Karel Kryl
/z dopisu/
Píšeš: „Já jsem se kdysi něčeho z Kryla obávala. Té síly jeho písniček, neohroženosti? I z hlasu to z něho na mě dunělo - jako tank, který je k nezastavení. Byl trvale ve vzpouře, nejdřív krásné, ale stále se to stupňovalo. Jako by se v tomhle postoji uvěznil a pomalu tam už sám nemohl dýchat.
Když zemřel, bylo mi těžko a líto toho, ale brzy jsem se s tím smířila, protože jsem nějak vytušila, že to bylo pro něho dobré. Měla jsem dojem, kterého se mi nešlo zbavit, že se sám rozhodl zemřít. Jakoby k tomu dal povolení.“
Tím jsi přesně vystihla, jak jsem to cítil i já. Měl jsem Kryla rád od jeho počátků, pak i jako komentátora Svobodné Evropy. Jeho smysl pro spravedlnost a zveřejňování špíny se tam dobře uplatnil.
Mimochodem - v LN byla loni fotokopie materiálu, který o něm sepsal Nohavica za komunistů pro StB, která ho vysílala na písničkářské festivaly (jako jediného z republiky) do zahraničí, kde měl pobývat i Kryl. On coby taky písničkář vyvolal setkání s ním, aby si s ním kamarádsky popovídal, hlavně o politice, a pak to jako věrný sluha režimu pro StB sepsal. Bylo to někdy v době, kdy byl připravován ten bombový útok na sídlo Svobodné Evropy, který měl provést agent StB Minařík.
Jo, Kryl byl úžasný talent, akorát že v posledních letech zůstával furt v celoživotní rebelii, takže i po Listopadu vše paušálně znegoval a velmi ošklivě a zásadně se obrátil i proti Havlovi, Tigridovi a dalším, ale jinak neuměl. Viděl jsem, jak už neumí či nemůže změnit své naladění a měl jsem pocit, že ztratil perspektivu (i ve zpěvu trochu ztrácel estetiku a nahrazoval ji někdy hlasovým šklebem), a že se buď dál až do nesnesitelna prohloubí jeho žlučovitost, nebo skončí v nějakém alkoholovém marasmu, nebo musí umřít. Nastalo to poslední, asi nejlepší pro něho.
Ano, asi chtěl či musel zemřít. Sice zemřel na infarkt (ve svém bytě v Passau), on nežil zrovna nejzdravěji, ale to jsou jen ty zevní medicínské příčiny. Ta niterná asi byla, že byl ve slepé uličce. Jeho původně krásná chlapecká neohroženost nabývala stále víc jakési agresivní či neomalené či hrozivé podoby, a tam už jsem s ním nechtěl a nemohl. Tím, že po Listopadu všechno tak razantně, nesmlouvavě, žlučovitě a paušálně jedním sebejistým vzmachem odmítnul, octnul se paradoxně v náladách a postojích vedle těch, proti kterým celý život
bojoval, vedle komunistů. Ti ho začínali přijímat za svého.
On už se dusil sám sebou - aha, jo, to je ten infarkt. Někdy je i předčasná smrt velmi potřebná, aby člověk nezašel až moc daleko někam, kam by to pro něho i okolí už nebylo dobře.
2024 ©