Z odeslaných mailů:
V r. 67, kdy jsem maturoval, už se to uvolňovalo a dali pro matur. práci z češtiny hezká témata. Rozhodnul jsem se pro Úspěch československého filmu ve světě. To jsem sledoval, i jsem si kupoval Divadelní a filmové noviny, psalo se tam už dost svobodně. Tehdy ve světě běžela "česká vlna" - Lásky jedné plavovlásky, Intimní osvětlení ap. Tak jsem o tom psal.
Vzpomínáte-li na Intimní osvětlení, to se točilo v Miroticích, pár domů od nás. Ten podivný huhňající prosťáček v lukách a při plotu, jak říkal Křesadlové - Štěpo ty se mi líbíš, ty si mi ale opravdu líbíš-, byl místní Jarda Chmelík (říkalo se, že maminka se ho v těhotenství chtěla zbavit nějakým pochybným zákrokem a on se pak narodil postižený). Nebylo to ve scénáři, ale pak to byly silné monenty filmu, tehdy filmaři uměli improvizovat. On se tehdy do Křesadlové (jinak big-beatová zpěvačka) těžce zamiloval, jezdil jí denně do Čimelic pro kytici, a když filmaři odjeli, ještě několik dní sedával na zídce poblíž točení a smutnil. Bylo mi ho líto. Pak jsem ho viděl po letech v DD Drhovle, když jsem tam občas přijel na kontrolu z OkÚ coby zřizovatel. Vždycky se ke mně hlásil a pumpnul mne o "dvacku na cigára". Snažili jsme se polidštit tam ty poměry pro staroušky, za kom. tam vládl kasárenský režim a těžká šikana pomatených "choďáků" vůči bezmocným ležákům. Zprvu - v noci třeba jedna sestra na 170 lidí. Jarouš chtěl tamodtud chodit (chtěl bejt mužskej) někam na pivo. Nejblíž byla hospoda v Paměticích, to ale bylo přes hlavní tah na ST. Tak ho pečovatelky vždycky doprovodily až za silnici, a když měl piv dost, zavolal hospodský do ústavu, aby si pro něj přišli. Tak byl odveden na kutě.
.oOo.
Celebritou se někdo jeví vždy jen zdálky, když uznáváme či obdivujeme dílo či tvorbu, ale osobně se neznáme. Při osobním poznání je každý obyčejným člověkem. Naštěstí.
.oOo.
Kdesi jsem četl pozvánku na setkání na téma „Boj o Duši vědomou ve 21. století“. Napadnul mne k tomu poněkud znevažující komentář. Připadají mi takové akce někdy jako samoúčelné nastolování jen takových témat či otázek, na které dokážou efektně odpovědět antroposofickou terminologií, aby to vypadalo učeně, jako od těch jedině nejlépe vědoucích. Tedy spíš jako jakýsi zájmový klub. Nebo že by armáda, když chtějí bojovat? Možná křivdím. Ty přednášející neznám a nevím jak je to myšleno.
Ale taky - název Boj o... mi zavání někdejší komunistickou militantní terminologií a hesly: Boj o myšlení lidí, Boj o zrno, Boj se sněhem, Boj o realizaci závěrů XIV. sjezdu KSČ... Anebo i mnohem starším výrazivem - Kdož sú Boží bojovníci. Důvěryhodnější by bylo Snaha o..., Úsilí o..., Rozvoj duše vědomé..., Jak napomoci rozvoji..., Můžeme podpořit rozvoj duše vědomé?, apod.
.oOo.
Mimochodem - neumím si představit, že by v určitých duchovních kruzích říkal někdo z nich nějaký vtip a jiný že by se vtipu zasmál. Na to jsou moc důležití. Mohli by si humorem odřít duchovní metalízu. (V němčině prý naopak existuje celá knížečka o Steinerově smyslu pro humor. Ta do češtiny přeložená nebyla, kdepak. A kolik moudrého humoru je třeba i v Morgensternovi - vybavuju si třeba jeho povzdech - "Kázání se líbilo, vše při starém zůstalo." I v tom jsem se našel.)
.oOo.
Coby dříve spíš poslušný a pasivní, netušil jsem, že budu nahlodávat některé nynější duchovní autority. Vždycky se k něčemu takovému nachomejtnu a nedá mi to. Mám pocit, že by to mohl být nějaký můj nynější snad úkol - v mém neformálním a nezařaditelném postavení, kdy ale někteří četli mé knížky a nabyli určité sounáležitosti. Už párkrát se mi ověřilo, že někdo skoro čekal na takový uvolňující postoj, ke kterému neměl sám od sebe odvahu. Tedy jsem - někdejším komunistickým výrazivem - pro některé kruhy ideologický škůdce a rozvraceč. Někdy už rozumím, proč Indově měli i boha ničitele. Inspiroval je k ničení starého, brzdícího, přežilého. Jsem vděčný za své nynější postavení, kdy se nemusím existenčně ani pověstí na nikoho ohlížet. Ale i vím, jak to muselo být zaplaceno právě útiskem a dušením se v zaměstnání. Je to zároveň i nutnost odpovědnosti. Masarykova - svoboda i sebekázeň.
.oOo.
Někteří mají za cíl propagandu svého učení hlava nehlava v domnění, jak jsou ušlechtilí, ale zároveň jsou ochrnutí vůči morálním hodnotám a principům. Jsou to nitra zatažená nízkou oblačností. Někdy i nitra proplněná sirnatou zlobou. - A naopak, jak hezky bývalo kdysi například u pana Adamce, párkrát u pana Zoubka v Ústí, nebo dnes v Radotíně, Plzni, Pardubicích a jinde. Až si budeš chtít někde hezky popovídat, tak doporučuju hospůdku U Labutí na Hradčanském náměstí (objevila ji tam pro mne Daniela Drtinová).
.oOo.
V duchovních kruzích panuje často postoj jakéhosi nadřazeného či pohoršeného pozorovatele světového zla (znám to dobře, taky jsem se dlouho cítil zlem "vyrušován"), kterým svět nás, ušlechtilé, obtěžuje. Malinko mi to připomíná někdejší podrážděnost režimu vůči třídnímu nepříteli a imperialistům. U obojích dochází k odkouzlení světa a ke ztrátě hravosti. Je to postoj duchovní pýchy. Podle Steinera má žák duchovní vědy mít vřelý postoj ke světu. Můžeme i tím vyrovnávat své nedobroty. Spolupůsobci a tedy i spoluviníci zla jsme totiž my všichni během všech svých inkarnací, včetně této. Dnes, při výkyvech počasí, si říkáme, jak se ta příroda zbláznila. Příroda? Nebo lidstvo, které ji ovlivňuje? Lidstvo? Tedy (i) my. Podle vědců bude z našeho území Sahara do 30 let. Kdo za to může? Pravdivou úvahu k tomu mi v mailu poslala paní M. G.: TA SAHARA JE DÁVNO V MNOHA LIDSKÝCH SRDCÍCH. Vysušená láska do formy vlastnění, zahořklost žlučových tekutin do kamenu vzteku a závisti. Tvrdost bezcitnosti, rabování Země a jejího bohatství stylem po nás ne potopa, ale horký písek pouště, která je obrazem mnoha lidských niter. A jsme-li upřímní, pak asi i našeho. Je to impuls a duchovní apel. Čím více je těch zrůdností, tím více musí lidé, tedy (i) my, objevit to pravé dobro, vláhu srdcí, posílit tu pravou lásku. Když mne přepadá úzkost z toho všeho, osvědčilo se mi opakovaní vcítění do věty, kterou opakuji stále dokola, až mé působení nižšího nedůvěřivého a pesimistického já zcela zmizí. To, co si opakuji jako mantru, je: Skepse a strach je následkem nedostatečné víry v Boží vůli a lásku. To pak vede k nečinnosti. Musíme teď moc modliteb posílat na rozpuštění tvrdosti, sobectví a agrese. I té naší. A Zemi vymodlit ochranu co nám síly stačí a prosit hierarchické bytosti o pomoc.
.oOo.
Na každou bolest se musíme učit vynaložit tvůrčí odpověď, nikoli skepsi, zoufalství či žehrání.
.oOo.
Došel jsem k poznatku: Čím více se člověk ztotožňuje se svým pravým Já, tím méně se ztotožňuje s věkem.
.oOo.
Z mailu kamarádovi režisérovi k případnému natáčení mého povídání v j. Čechách – můj návrh názvu:“Bloudění KF s mapou na klíně. Připomíná mu to jeho duchovní úsilí (cestu).”
Nebo:
Funkovo
LEtní
LEnivé
LEhkovážné
LElkování
LEsy
jižních Čech. Taky se těším,jak tam budu povídat o tom, jak jsme při očekávání domovní prohlídky za komoušů zakopávali na zahradě skoro metrák svých opisů na psacím stroji (samé podezřelé texty jako Steinera, Krišnamurtiho, Pittera, Havla aj. - vystačilo by to na cca 160 let nepodmíněně)..
A z přijatých mailů či poznamenaného tisku:
„Za to může doba,“ říkávali už za dávných dob svatému Augustinovi. „My jsme ta doba,“ odpovídal klidně a čekal vpád barbarů (tehdy v Hipponu Regiu v r. 429 to byli Vandalové).
.oOo.
Byrokracie EU. „Málokdo se s ní setkal, ale všichni vědí, že je obrovská," (Buchtík)
.oOo.
Perla P. V. : Z mailu 24/5 2019: Práve čítam knihu
Čas pred nesmrteľnosťou - je to o slovenských básnikov - ako zomierali.
Veľmi silné a zaujímavé, ako každý sa ešte i dovršuje v niečom pri svojom konci, alebo rezignuje a prijme to. Niekedy je možno najväčším nie ten život, ale ten odchod z neho.
.oOo.
Egon Hostovský ve zmiňuje svých vzpomínkách, jak byl svědkem jednoduchého experimentu: redaktor nechal Williama Faulknera o samotě ve své kanceláři a na stůl narafičil štos novin otevřených na kritice jeho poslední knihy. Když se po chvíli vrátil, ležely noviny netknuté na svém místě. Takhle reaguje nezakomplexovaný spisovatel na své kritiky. - Lidové noviny 18. 5. 2011
Pozn.KF: Platí to obecně o naší nezakomplexovanosti nebo naopak ješitnosti v různých oblastech. Když se Janáčkovi žáci ptali skladatele, jak bude reagovat na kritiky v novinách, ať už Janáčka osobně nebo jeho skladebného směru, odpovídal: „Nechte je mluvit, pracujte dal."
O autorce Káji Maříka kdosi napsal: Kdo by čekal, že mníšečtí budou na slavnou rodačku hrdí, spletl by se. Marie Černá cítila nevraživost spoluobčanů jak pro své postavení rozvedené farské hospodyně, tak překvapivě pro svou spisovatelskou činnost. "I v pětačtyřiceti letech by mi byl odpuštěn nový kožich a snad i milenec, nikdy však, že píši," stěžuje si příteli a spisovateli F. X. Svobodovi.
2024 ©