Co se svou vinou?

Nalezl jsem starší mail:

Známe to mnozí: občas se nám dostane ke čtení právě to, co nejvíc potřebujeme. Měl jsem donedávna období velkých  výčitek svědomí nad vším, co jsem blízké osobě celý život (krom převažujícího hlubokého souladu) také  prováděl (nadřazenost, ponižování, potupy, rozhodování bez jejího vědomí aj.). Bylo to uvědomění zoufalé, těžké, dusivé, neřešitelné, protože ona osoba už nebyla na tomto světě. Byl jsem ve vězení vlastní špatnosti, viny. Nevěděl jsem, co s tím, prosil jsem o nápovědu či vedení. A tu jsem se ve Steinerovi při vybírání textů na web dočetl to, več jsem nesměle doufal: Nemáme se zpětně emočně trýznit svými vinami a hříchy, i to je egoismus, ale umiňovat si, že je v budoucnu radostně a s láskou napravíme. Můžeme tomu důvěřovat, těšit se na to, protože pak nám k tomu dá Prozřetelnost příležitost. Jen Kristus nám může naše hříchy odpustit. Musíme Ho o to ale prosit, předkládat mu to, důvěřovat Jeho Lásce. A jeho Láskou je pak odčiníme. Může to být prožito při setkání s onou bytostí již v určitém období po odtělení anebo v příští inkarnaci. Vždy můžeme před modlitbami za onu osobu poprosit jejího Archea, aby to od nás převzal, přebral a předal ve vhodné době. Můžeme posílat oné duši i pokornou vděčnost za to, že naše špatnosti snášela trpělivě a s odpouštěním.

My musíme pokáním své špatnosti poznat, Kristus je může ve světě napravit. To znamená ono - že za nás vzal hříchy na sebe. Jak dlouho jsem tomu nerozuměl. Hle, osobní, praktické dospění k tomu, co znám mnoho let z antroposofie. Odpouští-li nám Kristus objektivní účinky našich hříchů, neznamená to vykašlat se na své svědomí a dělat špatnosti bezuzdně nadále. Je nezbytné si svá provinění plně uvědomit až k podstatě té špatnosti. Pak nesejeme ani další karmu (i když dělání dobra jen proto, aby nás nestihal karmický trest, není ta nejlepší motivace, je v tom sobectví).

Pak člověk splňuje to, co zdůrazňuje S. N. Lazarev (úryvek mi zaslal pan Karel Jirka): Člověk neupřímný, skrývající své city, vytváří jejich vnější imitaci a přestává se rozvíjet. Jeho vnější, emocionální obrana rok od roku roste, ale duše kostnatí, tj. nepozorovaně z ní mizí láska, energie a úsměv. Člověk může prožít celý život se zkostnatělými emocemi. Nejprve se imitací stávají city a potom se v imitaci mění samotný život. Emocionální upřímnost, vnitřní bezbrannost nás nutí vydávat stále více lásky a energie. Jen vnitřně bezbranný člověk /bez egoistických zábran/ je připraven přijmout Boží vůli. Vnitřně pokorný člověk může být mnohem aktivnější v dosažení cílů, úmyslů, změně okolního světa, než jiní. Vnitřní bezbrannost, otevřenost vůči Bohu a lásce naplňuje duši energií a umožňuje člověku být aktivním zvnějšku. Přebytek energie se často dostává ven skrze radost, úsměv, smích. Všechno, k čemu se stavíme velmi /přehnaně/ vážně, nás dělá závislými. Proto vážně se musíme stavět jen k Bohu. Nesmíme se zříkat lásky, kterou nám poslal, nesmíme ovládat /omezovat/ tento cit, nesmíme ho diskreditovat, zabíjet ve své duši a duších jiných. Ke všemu ostatnímu se musíme stavět s humorem. Nic nestojí za to, abychom trpěli a litovali.
S. N. Lazarev: Diagnostika karmy 11