Chceme ohromit? Ochromíme se.

Chceme ohromit? Ochromíme se.

Celkově bych nikdy dva lidi nesrovnával, jen bych mohl  napsat třeba že je mi někdo bližší než druhý, jeden upřímnější než druhý, s jedním pořídím víc než s
druhým atd., ale jakékoliv celkové srovnávání mne nikdy nenapadlo.
Jo, to je přesně, být vedle druhého bez předbíhání, honění si trika, snobského intelektuálního pojednávání o tématech, aby ten druhý viděl, jaký jsem (taky) vzdělanec, samoúčelné rozvíjení tématu do spekulativní šíře apod., v ledasčem je skrytá potřeba blýsknout se, ohromit, dát najevo skoro až soutěživě, že je-li ten druhý v něčem dobrý, tak, koukej, já znám zas tohle. - Kdysi jsem cítil třeba potřebu dát najevo nějakou znalost, ale později jsem  klidně vydržel i dvouhodinové plkání o duchovnu, aniž bych řekl slovo. Nebo dlouhé snobské žvatlání o vážné hudbě, kde jsem přesně věděl, v čem kdo kecá, co lze ještě doplnit atd., ale protože to byla jen intelektuálská debata, nebavila mne, tak jsem si myslel na své věci. Chceme-li udělat dojem, ohromit, ochromíme si niterný život, protože sklouzáváme do soutěživosti, a tam žádné kloudné inspirace neproniknou.
Nejubožejší by bylo, kdybych to sledoval pobaveně, s nadřazeným vnitřním
úsměvem.
Zprvu jsem dlouho litoval, když jsem se v nějaké chytré debatě nedokázal dostat ke slovu a dát najevo, že "já taky". Už mnoho let mi je to ale jedno. Sdílím se jen tam, kde mám pocit užitečnosti, a to jsou jiné platformy, které si hledám sám, ne takové, které jsou v režii někoho jiného a já se jen natrefil.