Duchovní srdce
Dlouho mi trvalo uvědomit si různá vžitá líbivá klišé a fráze "duchovních" kruhů, třeba o té bezútěšnosti světa a obracení se jen do svého Srdce apod. Jo, tenhle egocentrickej omyl šířil i Eduard Tomáš, pamatuju si jasně doslovně na jeho efektní: "Duchovní cesta měří pouhých pětatřicet centimetrů: Z hlavy do srdce". Ohó, tak to není, leda jen kdysi dávno v Indii a okolí. Hlavu je nutné naopak oživit, zjasnit, zaktivizovat, zlogičtit vůči pravdě o sobě i o světě atd., a to vše, samozřejmě, musí být i motivováno a oživováno teplem krve ze srdce, oním kyslíkem krve, a obojí musí postupně vést ke správnému činu. Jistě, je to věc dlouhodobého zrání. I takto se dá vyjádřit duchovní cesta či její princip. Jedno bez druhého dnes nestačí. Srdce bez hlavy je slepé a může bloudit, ba i ubližovat ("myslel jsem to přeci dobře"), hlava bez srdce je chladná, rozumářská, zmrtvující.
Jistě, podaří-li se někomu vnímat oživení svého duchovního srdce uprostřed hrudi, je to úžasné, bývalo to u mne neskonale sladké a povzbudivé, ono místo, pociťované na počátku vývoje jako centrum božího působení v člověku. Míval jsem ty stavy opakovaně mnoho let, až se to postupně rozšiřovalo ze srdce zprvu po celé hrudi, pak po celém těle. Mnohokrát jsem pociťoval onen mystický "ohnivý keř" - oživení celého těla od vrcholu hlavy až po špičky u nohou božím Duchem, vzplanutí očistou od nánosů, sežehujícím svatým ohněm..., byl to vrchol blaženosti, jinak nepoznatelné. Sice se nespálí hned vše, ale mnohé bylo takto prozářeno k zániku, sežehnuto. A teď po těch stavech už netoužím, byly Milostí duchovních světů vyvolávány, teď už ale musím sám vědomě. - Nemusí tím projít každý, máme každý jiný úkol v určité inkarnaci, a ten je důležitý. Eduard správně říkal, že se nemáme nechat ovlivnit pořadím stupňů vývoje, seřazeným u různých autorů (znal spíš ty východní autory), protože je to dost individuální.
2024 ©