Dvě reakce na Urbanův článek Svéráz národního fňuku (viz níže)

Reakce kamarádky - mírnější

Z televize jsem se dozvěděla, co se přihodilo i viděla osvíčkované Staroměstské náměstí a tak se můžu společně  radovat z takového člověka, který dokáže pružně, novinářsky věcně a jasně zareagovat na to naše plošné kvílivé pasování se do plačtivého "vlastenčení". Je smutné, s jakou nevhodnou a nekulturní vervou se necháme zatahovat  do rozteklého, odlidštěného, necitlivého nevkusu a přitom jsme nekonečně daleko od v hloubce duše procítěné a tiše zažívané úcty k národu tam, kde by to bylo na místě.

Ano, jak píše Jan Urban, je obrovský rozdíl mezi třeba policisty položivšími životy ve službě nebo těmi, kdo zemřou třeba v Afghánistánu při ochraně životů a bezpečí druhých a tedy zároveň při plnění  našich závazků v NATO, této dosud nejlevnější a nejbezpečnější ochraně, co jsme kdy měli, a mezi těmi, kdo honí puk po ledě. Třeba to umějí dobře, ale pořád je to jen honění se za pukem a zbytečná agrese  vůči soupeři. Zbytnělé svaly i ego. Tedy, nic užitečného ani zušlechťujícího.

Co tu staví tenhle Jan Urban před naše svědomí, to jsou ostudný pravdy, před kterými nikdo neutečem. Nikdo nemůžem tvrdit, že se mýlí nebo že to přehání. Vůbec ne. Zdá se mi (a nebo se s nimi nepotkávám, nevím) že je dnes žalostně málo Čechů, kteří jsou pravou hodnotou svého národa a Češstvím skutečně nevyvratitelně prokořeněni. Utěšuju se jedinou myšlenkou (ale nevím, jestli jen mé přání není otcem této myšlenky), že ti praví jsou tiší, skromní a nenápadní a že "pracují" (a často i nevědomky - jen svou poctivostí a upřímným, čistým smýšlením) pro naši národní duši ze svého nenáročného nezviditelňovaného soukromí. Kéž by to tak bylo - nevím.

Ostřejší reakce přítele - pro tvrdší nátury

Nebojím se jíti ještě dále. Tváří v tvář té "z prstu vycucané panychýdě", jež mne skutečně dožrala, jsem se bezmocně jal nadávat na tento nynější národ, který vzdálen dvě milénia od Říma nepochopil absolutně nic. Dál ulice, ale bohužel i vzdělaní se pozastavují nad smrtí tří gladiátorů, kteří už nemusí riskovat smrt, dokonce jsou placeni lépe než většina elity a jsou zblble obdivováni lůzou. Když omylem natáhnou brka, dozvím se, že je to národní tragédie.
Toto je tento svět, který povyšuje římské "panem et circenses" (chléb a hry, heslo davu v době úpadku starého Říma) nad reálné hodnoty života, kdy učitelé berou almužny, ale tito jednosměrní …....  typu Jágra, Haška a podobných se stávají novodobými bohy, ke kterým je vzhlíženo jako k nějaké hodnotě a naději národa.

Je mi skutečně do breku nad tou studnicí lidské hlouposti a nedostatku soudnosti. Nedávej to ve veřejný plen, neb jsem již dávno pochopil, že tento národ je nepoučitelný. Vezměme jen číslo, které udává počet občanů této země, kteří prošli řadami "státostrany" a stali se tak spoluviníky na ústrcích, pokořování, věznění a vraždění těch, co se jim nehodili do krámu. Nutno podotknout, že zabíjeli i spolustraníky (soukmenovce). Myslím, že kanibalismus je zvláště odporný způsob odbaveni politického odpůrce.

A nad touto mrvou se vznáší prezident Václav (jaké to pokoření jména prvního českého státotvorce) se svou suitou poradců, kteří by bez výjmky potřebovali nakopat, včetně svého rádoby chytrého šéfa.
Co dodat: "Král klečí před Satanem, na žezlo se těší, a lůza pod platanem, radu Moudrých věší". Ach, Bože můj, měj se mnou slitování, když stále musím vnímat tu spoušť v lidských duších, které nelze jakkoli zabránit.

Pozn. KF: Na mou prosbu, smím-li to přeci jen uveřejnit, přišla odpověď:

Když Ti to způsobí radost, tož rozděl se. Ona by naše společnost potřebovala
velmi hlubokou masáž přes duši, aby pochopila, že kdysi u kolébky tohoto
státu byl přítomen étos, že to nebylo hloupé vlastenčení, že to bylo upřímné a hluboké. Dnes se bohužel, po bahenní koupeli u nacistů a hned na to té předlouhé komunistické, nic podobného ideálům nekoná. Z hlediska vyššího principu mravního jsem otřesen stávajícími poměry a spolu s jistým důstojníkem z Černých baronů prohlašuji: "Soudruzi (ono děsivé číslo majority našich spoluobčanů), chce se mi zvracet!"

Tak, a je to. Musel jsem uvolnit otěže svých vnitřních běsů, když vidím okolo sebe tu poušť bez náznaků zlepšení, natož oázy na obzoru. Tož bratře, měj se dobře a vzpomeň na mne nehodného jediným hlubokým vzdechnutím.