Cesty a slepé uličky; Výprodej hodnot; Amadeus a České nebe; Mozart školou dialogu; ...jako dáma, vstoupivší na ples

Mail KJ:  Dobrý den, snad se Evropa začne chovat moudřeji... Včera jsem se zajel podívat do Moravského Krumlova, navštívil jsem také zámek a se slečnou, která mi prodávala lístky na prohlídku jedné výstavy, jsem prohodil pár slov i na téma Slovanská epopej. Dříve u Slovanské epopeje provázela a její stav jí byl dobře známý. Prý, když se na ni byla podívat v Praze, zaznamenala bohužel určitou změnu k horšímu (prý až v řádu procent...). Podle ní se k Epopeji nechovalo nejlépe a zřejmě byla i nějakou dobu někde srolovaná... O jejím možném zapůjčení do jižních oblastí (Číny atd.) se vyjádřila velmi negativně. (Když ji ničí už takové samotné převážení do Prahy, co teprve cesta do Číny, s jejím vlhkým klimatem a vyšší teplotou, ale to už vše dost jasně řekli i odborníci...)

Mám pocit, že v poslední době nastává takový "výkup" hodnot. Tak například pan prezident slaví na Ruské ambasádě a pak se podivně připotácí do posvátného národního prostoru a málem pozvrací (tak to skoro působí) to nejsvatější našeho národa... Myslím, že i v tom je určitá duchovní symbolika: prezident se nechá opít současnou ruskou demagogií - slaví na Ruské ambasádě (která má nejvyšší počet zaměstnanců ze všech ambasád u nás, dvakrát více než americká a velkou část z nic mají tvořit agenti - ostatně těch je v ČR tolik, že je BISka asi ani nemá šanci všechny mapovat, natož pak mapovat jejich činnost...) a pracuje v neprospěch skutečných hodnot našeho národa, které jsou symbolizovány Českými korunovačními klenoty, v nejposvátnějším místě českého státu, které jsou málem pozvraceny... I onen nedávný požár v Národním muzeu možná symbolizuje určitou degradaci toho skutečně hod
notného a určité nebezpečí, před kterým náš národ stojí. A těch událostí s určitou hlubší symbolikou by bylo více... I to, jak se Zeman vyjádřil o 17. listopadu, že to nebyla žádná řež, ale naopak, a tvrdí, že tam byl... (Nebýt I. Chauna, tak jsem toto jeho tvrzení ani nezaregistroval, viz jeho reakce: https://www.youtube.com/watch?v=s01MVtJmb1c ) (Myslím, že tvrzení, že Zeman je ruský "trol", má v sobě minimálně kus pravdy...)

Odpověď KF a rozvinutí dalšího tématu: Ano, k tomu výprodeji hodnot lze najít i další příklady - vezměme jen vztah k posvátným svatográlským mysteriím: dnes jsou z toho komerční filmové trháky, podobně jako ze života Ježíšova. I zde může analogicky platit ono  Neberte jméno Boží nadarmo. Když sprostí pojednávají o čistých, vytvoří jen sprostotu a přízemnost na dané  téma. Když podprůměrní pojednávají o nadprůměrných, může vzniknout zas jen podprůměr. A mnozí diváci zůstanou spokojeni ve svém (mnohdy) podprůměru. Tedy - spokojenost na obou stranách, jen posvátno, úcta, pravda a krása se vytratily. Na velikánech a geniích mnozí nyní hledají jen lidské nedostatky - takoví kdyby potkali i Platona, všimnou si leda, že má rozvázanou tkaničku nebo ráčkuje. Proto se ani nedívám na životopisné filmy o velikánech, je to jen podbízivost a vulgarita pro dav. Vezmeme-li příkladem dva filmy z různých oblastí - Amadeus a České nebe, pak, při vší úctě a snad i místy sympatiím k jejich tvůrcům, udělali jak Mozartovi tak českým velikánům medvědí službu. Zejména však divákům. Cesty k poznání vedou skrze úctu k hodnotám. Poznání někoho nejprve v tom nižším je slepou uličkou, ze které už se na světlo zpravidla nevyjde. Učiní-li filmař  tu z Mozarta, tu z Praotce Čecha jakéhosi přisprostlého kámoše, prvoplánového sympaťáka, pak jsou z nich v myslích diváků mnohdy nadosmrti jen ti kámoši a sympaťáci a člověk v nich víc nevidí a nehledá. Tvůrci nechali sestoupit velikána na naši úroveň a tím nás připravili o touhu a možnost vystoupit na úroveň jeho. Taková laciná popularizace = pohřbení.

Je vždy lepší poznat velikána nejprve v hodnotě jeho díla, a poté - a není to nutné - snad poznat (vzít na vědomí) i jeho slabosti. Pokud totiž postupujeme opačně - poznáváním nižšího lidství, utvoříme si jen banální představu a k výšinám onoho ducha už nepronikneme. Zapomíná se, že velcí tvůrci minulých dob byli mnohdy tak pohlceni plněním svého posvátného úkolu tvorby pro lidstvo, naléhavého a nečekajícího, že již neměli energii současně zpracovávat svůj život tam dole. Na to budou mít určenu jinou dobu a jinou situaci.

Zrovna dnes jsme si poslouchali jeden z Mozartových klavírních koncertů  (pro začátečníky: klavírní koncert je koncert pro klavír a orchestr). Zní to možná podivně, ale mohly by takové nástrojové koncerty (a třeba i Beethovenovy a jiných) být školou dialogu. Stačí se plně soustředit na sledování dialogu sólového nástroje a orchestru, jak si "předávají slovo", doplňují se... Po efektním úvodním vstupu orchestru se schyluje ke vstupu klavíru. Orchestr k tomu směřuje už chvíli před tím, jaksi mu "upravuje půdu", uvolňuje prostor, připravuje posluchače na něco intimnějšího. Klavír pak vstupuje tu tiše, zasněně, jemně, meditačně, jindy rázně, načekaně, se sršící energií. A to proplétání dál: Sólový nástroj v hlubokém ponoření - duše možná pociťuje osamělost a touží po souladném širším společenství, které brzy poskytne orchestr. Jindy nástroj váhá, je nejistý, chvěje se, orchestr dá vzápětí proud elánu a důvěry v osud či rozuzlení situace, někdy skonejšení v náručí andělů. Duše v sólovém nástroji neví kudy kam, nenalézá řešení, a s pomocí orchestru ho hledá zprvu tápavě, pak se svět rozjasňuje. To vše bývá vyjádřením skladatelových niterných bojů a hledání a nalézání. Nebo spolu v harmonii života souhlasí, vlnění přechází vzájemně jako  potůček právě rozlitý do šíře. Opět jindy je sólový nástroj jako nesmělá dívčí duše plná otazníků, orchestr jako galantní či  rázný moudrý muž, opora. Nebo vznešená dáma, uvedená právě na ples. Navzájem si "předávají slovo" - tu dvorně, galantně, tu pateticky, jindy spíš laskavě, hebce, s úctou, natěšeně, jindy s věcným přístupem jaksi rovnou, bez přípravy, asi jako když spolu v harmonii hovoří dva rovnocenní partneři. Jindy ztišeně, bezmocně, prosebně, orchestr dá autoritu, víru, ujištění. Někdy dává opar, který se line z okna bdícího mnicha, nebo od milenců, jejichž právě naplněná nitra se otevírají lásce všehomíra. Jednou klavír doplní náladu orchestru, jindy ji šetrně odkloní zas jinam a orchestr to vzápětí akceptuje a podpoří. Klavír si jindy prožívá právě nalezenou harmonii či  štěstí, pak totéž rozlije orchestr do lidstva.

Hovoří spolu tu jako milenci, tu souladní sourozenci či přátelé, jindy jako zralí staří manželé nebo jako učitel a žák. Nebo - otázka Musí to být? A odpověď Ano, musí to být. A jindy hovoří eruptivní mládí (většinou sólový nástroj) s rozvážným laskavým nadhledem stáří - orchestru. Otázky a odpovědi. Modlitby a vyslyšení. Hluboká intimní dramata jsou v nástroji podávána spíš subjektivně. Do širší, celolidské platnosti je posléze objektivizuje orchestr. Ó co se vše dá vyposlouchat při soustředěném klidném poslechu, ovšem bez vkládání si svých subjektivních představ. Pak vytušíme i důležitost sehrání, scítění sólisty a orchestru a úlohu dirigenta jako klenbového svorníku - krom mnohého jiného. Ne vždy se to muzikantům daří. Zde už nastupuje jemná mystika hudby a jejích interpretů.

Skladatel nás vede cestou, kterou prošel, anebo si u některé skladby s pokorou uvědomíme, že nám zatím není přístupná. K mnohému z klasiky jsme nedozráli, nemáme rezonující životní zkušenosti ani soustředění k poslechu, ale i těch několik procent hodnot, která zachytíme, se může stát součástí naší Cesty, oporou, zharmonizováním, zpozorněním, zpokorněním, zkultivováním, vyjitím ze sebe...