Za tajemstvím vtělení a odtělení XI. - Jak se mají a co dělají různé duše Tam?; Vliv na trvání života zde; Jak nás mohou vidět zemřelí?

Závěrečná část.

Začněme zmínkou a třech světoznámých kratších skladbách, líčících proces umírání. Jsou různorodé. Labuť z Tuonely stojí za poslech. Je to krátká skladba Jeana Sibelia, finského národního skladatele, ze svity Lemminkäinen. Posmrtná říše je zde líčena s velikou invencí: černá labuť jako posel smrti majestátně připlouvá po řece...

Janáčkova kratičká klavírní črta Sýček neodletěl z cyklu Po zarostlém chodníčku je plná napětí těch, kteří dlí u lože umírajícího. 

Dramatická symfonická báseň Richarda Strausse Tod und Verklärung (do češtiny tradičně překládaná jako Smrt a vykoupení) je plná zmítání se odcházející duše. Jsou zde spíše subjektivní, někdy až hrůzné představy autora, který skladbu zkomponoval ve svých pouhých pětadvaceti letech, tedy ještě bez základního dozrání k tomuto tématu. I tak je obdivuhodné, že jej tato oblast zaujala.

Podobnou rozháranost, jakou líčí Strauss, pociťuje odtělený, který nevěřil v Boha a nebo nepracoval duchovně. Bezprostředně po odtělení je uvržen do chaosu a hrůzy nad ztrátou svého astrálního těla, jež se před ním tříští a rozděluje do sedmi planetárních oblastí. I to je mnohdy hudebně líčeno v řadě monumentálních rekviem (též requiem), často několikahodinových, která obsahuje světová hudební tvorba (známá rekviem jsou zejména od Dvořáka, Mozarta, Brahmse, Verdiho...). Jsou to prosby - mše za zemřelé, často na liturgický text. Snaží se usnadnit posmrtný život (očistec) buď někomu konkrétnímu, nebo obecně.

Ti, kteří zemřou po 21. roce, bez výjimky prožívají očistec - kámaloku. Přirozeně, čím později se člověk odtěluje, tím má kámaloku delší, protože má více zapotřebí vyrovnat různé karmické vztahy a následky svých činů.

Od 21 let nastává plná odpovědnost za činy. Od 14 let je člověk odpovědný pouze za city, ale v 21 letech je plná odpovědnost za myšlení, cítění a jednání, za celou trojitou činnost těla astrálního, mentálního a fyzického.

Když člověk vystoupí do nehmotných sfér, jsou jeho těla předána péči  některých hierarchií. Jsou roztříděna příslušnými hierarchiemi Měsíce, pak Merkura. Na to přichází do sféry Venuše, kde je roztříděna jástevní látka.

V dalším období přichází k bytostem Slunce, jež rozdělují éterické substance nesmrtelného těla éterického. Pak přijde k bytostem marsickým, které jej po svém úkolu  opět předají duchům jupiterským. Nakonec je nesen k duchům saturnským. To vše se odehrává během prvních 14 dnů po odtělení, načež nastává sestup během dalších 14 dní od Saturna k Měsíci. 28. den se ocitá člověk ve svém kámickém těle na prahu kámaloky.

Nyní by měl ihned nastoupit svou kámaloku. Nenastoupí ji ale dříve, dokud se neuvědomí nynější stav svého odtělení a nenabude vědomí člověka sfér.

Zde působí onen rozdíl mezi věřícími a nevěřícími, též rozdíl mezi zasvěcenými a fanatiky.

První zásah do života odtělených povstává vlivem víry a vztahu k nadsmyslnu. Věřící si ihned uvědomuje, že se odtělil. Nemusí ale mít ještě touhu nastoupit do kámaloky, pokud touží vracet se ke svým drahým a žít mezi nimi, zvláště měl-li silnou lásku k životu a mocně vyvinutý sebecit. Teprve když si uvědomí nutnost odpykat si své životní omyly v kámaloce, objasnit si smysl všech svých citů, myšlenek a činů a pochopit, co vyvolal v myšlenkách a citech druhých svými činy, ocitá se vědomě na prahu kámaloky a nastupuje v ní svou očistu. Čím je člověk hlouběji zasvěcený, tím rychleji prodělává kámaloku, tím rychleji se odvrací od lpění na fyzickém světě a svobodně nastupuje svůj duchovní úkol odtělených.

Animální člověk si prodlužuje život touhou po dlouhém životě fyzickém, pokud ji pěstoval v minulé inkarnaci. Myšlenky a city jsou budující síly, které mu pomáhají, aby měl silné životní tělo, které mu déle vydrží a aby užil fyzického života, po němž toužil. Stává se ale, že v minulosti člověk žil za šťastných poměrů a proto toužil žít dlouho, protože mu bylo na zemi dobře. I tak - v případě , že byl sobecký a materialistický, připravoval si pro tento život karmu.  Nyní by rád zemřel, trápen nemocí, bídou a jiným neštěstím, ale jeho čas nepřichází. Vyvolal si svými touhami po fyzickém životě v předchozím vtělení prodloužení smyslového života.

Totéž se může stát kupříkladu pilnému pracovníkovi na poli vědeckém, národním či sociálním, který touží vykonat své dílo a dosáhnout jeho zdárného ukončení. Pěstuje-li právě myšlenky na takové prodloužení života, obyčejně se dostaví výsledek až v následující inkarnaci, ale již za změněných poměrů.

Odtělení před 70. rokem je vždy výsledkem karmy. Délka života je závislá na naší minulosti a činech v předcházejících inkarnacích.

Pro duchovního člověka se prodlužuje život tím, že nabývá nesmrtelných sil těla astrálního a éterického. Má mocnější tělo astrální, jež snese daleko větší vybíjení nervových sil a není v normální době již vysíleno. Zůstávají mu duchovní síly i když astrální tělo, které dostal na základě své minulosti pro tuto inkarnaci, se stravuje a zduchovňuje.

Člověk, který má Manas, si zachovává do vysokého stáří mentální čilost, třebaže tělo fyzické je již částečné stářím ochablé. Obzvláště ten, který má nesmrtelné tělo éterické, čím je starší, tím jasněji, logičtěji a duchovněji dovede myslit, tím lehčeji chápe nadsmyslné zákony a jeho vnitřní život je bohatší a plodnější. Nesmrtelné éterické tělo dává schopnost stálého duchovního pokroku, nebyly-li síly astrálního těla různým způsobem vymrhány a oslabeny. Nesmrtelné tělo astrální poskytuje schopnost vnímat životní radost a mít živý a nadšený zájem o všechny  životní problémy až do vysokého stáří.

Má-li člověk Budhimanas, pak čím je starší, tím je vroucnější, citovější a duchovně myslící. Stává se stále více člověkem sfér a ubývá mu sklonu k materialismu a sobectví. Časné sice padá, neboť každý člověk má své časné tělo éterické, čili svého životního dvojníka, ale duchovní síla propůjčuje duchu stále živý duchovní zájem i touhu po intenzivní duchovní a duševní činnosti. Éterické tělo je stále činné i přes fyzickou slabost a ochablost, protože duchovním vývojem je éterický dvojník  také mocnější nežli v průměrném lidském životě.

Přijímá-li člověk pránické síly, přetvořuje stále více své časné éterické i astrální tělo ve vyšší principy, což přirozeně má vliv i na trvání posmrtného éterického dvojníka. Staří zasvěcenci měli tak mohutné časné éterické tělo, že je mohli předat svému následníkovi, protože bylo maximálně vypracované. Zušlechtěné éterické tělo zasvěcence prostoupilo časné éterické tělo jeho nástupce a vlilo mu duchovní síly jeho předchůdce, který mu tímto způsobem pomáhal v evolučním díle, konaném ve prospěch lidstva.

Pohled odtěleného na fyzickou úroveň je jiný nežli vtěleného. Odtělený nevidí tak, jak byl zvyklý vídat fyzicky. Vidí teď astrální těla lidí, jež se mu projevují jako světelná aura a ega se mu jeví jako plamen hořící v auře. Neměl-li odtělený zasvěcení a nemá-li propracované astrální tělo, nemá v činnosti lotusy, pak vidí pouze plamen ega uvnitř člověka.

Ega se mu jeví jako plameny hořící uprostřed aurického obalu, takže nyní neví, před kým stojí, pokud vtělený člověk neusne a nevysune se sám z fyzického těla a neobjeví se v posmrtné říši ve svém astrálním dvojníkovi. Pak může odtělený vidět, ne však, když vtělený bdí. Bdícího vtěleného by mohl odtělený vidět jen s použitím smyslů svého časného éterického těla. V tom právě spočívá ono zvláštní tajemství o použití zákonitého upoutání éterických sil v době tří a půl dne po smrti k tomu, aby odtělený ještě jednou viděl, vnímal a cítil a jako vtělený a přijal dobrá předsevzetí  s city a intenzitou myšlení tak, jakoby je učinil v hodině před svou smrtí.