Ironický škleb na Prozřetelnost
Ještě zabrousím někam, kam mi asi už vůbec nepřísluší, ale když o tom píšeš, zkusím to trochu okomentovat: Je vizitkou těch, kteří nezvládají sebe a situaci, když něco (třeba zastavení policajty, nevyřízení žádosti apod., prostě nepříjemnou situaci) komentují s ironií, jízlivostí, křečovitě veselou sžíravostí, přestíraným vtipem, útěkem do předstírané pobavenosti tou situací… Je vizitkou neurotika, když neumí věcně řešit hledání zpátečky a řekne „přiblbá zpátečka“ – ale já jsem blbej, nedokážu-li ji systematicky hledat. Možnosti, kde je zpátečka, jsou jen tři nebo čtyři. Vím, dělá to mnoho lidí, ale ti nejsou schopni přijímat mnohé situace a tedy i sebe v nich věcně, a pak si jen šklebivě vylévají nátury. Tím se člověk zplošťuje (a kdybych zabrousil do duchovna, ničí si jeden z lístků višudhi). Takováhle falešná nálada například v autě, po vyjití z úřadu, kde jsme nepořídili apod., komentující hloupě ironicky nepříjemnou situaci, cosi rozpatlává či zapatlává i v druhých a přivolává další podobné situace a smůly. Je to mentální rozpatlaný sliz, za kterým je uraženost na okolnosti.
Když se mi zlomí špička tuhy u obyčejné tužky, jdu normálně a ořežu si ji znova. Nekecám u toho ironicky, neušklábám se…, a tak je to pro duševní hygienu a čistotu charakteru dobré i v dalších nesnázích.
Tedy: Jistě, že si mohu zavtipkovat, a dělám to i rád. Ale není dobré, když to pramerní z nakvašenosti, když je to uražená, kritická ironie - a na koho? Na situaci = na vyšší řízení = na Prozřetelnost. Je za tím uraženost ega, že mne to potkalo. A tohle by nemělo být. Jinak - čisté veselí, proč ne.
2024 ©