AUTORITY

Autority

Z dopisu L. Z.:

„Je pro mě skvělé, číst krásné texty, které povznášejí mysl i ducha, jsou „dalekovidící“, logicky propracované a promyšlené. Nezavádí na scestí, je příjemné nechat se jimi vést, můžu se spolehnout na jejich dokonalost a ryzost. Zvlášť na ty texty, které mě naplňují úctou, jsou vytříbenou učební látkou, kterou je člověk schopný přijmout jako vhodný implantát, který se uchytí a snáší s organismem kohokoli, jelikož je z původního všem společného zdroje. Naše imunita se takovým informacím a myšlenkám nebrání, protože jí jsou nakonec vlastní. Je to krásné, vážím si toho, ale mám ty poklady naservírované na zlatém tácu jako delikatesu a hltám je bez vlastního přičinění.

Vždyť já se teď, Karle, teprve učím s jistotou rozeznávat za čím jít a za čím ne. Musím se pohybovat i tam, kde se mohu naučit rozlišovat a tříbit názory sama, nejen bezhlavě přijímat, ale taky osobně selektovat. Nebát se opřít o vlastní zkušenosti, nacházet a poznávat i věci, na kterých se viditelně stavět nedá, které nejsou objektivně pravdivé, ale které se přesto tlačí svým sebejistým postojem do zevšeobecňujícího tónu. Někdy mě ta sebejistota druhých ochromuje, zaslepuje. Nemohu už, tak jak jsem byla vždy vedená a pak zvyklá, "baštit" automaticky bez vlastního úsudku každou autoritu, byť by měla jméno obklopené tituly nebo hlavu veřejným míněním ověnčenou gloriolou. Nebudu se nad nikým škodolibě ušklíbat nebo se nad autory nicneříkajících či zmatených myšlenek vyvyšovat – na to nemám právo. Oni se aspoň hrnou dopředu. Je to třeba zavádějící směr, kterým se vydali, dobrá, ale všechno je nějaký způsob hledání. Ve své horlivosti, pokud bloudí, dřív nebo později narazí a poučí se. Ale oproti těm, jako jsem třeba já, kteří pokukují zpoza rohu a jen vyčkávavě či zbaběle sledují okolní hemžení, neschopní se jakkoli projevit, budou mít vždycky náskok. Já sama se svou nesmělostí nemám vůbec právo se jim pošklebovat, jen se na tom celém mohu snad něco přiučit, případně se vyvarovat jó evidentních ujetinek.
A tak Ti jsem vděčná za zprostředkování i takovéhle lekce.“

Tak tenhle dopis stojí zas za probrání jedné věci za druhou.

Osobně selektovat čtené věci, to ano. Do určité úrovně na mnohé ujetinky stačí zdravý rozum a čisté srdce. To jistě máš. Jenže k dalšímu je nutný určitý základ poznání (studia) duchovních zákonitostí, jinak sice „selektujeme“, ale třeba blbě, neuváženě, z neznalosti. Ostatně, i ti největší bludaři nějak „selektovali“. Určitý zdravý základ máš, ale je nutné na něm dál poctivě pracovat.

Jo, to jak píšeš "Někdy mě ta sebejistota druhých ochromuje, zaslepuje.
Nemohu už, tak jak jsem byla vždy vedená a pak zvyklá, "baštit" kdeco automaticky ..." , ono to je moc lákavé. Když se po Listopadu roztrhl pytel s kdečím, co jsme dřív neznali, tak v tom prvním období jsem si tehdy myslel, že vše dříve zakázané už je automaticky dobré. Ale obzvláště ty sebejisté prezentace bývají šálivé. Nemysli si, mně dalo práci se zorientovat i v náhledu třeba na virguli, sarapatičky na "odrušení" zón, na podstatu a účinky holotropního dýchání  apod. V r. 90  jsem se s nadšením přihlásil na reiki - něco z toho jsem rozpoznal jako švindl hned (např. tzv."otvírání čaker"), a o tom zbytku mi došlo, že to mohu dělat v tichosti, aniž bych to honem nějak označoval či se k tomu školil. Nejlepší reiki může být od těch, kteří o této metodě nic nevědí a nepotřebují se vracet nějakými odkazy do starých dob.

Píšeš: "Je to třeba zavádějící směr, kterým se vydali, dobrá, ale všechno je nějaký způsob hledání. Ve své horlivosti, pokud bloudí, dřív nebo později narazí a poučí se. " - ale pozor! Ono to tak někdy sice je (ti ale s hledáním nedělají takové řeči) , ale dost často to není skutečné hledání, ale jen ukájení zvědavosti, ukájení pocitu, že vím víc či jsem "výš" než ostatní, hračičkaření s tajemnými jevy, společenské vyžití se mezi "taky vyspělými", sobecké hamtání zážitků či vibrací či energií apod., a ti jsou na tom někdy hůř než ti, co "nic nehledají". Oni ti povrchní hledači se často vůbec nehrnou dopředu, ale s duchovní či jinak vznešenou terminologií naopak zpátky, je to horší než běžná ne-snaha. Ani v tom se nemáme nechat v náhledech na ně zaslepit. Budou se muset jednou vracet, třeba i těžce, ze svých bludů, z předstírání, falšování pravdy atd. Hrnutí se dopředu je vždy falešné, je-li tam pohnutkou jen nižší já, jakási praktičnost, sebezajištění, ošperkovávání se metodami a praktikami a zážitky - to je cesta zpět. Jsou to často jen prožitkovci, zážitkovci, opájející se jakýmkoliv neobvyklým prožíváním. Často to není skutečná horlivost, ale jen chtivost, draní se někam... Horlivost, ta pravá, může být třeba u studia, u poznávání vlastních omylů, u poznávání pravdy kolem sebe apod. - tedy vedená nějakou etickou, estetickou apod. pohnutkou. Ony se ty autority kolem člověka jeho zráním časem scvrkávají jedna po druhé, ale některé, a těch je menšina, mi pak vyvstávají mnohem výš, ale i blíž. Postupuje to z prvotní relativizace (ve stylu - oni to všichni myslí dobře, každý má svou cestičku apod.), k ostřejšímu a jasnějšímu rozpoznávání hodnot a padělků, spásného a nespásného. Ale toužíme-li poznávat ne z chtivosti či jakéhosi osobního duchovního kariérismu, ale s čistým srdcem i myslí, s touhou po pravdě a dobru kvůli nim samým, s důvěrou v Boží pomoc, pak nás Prozřetelnost nenechá dlouho v žádném bludu. Oj oj, úvaha ryze osobní, ba asi sobecká: radši mne mezi autority vůbec neřaď, protože když Ti radím odkládat autority jednu za druhou, tak bych sám ale nechtěl být Tebou odložen. Tedy mne  ber, tak jako dosud, jen jako blízkého kamaráda, který Ti Tvé kamarádství a sdílení oplácí i semtam nějakou inspirací.