Opět inspirativní otázka od paní M. G.: Moc zdravím! Narazila jsem na název pneumatologie. Vybavily se mi různé souvislosti, asi to není správné, nevím....
DECH-jediný, který plíce vylučují automaticky bez naší vůle jako ostatní vnitřní orgány. Jenže ty nejdou ovládat vůlí, zatímco dech ano; duch, vědomé a cílené dýchání.....prodýchávání spolu s produchovňováním.
Dech jako nástroj očisty, dech jako budoucí plodící orgán spolu s hrtanem… Vdechl někdo něco někomu… Duch svatý může vdechnout… Dech jako komunikační kanál s duchovními hierarchiemi?
Tohle se mi nějak dalo do souvislosti ale nevím???????
Pokus o opověď KF:
To jste mne zas "poňoukla" k u mne novým úvahám. Najednou se mi z těch zdánlivě nesouvisejících pojmů Dech, Duch atd. vyklubaly zcela nečekané souvislosti. Je to někdy zírání a překvapení, kam až jednoho takové psani, začínající "stručnou odpovědí" na mail, samo od sebe dovede. Chcete nahlídnout?
V dávné alchymii (i tureckém zednářství) měli pojem "udělit pneuma": mistr přenesl na žáka, kterého uznal za zralého, svou duchovnost, zasvěcení, pneuma. Byl to úzký osobní vztah. Podobně jako kdysi v Tibetě aj. Dnes je jediným Mistrem Kristus (ostatní mohou být jen nápověda, opora, inspirace, někdy i přínosci - služebníci Kristova impulsu...).
Hm, taky ovšem od pneuma - vzduch, vzniklo slovo pneumatika. (Ale že bych někoho zasvětil tím, že mu daruju pneumatiku, to by bylo moc snadné. I když dnes, v době bulvarizované, inflatované a komercializované esoteriky, by se toho některý guru mohl chopit a jistě by našel za velký poplatek důvěřivce - vida, látka na poťouchlý článek či aspon příklad, či nápad know how pro Barum k obohacení nabídky sortimentu pro leckterého duchovnistu.)
MG: Jo, pneumatika je obal duše, a když motorista píchne, nemůže dál. Taky mě napadá asociace s pneumonií - zápalem plic. V nich se "zpracovává" vzduch. Když se někdy něco v duši zanítí, tak tím pak i fyzicky v plících. Vztek, zloba, vášeň je horká, pálí v duši. Odtud i zápal, zánět, od nich pocházející, je horký, pálí. (Proto se říká Něco mě dopaluje.)
Ještě pneumotrax - patologické nahromadění vzduchu v plicním obalu. Kolabuje minimálně jedna plíce. Stává se to po úrazu, někdy geneticky. Nicméně si myslím: někoho sužuje, že se v životě nemůže svobodně, volně nadechnout. Pneumotrax měl i F. Chopin. George Sand ho nenechala ani na chvíli vydechnout. Aby byla stále u něho, odtáhla ho na Malorku a tam byl jako omotán v pavučině. Zkolaboval tam a nezachránil ho už ani útěk zpět do Paříže. Jeho život byl u konce. A Václav Havel? Jistě - kouřil. Co kuřáků se ale dožívá málem sta let. Hlavně ho celý život nenechali volně dýchat a on to silně pociťoval. Nejprve komunisti, pak zlovolní pomlouvači. Svobodně a volně dýchat mohl jen zoufale málo času, jen pár let.
KF: Namátkově lze uvést třeba i příklad Radima Hladíka, našeho nejlepšího big-beatového kytaristy. Prakticky se udusil. Velkou část života útisk režimu, permanentní starost o živobytí a vůbec o možnost vystupování, bydlení s rodinou v jediné místnosti... A v současnosti? Jak namáhavě se dýchá našemu panu knížeti. Se svým kredem
Duchovní hodnoty jsou pro nás naprosto klíčové. Bez nich to, prosím, nejde. Když se státy nebo politická zřízení opíraly jenom o prachy, tak zkrachovaly.
to tu nemá snadné. Česká šlechta to ve svém národě neměla nikdy lehké a nemá dosud. To závistivé proletářské plebejství tu mnohdy přetrvává, je tu pro ně těžko dýchatelno. Pro mne je naopak existence takového člověka pomocí k dýchatelnu. Tak jako třeba i vědomí o našem členství v NATO a EU (i přes nedostatky, na které ovšem máme možnost poukazovat prostřednictvím našich zástupců v EU, které jsme si zvolili, ale tuto možnost lenivě nevyužíváme, raději někteří arogantní chytrolíni přeposílají různé rádobyvtipné stupidity na adresu EU).
MG: S tím nafukováním: foukáme prakticky pomocí plic. Nafouknout můžeme i ego, i když ne vzduchem. Zjistila jsem, že ego je jak nafouklý balonek z pouti. Když ho někde přišlápneme, vyboulí se jinde. Píchnout do něj - to je rána!!! Jen zvolna vypouštět!
KF - Jo, hlavním rysem našeho ega je, že se tváří, že není. Dokud do něho někdo nepíchne. Vidíme ho jen u druhých a vadí nám jen u druhých. Ale ego není ten jakýsi odporný a od nás oddělený zloduch, na kterého vzorně až okázale nadáváme (obzvláště my v duchovních kruzích) - a i tím se naše ego tetelí blahem, jak se vypořádáváme s egem. Je to naše součást, námi pěstovaná a jsme za něj jen my sami zodpovědni. Možná i proto si ho rádi vytěsňujeme a převlékáme do řady masek: Masky zneuznaných nezištných dobráků, masky ukřivděných všeznalců, masky duchovních celebrit, masky statečných bojovníků s nešvary, napravovatelů národa, masky odhalovatelů toho, že všechno na světě je jinak a jen my víme jak, masky málem ministrů zeměkoule přes duchovno... Většinou tomu sami věříme a tím jsme v tom klamu přesvědčivější. (Ne u všech takto náhodně uvedených příkladů jde ovšem o masku.) S egem je to jako se středověkými francouzskými loutnisty: říkalo se o nich, že polovinu života ladí nástroj a druhou polovinu hrají falešně. Olympic měl kdysi trefnou písničku. Petr Janda tam zpíval o duši: "On mi nikdo neporadí, jak se duše spravit dá-á-á-á. Nejen že má díru, ale taky černou barvu má." Vduchu jsem mu "radil", ať se neradí, ale rovnou duši spravuje, protože to není věc rady, ale dobré vůle.
Ale už vážně. Dech: Vdechujeme zároveň síly Andělů. Ale o tom je lépe si přečíst rovnou v duchovní vědě. Taky dech souvisí se smyslem odpuštění. Jak to? Běžně člověk vdechuje vzduch - život, kyslík, a vydechuje plyn CO2 – smrt (vydýchaný vzduch - nedýchatelný). Na pahorku Golgoty nastal před 1986 roky světový opak: Bůh Kristus sestoupil z duchovních světů mezi lidi, jedinkrát v dějinách do lidského těla, aby se svou dobrovolnou obětí bolestně podvolil zlu a zakusil nejpotupnější a zdlouhavou lidskou smrt v celé své božské bytosti. Viděl před tím z duchovních sfér v auře Země nastřádaný materialismus lidstva všech dob, který už hrozil lidstvo navždy zahubit. Proto vzal na sebe ukřižováním hřích celého lidstva - a vydechl opak: odpuštění - život - kyslík. Tím změnil navždy auru Země (i takto se to dá stručně vyjádřit). To je to Vykoupení. Nebo i rozdíl Starého zákona (oko za oko) a Nového ("Přináším odpuštění"). Tedy zákon odvety byl nahrazen zákonem Lásky (ta ovšem musí být uplatňována a vedena Mudrostí, jinak může napáchat škody).
Při neodpuštění: dostalo se mi křivdy, mohl bych udělat čin - pomstu, odvetu (oko z oko). Zlo by pak ale nebralo konce, až by lidstvo zahubilo. A při odpuštění: Když odplatu neučiním (ne ze strachu či slabosti, ale v srdci), tedy když dobrovolně zadržím pomstu, vzdám se jí = odpustím, vznikne vakuum po této neuskutečněné odplatě. A toto vakuum po odpuštění je vyplněno Kristem, Jeho substancí. Možná i toto je smysl onoho Kristova Odpouštějte nepřátelům. Další poučení z toho je, že mohu mít bolest nad lidskými špatnými činy, ale ne nenávist k jejich nositelům.
Kristus vnesl do zemského vzduchu Ducha, vyplnil ho Sebou Samým. Ve chvíli své oběti se jeho Duch vstřebal navždy do zemské aury, prožehl ji. Země pak přestala být "nesličná a pustá", ale zazářila sluneční Láskou Krista. Mohou to prožít všichni, kdo o to poctivě usilují.
Tedy platí ono odpouštění, aby se člověk zbavoval egoismu, pomsty, a neškodil okolí. To jsme si měli vývojem osvojit. Dobří máme být kvůli účinku pro svět, ne pro zbavení se své karmy a blažené užívání si nirvány či Království nebeského. Ale je tu nyní změna. V nynější době rozvoje duše vědomé, kdy se duchovní Já má uchopit naší duše (složka pro prožívání a jednání se světem) a má mít schopnost bdělé sebekontroly, lze postoupit dál: ke Spravedlnosti, pojaté nikoli jako pomsta, ale jako neosobní snaha o narovnání. To je třeba i princip onoho sporu TGM a Tolstého: Tolstoj, též Chelčický, ústupný zlu - versus Masaryk: nutnost spravedlivého činu. Masaryk uměl narovnávat věci, odhalovat bezpráví beze zloby a nenávisti. Podobně později třeba Havel.
I světská spravedlnost, soudnictví, má v době duše vědomé tento smysl, kdy na zemské úrovni nahrazuje, urychluje, vyplňuje karmu. I soudy mají zabraňovat v činnosti zlým či je trestat, a pomáhat poškozeným. Spravedlnost zde vykonávají soudci, ti moudřejší a nestranní, nikoliv pomstou často zaslepený poškozený (objektivní fungování soudů je druhá věc). To je veliký pokrok lidstva. Karma pak může tu zemskou spravedlnost později "doladit". Gándhí byl v Indii dlouho razantně proti aktivnímu odporu vůči zlu. Podobně jako Tolstoj si zprvu myslel, že se zlo vypůsobí, nasytí a dá pokoj. Když ale za 2. světové války viděl zlo, páchané nacisty, sám vyzval Indy jakožto součást britského impéria, aby podpořili Brity ve válce a vstupovali do britské armády. Patrně byla v tomto jeho obratu i podprahová inspirace pro indickou národní duši, aby upustila od kdysi oprávněné jogické pasivity a jednala rozvíjející se duší vědomou. Odpustit musíme v duši, ale v činu lze věci narovnávat. Asi jako když dá táta přes zadek zlobivému klukovi, aby si něco zapamatoval (nesmí ho ovšem vidět sociálka, jinak by měl oplétačky), ale při tom je mu kluka líto. Zdravý spravedlivý trest, když soucítíme s trestaným, je v pořádku. Nesmí se ale to soucítění nerozumně přehánět, abychom nedopadli jako v Anglii, kde samým humanismem a korektností vydali kdysi zákaz zabetonovávání střepů do hořejšků zdí proti zlodějům, protože by se chudák zloděj mohl při přelézání pořezat.
2024 ©