Napsal mi Martin Dohnal: „Kdybyste si chtěl oddáchnout, tak posílám další pozoruhodnou pověst, která byť vyprávěna v prostých píseckých chatrčích v Podolí u podolského mostu, oplývá tou nejhlubší zasvěceneckou symbolikou:“ Tedy i já předávám, kdyby si čtenáři chtěli oddáchnout.
Sebrané pověsti z okolí Podolského mostu nad Železným mostem. Podává Krekule. XIII. Jezarský poklad.
Pověst byla publikována v časopise Lumír z roku 1863 na str. 471-473. I osoba autora je pozoruhodná osobnost: advokát a zemský poslanec.
O pašijových dnech se prý otevrou všecky poklady, a kdo je tak šťastný a náhodou k takovému pokladu přijde, právě když se objeví, může si nabrat peněz, co jen unese; ano má-li při sobě růženec anebo drobty chleba a je na poklad hodí, nezmizí více a on jeho se stane pánem.
Tak spěchala taky jednou o pašijových dnech prababička staré Bartůňkové, jak mi tato vypravovala, z ranních služeb božích. Jsouc vdovou a nemajíc doma nikoho, komu by dvouletého synáčka svěřila, vzala ho s sebou do kostela. Že bylo ale pošmourné počasí a ona se bála, aby se děcko nenastudilo, nadcházela si „Jitrami," cestou sice tehdáž neschůdnou, ale mnohem kratší, nežli „Žalkami“ kudy se obyčejně z Bernartic do Podolí chodilo. Když však přicházela k „Jezárkům,“ spatřila k nemalému podivení blízký trním a bodláčím zarostlý pahrbek otevřený. Celá polekaná nemohla zprvu ani vydechnouti; když ale přišla trochu k sobě a se rozpomenula, že je pašijová neděle, kdy jsou všecky poklady otevřeny, tu si dodala smělosti a přiblížila se k pahrbku. Skrz velký otvor viděla mnoho kádi, z nichž přižloutlé plamínky vyšlehovaly. Vprostřed sluje seděl u kamenného stolu šedivec, jenž z rozložené před sebou knihy zamyšleně četl, chvilkami jenom na dřevěné hodiny pohlížeje. U nohou mu ležel ohnivým řetězem ku špalku přivázaný černý hafan, jenž z jiskřících očí ohnivé blesky metal. Strašná hrůza ji obešla při pohledu na tak děsný zjev a málem by se byla již obrátila a odešla; když si ale vzpomněla na svou bídu, kterou nyní snášet musí, a si pomyslila, že se může státi najednou tak bohatou, tu se nerozmýšlela déle a vstoupila do sluje. Zde teprv viděla bohatství, o němž se ji nikdy před tím ani nezdálo, Ve velkých kádích hořelo lesklé zlato a všude po zemi se třpytilo takové množství zlatých prutů, takže konečně nevěděla, co by si dříve počít měla. Kam jen mohla, nastrkala si dukátů a zlatých prutů, takže konečně ani nevěděla, kam s tím. Již odcházela; když se ale ohlédla a ještě krásnější věci uzřela, nežli s sebou nesla, tu se vrátila a znovu si počala vybírat. Ale ani velká zástěra ji nestačila, by z každého druhu tak vzácného zlata jenom něco si vzala. Tu položila chlapečka na zem a ještě do obou rukou nabrala zlata, že ho neměla již ani kam dáti. Celá omámená chtěla již odejít; tu k ní ale promluvil šedý stařec, aby na to nejdražší nezapomenula. Myslíc, že je ještě něco dražšího v sluji, než si byla vybrala, počala z novu vyhledávat a vždy nových spatřovala věci, jichž si byla dříve ani nepovšimla. Když ale chtěla zase odcházet, tu k ní opět stařec promluvil, aby na to nejdražší nezapomněla. Znovu si vybírala a když potřetí odcházela, opět ji stařec upozornil, aby nezapomněla na to nejdražší. A jako prvé i nyní se ohlížela Bartůňková po nových věcech, které již vice kam dáti neměla. Když však nyní odcházela, tu nepromluvil šedý stařec vice ani slova a sotva že vyšla ven, zarachotilo to za ni a sluje se zavřela u velikém hřmotu. Ani se neohlížejíc spěchala domů a sotva že do komůrky vstoupila, vyložila všecko bohatství na stůl a ani oči z něho odvrátit nemohla, jak ji vábilo. V duchu se těšila na ty časy, jakých nyní užívat bude a již si vypočítávala, které statky si všecky zakoupí a co si všecko ku pohodlí zařídí, když si vzpomněla na svého jedináčka. Honem se ohlíží po malé komůrce, ale synáčka nikde nebylo. Tu se teprv upamatovala na starcova slova, jimž ona však neporozuměla. Nyní ji netěšilo vice to velké bohatství, které si za tak drahou cenu byla zakoupila, a zapomenuvši na všecko, běžela do Jezárek k pahrbku pro své dítě. Ale přišla již pozdě. Po sluji nebylo vice ani stopy. Žalosti a zoufalostí si rvala vlasy s hlavy a hořce bědujíc, spínala ruce k nebi a prosila boha, aby jí navrátil synáčka, kterého byla tak lehkomyslně pozbyla. Avšak mohla plakat a naříkat, jak chtěla, děcka se nedovolala. Tu se vrátila domů, vzavši vše bohatství, z něhož se před chvíli ještě tak radovala, spěchala s ním do Jezárek a hodila je do té nejhlubší tůně, myslíc, že když duchu pokladů zlato navrátí, on jí zase děcko vydá. Ale vše marné. Ani to nepomohlo. Jako ta tichá voda v tůni, zůstal i pahrbek němým, a ani nebe neulevilo bolu ubohé matky. Celá zarmoucená sedla si k malému křovisku a plakala hořce, až se ji oči krvi zalily. Již zašlo slunce za hory a noc se přiblížila, osiřelá matka však dosud dlela v Jezárkách, stále si trpké dělajíc výčitky. Ba ani ráno by se nebyla s místem tím rozloučila, kdyby ji byl pastucha Datajda, který právě na pastvu do Jezárek dobytek přihnal, celou zkřehlou u křoviska beze smyslů nenašel a jí domů nedones.
Pomoci staré Běťačky, která byla pro znalost v léčeni a jmenovitě co se udělání týkalo, v celém okolí za čarodějnici rozkřičena, podařilo se sice kmotrám Pelíškové, Pelikánové a ostatním ji k sobě zase přivésti, ale trudnou její mysl zapudit se žádné nepoštěstilo. Neb jakmile se vzpamatovala, byla první její myšlenka na jediné dítě, po němž marně teskný svůj zrak obracela.
Již odkvetly fialky v doubí a ženci skosili v Žalkách zlaté klasy, ano již pokryl i sníh jezarský pahrbek a pod nim hluboká zamrzla tůň, však Bartůňková ještě docházela každodenně plačky do Jezárek, by se, jak říkávala, na hrobě svého jedináčka pomodlila. Tak se přiblížila opět pašijová neděle, když klečela Bartůňková u malého křoviska a boha prosila, by ji odpustil provinění, kteréhož se proti němu přílišným bažením po bohatství dopustila; aby jedináčka jejího aspoň mezi své vyvolené přijal, jestliže ho nebude moci k svým ňádrům více přivinout. Právě když se takto modlila, otevřel se pahrbek u velkém hřmotu a praskáni, a Bartůňková spatřila k největší své radosti synáčka, jejž šedý stařeček na loktech hejčkal. Ani se nerozmýšlejíc vstoupila do sluje, a vzavši děcko starci z náruče, ven s ním spěchala, aniž by se pěstounu jeho byla poděkovala a po zlatě se jenom poohlídla.
Když vstoupila pod širé nebe a milé dítě celé zulíbala, tu teprv si je bedlivěji prohlídla a k nemalému úžasu shledala, že má jiné šatičky, které na něm jen hořely. Mnohem divnější ji však bylo to, když k ní tříletý chlapeček promluvil a ji děkoval, že raději vším bohatstvím opovrhla a za něho k bohu ve dne v noci se modlila. Neb kdyby prý nebyla zlato do tůně hodila a si z něho jen dost malou částku byla podržela, byl by se prý musel až do skonání světa trápit v té sluji. Když se ho pak matka vyptávala, jak se mu po celý ten čas vedlo, tu vyprávěl chlapeček, kterak ho šedivý stařeček ošetřoval a cvičil. Jedinou však jeho stravou po celý rok prý byly matčiny slzy, které se v sladkou manu proměnily, již mu bílý anjel v zlatém kalichu přinášel. Však chlapec ten dlouho nežil. Již třetí den onemocněl a brzy na to i skonal. Když pak ho položili do malé rakvičky, tu prý mu zvlasy jako mléko a čelo zbrázdily hluboké vrásky, tak že vypadal v obličeji jako věkem sešlý stařec. Příčina prý byla, jak stará Běťačka tvrdila, nevčasná smrt. Ne dlouho po pohřbu synáčka doprovodily i Bartůňkovou přítelkyně na svaté pole do Bernartic.
Poznámky KF:
- O výklad symboliky se zde pokoušet nebudu, každý z nás si může lámat hlavu samostatně.
- Jsou zde zachována i původní jména, třeba Bartůňkovi, i po více než půldruhém století. (K paní Bartůnkové z vesnice poblíž Bernartic jsem si roky jezdil pro domácí mléko, vajíčka a zeleninu.)
- Další pověsti z podobného zdroje uveřejním před Vánocemi a pak před Velkonocemi.
- Slovo oddáchnout mi připomnělo starou písničku dua Paleček a Janík, jak mladík šel na zábavě pro babičku na valčíček, ta ale byla k neutahání, a on už, celý zpocený, žadonil Počkejte už babičko, oddáchnu si maličko.
- Je milé, když je někdo na pro společnost užitečné pozici, která zároveň odpovídá jeho zájmům (mně to osud dopřál po Listopadu rovněž). O panu Martinu Dohnalovi jsem vypátral, že je mj.: PhDr. Martin Dohnal, Ph.D., vrchní ministerský rada, Odbor evropské územní spolupráce, Ministerstvo pro místní rozvoj ČR.
2024 ©