ČAS - jak s ním nakládáme?

Čas – jak s ním nakládáme?

Když píšeš: „ A tak při nablblých zábavách (v práci, mezi příbuzenstvem…) třeba nahodím kamenný výraz ve tváři, když se všichni smějí, a nastolím prázdný pohled bez sdíleného jásotu nebo ve chvílích největší zábavy nepochopitelně odcházím z místnosti.Ach jo, je v tom asi nemálo povýšení se nad druhé. Kolegyně mi to má za zlé. Nejhůř nese, když prohodím navíc ještě nějakou nejapnost, na dosvědčení svého nesdílení se s jejich rozvernou - pro mě ale falešnou náladou a tím většinu návštěvníků doslova "zalknu".“

Hele: i toto jsou slova či postoje, kde úplně niterně vyskakuju radostí a souzněním, i toto vyjadřuješ za mne. To jsou "drobnosti", které u mne vyvolávají  hluboké souznění. Kolikrát jsem něco takového udělal, ale, bohužel, kolikrát bych byl chtěl, ale byl jsem zbabělý. Větší "hrdina" jsem byl vůči příbuzenstvu, než v práci. Ale už mi to taky jde - že niterná distanc od připitomnělé bujaré zábavy či keců naskakuje automaticky a zřetelně, a máš-li to taky, věz, že to je zdravý mechanismus. Ztotožnění se s davovou bujarostí by nás otevíralo kalům, které kdesi působí dál aniž to víme. A tak je to i s ostatním, třeba s plytkou či agresivní hudbou, s tím, když někdo nechává na plné pecky televizní reklamy (fuj, hnus - až na mizivé promile užitečných výjimek), s náladou se známými při návštěvách atd. Myslím, že v těchto věcech je lepší být i trochu nezdvořilý, než se nechat krmit tím, co nitro odmítá. Přednější je čistota vůči Bohu, než  vyhovět kdejakému okolí. A mám i zkušenost, třeba z prvního zaměstnání, kde jsem byl při pravidelných chlastačkách v pracovní době pro někoho za fajnovku či nelidu, často se  "stranícího kolektivu", že nakonec, při mém odchodu,  mne měli rádi i přesto, a -  k mému údivu - někteří i řekli, že právě tohle na ně zapůsobilo jako upozornění, že jsem osobnost, nad kterou je dobré se zamyslet. Samozřejmě že byli i ti, co to nepřijali.

Píšeš:
„ A pak mi znovu vše kvůli nějakým plněným slibům nebo vyjití vstříc návštěvám proteče mezi prsty.“

Ano, toto stadium bývá. Když se sebou něco chceme udělat, změnit, začíná to obdobím, kdy si to uvědomujeme, ale ještě se nekontrolujeme natolik, aby to bylo i v realitě. Pak nás to musí tak tlačit a vadit nám to u sebe (poté co si to poctivě rozebíráme), že se v následující fázi už přinutíme poctivěji kontrolovat hned, tedy když chceme něco slíbit, zavázat se... Někdy stačí rozhodnutí (slib) odložit s tím, že se tím budu ještě zabývat. A často se nám to pak objeví jen jako náš zvyk být "hodný" a vyhovovat kdekterému jepičímu přání druhých. (To bezmocné či bezvolné "vlání", jak trefně píšeš.) Napřed jsem se to učil na příbuzenstvu, a až jsem se taky divil, že nenásledovalo nic hrozného. A v posledních letech jsem přinucen odmítat kdeco a kdekoho. A musel jsem dojít k jasnému dilematu: Co teda chci: fňukat nad tím, nebo se hned v reálu přičinit (tedy nepřipustit kdejaké cizí zdržování)? Pomůže taky uvědomit si, že vlastním zráním, tedy i povznášející četbou, klidným promýšlením atd., pracujeme nejen pro sebe, ale v důsledku i pro svět, a jistě mu i takto pomáháme (či vytváříme předpoklady k pomoci) víc, než třeba vyhovováním někomu v požadavcích na náš čas (samozřejmě že je třeba rozeznávat a nedělat úplného poustevníka či nelidu). Ale i čas zde je nám svěřený k účelnému využívání, a čím víc ho prolajdáme, tím míň ho jednou budeme mít, až pochopíme plně nutnost práce na sobě. Je to odpovědnost jak vůči sobě, tak vůči "osudu", Prozřetelnosti, která nám čas svěřuje k vyplnění. Vím, že blíženci někdy dost nadměrně podléhají atmosféře chvíle, a tak v záchvatu nadšení a blízkosti a ochoty slíbíme ledacos, co nás pak zatěžuje.
Zde se musíme víc kontrolovat a uvědomovat si to. Někdy, když nás slib napadne, si ho můžeme nechat zatím pro sebe, a po rozmyšlení pak teprve ho buď nabídnout nebo vypustit.Ani s načítáním pro nevidomé se nehoň. Kdyby ses kdysi nenabídla, nebylo by žádné. Však oni počkají. A jsou-li nesobečtí jako partneři, pak by neměli na Tebe nijak tlačit, ale vědět, že máš své povinnosti i odpočinek. Nechtějme vyhovovat druhým i v tom, co možná od nás ani nevyžadují.
Vsuvka: malá asociace: když mi bylo asi třicet, psal jsem si s jednou dívkou, kde to vypadalo po krátký čas  na snahu o vážný poměr (ó hrůzo, ta naivita). Ale bylo toho moc rozdílného a nepřekonatelného. Ve fázi odpoutávání a ukončování vztahu mi napsala (držel jsem záměrně vykání): "čekám netrpělivě na Váš dopis". To byla poslední kapka k mému definitivnímu odmlčení. Kdyby napsala "čekám trpělivě", no, safra, to by bylo aspoň trochu oslovující a zavazující. Trpělivost je krásná ctnost. Ale na netrpělivost jsem neslyšel.

Další vsuvka: Zdeněček Neubauer, náš asi největší žijící filosof otvírá dopisy třeba i po dvou měsících. Prostě nestihá, má i jiné činnosti. A není nesvědomitý. A bylo-li v nich něco "neodkladného", tak se holt nedá nic dělat, odložilo se to.
To není sobectví, ale i povinnost ke svému organismu (Bohem darovanému), se pořádně vyspat (i když to nejde úplně vždycky, ale aspoň si dávat tu možnost).  I odpočinek musí být úplný, lenošení nesmí být rušeno vybavováním si toho, co vše jsme nestihli. Jinak je to odfláknuté lenošení. Jednoduše - když se už rozhodneš dělat právě tohle, pak musíš odložit myšlení na to ostatní.

Píšeš:
„Neumím být na sebe přísná a cílevědomá, zapojit vůli. Lopotím se za nepodstatnostma a pak cítím zmar. Uniká mi příliš  času, který by měl patřit jen mně.“

Ano, dá se to tak říct, ale zrovna tak se dá říct, že té vůle máš přebytek, ale tam, kde není nutná  - že se snažíš stihnout vše, a pak Tě tlačí to nestihnuté. Je to i prachobyčejné rozvážení si, o co vlastně usilujeme. A pak už stačí jen uvědomovat si to ve chvílích, kdy chceme něco slíbit nebo se zapojit do nějaké zbytečnosti. Vždy je dobré se ptát, co je z našeho času skutečně účelné, tvořivé, nebo naopak co jsou zbytečné činnosti. Ani některá práce není ctností, ale jen zbytečností.

I v duchovních věcech je nám otevírán další stupeň až poté, co jsme v praxi v něčem obstáli. K něčemu se jen chvatně přihlásit, uznat to, to je málo. A, jak říká Drtikol, vzdáme-li se něčeho pro Boha, dá nám za to desateronásobek.