V roce 1970 jsme se potkali pri natácení Babicky podle scénáre Františka Pavlícka. Nejdrív byl slyšet zvonivý smích, a pak jsem uvidel úsmev, který dodnes máme všichni pred ocima. Patrí k nemu inteligence, humor, nadhled, krásná sebeironie. Libu si okamžite všichni zamilovali. Nikdo jí nerekl jinak než Libuško, Libunko nebo tenkrát v Ratiboricích - kvuli roli, kterou tak krásne hrála - Barunko. Nemela tehdy ty zdrobneliny moc ráda. Tak jsem jí ríkal Libuno. Prišel mi jednou od ní pohled, který zakoncila slovy: Ahojka - Baruna. Lidí, jako Liba se rodí jako šafránu. Mimorádných ve všech smerech. Jsem si jist, že Liba - Libuna - Lila - tady bude stále s námi. V našich srdcích. Vždycky tu bude. Bude tu dokonce i pro další generace. Mají štestí.
Vždycky, když Libu nekdo chválil nebo jí doporucoval nejaké vynikající dílo, nebrala to vážne. Ríkala: Víš, ono záleží na tom, kdo ti to ríká. Mela pravdu. Casto mela pravdu. Rozpoznávacím znakem jejích rolí je pravda. Libe se dá verit. Jako herecce, jako cloveku.
Chtel bych ji chválit ješte mnohem víc, ale vím, že by me sama zastavila. Byla tak normální, tak skromná. Byla tak obycejná hvezda, že žádnou podobnou mezi ostatními nenajdeme.
Ahojka - Libuno.
Jan Hrušínský / 25. cervna 2021
/Predneseno pri pohrbu Libuše Šafránkové. Poskytnuto autorem a otisknuto s jeho laskavým svolením/
2024 ©