo její dlouholeté působení na geriatrickém oddělení pražské Thomayerovy nemocnice.
Jejím dalším významným tématem je uprchlictví. „Stěhování národů, migrace, imigrace, odchody a návraty, to vše provází lidstvo od nepaměti. Všichni někdy hledali ,zemi zaslíbenou´. Proto přivítání cizince a jeho pozvání ke stolu patří k základům kultury každého národa. Nad dveřmi našich domovů často byla přibita cedulka s nápisem: Buď vítán, kdo s dobrým úmyslem vcházíš. Bylo povinností poskytnout azyl tomu, kdo byl pronásledován, nebo komu hrozila smrt. Naši předkové i mnozí současníci často v cizině tloukli na dveře a bylo jim otevřeno. Ještě je čas zamyslet se nad těmi, kdo stojí před katrem a prosí o vpuštění, a těmi, kdo dveře otevírají.”
A jaké životní krédo vyznává přední česká socioložka? „Je od Marca Aurelia: Všude, kde se dá žít, dá se žít dobře.”
Tomáš Kábrt
2024 ©