"MLUVILI JSME ČÁSTEČNĚ O VŠEM" - IX. MODLÍME SE ZA NĚKOHO? PROČ? JAK?

Urputná modlitba nebo stávání se láskou?

/z mailů/

KF: Píšeš, že Tvá příbuzná se cítí popuzována a sužována chybami lidí v bezprostředním okolí a tím zoufaleji až urputněji se za ně modlí. Ono to vypadá svatě a altruisticky.

Ale: nechce se za někoho modlit spíš proto, že jí jeho chování vadí, popuzuje? To pak není hodnotná a čistá pohnutka ani skutečná modlitba, je to jen z jejího chtění a tím víc s tím člověkem pak souvisí. Modlit se mohu za někoho, kdo se sám snaží. Pak se ta modlitba spíš má kde zachytit. Nebo  místo modlitby – spíš rovnou mu vysílat síly, které potřebuje (pokud je v sobě přirozeně a nenásilně najdu).

Když už se modlit za někoho nesnažícího z naší blízkosti, tak raději prostřednictvím  prosby jeho andělu strážci, aby to sám přebral a případně mu pomohl, a ne modlitbu do druhého ládovat proto, že mi jeho rysy vadí. Případně ho nenásilně, neosobně zabalovat do vlastností, které mu chybí. Musím je ovšem mít sám zpracovány, jinak je to jen fanatické páchání "dobra".

XY: Tohle je podstatná věta k zamyšlení pro lidi, kteří žijí vizí zachraňovat. Těmi, kdož jsou už takto rozjeti a oslněni svým spravedlivým pobouřením,  je to myšlenka hodně těžko zachytitelná. Jak by jen bylo pro ně obrovsky zdravé na ni přistoupit!

Přemýšlím trochu obecněji nad  tím, co se stane v případě, když někdo sice dobře vidí a rozezná chyby druhých, ovšem není na  schopnost pomáhat ještě připraven. Možná se snadno na něj přilepí myšlenka, hlásat mravní obrodu společnosti nebo aspoň v tomhle duchu usilovat o informovanost a spasení svého okolí. Ale mnohdy se tak asi děje jen z jeho ega.  Jak je to lichotivé! Tací lidé se považují za pozemské spasitele a vidí se náramně nepostradatelně, když například ty zbloudilé chudáky berou pod křídla svých modliteb. Pouští se do jejich cíleného vyhledávání, zachraňují je a navracejí na spásnější cestu. Když se dotyčný dopustí něčeho snad i ojediněle dobrého, samolibě jásají že je „pánbu vyslyšel“. Když se jim to nedaří a dotyční si vedou své, pohoršují se aspoň obecně. Pěstuje se limbus jejich samaritánství. Jenže jejich zběsilá pomoc ven se vrací zase zpátky dovnitř a působí v nich bouři, protože shledávají, že je neúčinná a nedosahuje nikam. Takovým zatažením se třeba i do správně odhalené duchovní falše, nízkosti, ubohosti a rozhořčeným prožíváním se v tom, se sami do toho zla emočně vnořují a tím s ním souvisí. Tedy jím svým účastenstvím jen míchají, ale ze světa ho neodvádí. Jako napravovatelé obecných zkažeností a nedobrot kráčí tito lidé ve stopách svých potřeb, ty je vedou. Touží po změnách k lepšímu zatím jen sami pro sebe. Kdyby tomu tak nebylo, myslím, že by víc viděli i řešili z většího odstupu a nenechali se tím takhle bezmocně vláčet nebo by se tak bezmocně vláčenými necítili. Domnívám se, že mohou začít vážněji pomáhat, až přestanou vše to nedobré vztahovat k sobě, vyciťovat to jako své ublížení, a až změnu k dobrému, byť obecně vyznívající krásně, nebudou pasírovat jen přes svůj osobní zájem. Namísto toho je důležitá bolest nad vším tím nízkým, nad bídou světa, ale ta nesžíravá, nefanatická, nepohoršená...

KF: Dobra se zmocnilo jejich nižší já, a to je počátek fanatismu. Všimni si toho rozdílu: Nedobroty úplně cizích lidí vidíme spíš jen zdálky a nijak výrazně nás většinou neohrožují (neinfikují). Ale něco jiného je u těch, s kterými žijeme nebo jsme prožili mnoho času, poznali se, vjížděli si do vlasů a veselili se atd., tam je aurická chytlavost mnohem větší. Tam máme reagenci na vzněty toho člověka povědomě "vyježděnou" až do nitra. Jistě, nemůžeme se násilně vyhýbat, pokud je nutné mít takový kontakt. Naše nitro by ale mělo zůstat vzdáleno resp. netknuto, a pokud možno v tom člověku ani nevybuzovat domněnku, že jsme ochotní k družení na úrovni, která vyhovuje jemu, ale ne nám. Nemyslím mít děs z kontaktu a zběsile a úzkostlivě před někým prchat. Lze ale mít korektní, slušný postoj, snad i vstřícný, pomocný atd.,  ten by mohl stačit. Takto to platí i o příbuzných, bývalých partnerech či milencích, bývalých kolezích apod.   

Ty jsi od kolegyně snášela dlouhé roky mnohé těžké a ošklivé věci, ale zaujala jsi nakonec neosobní postoj (niterný odstup ve všem) a to byl velký kus Tvého postupu. Dejme tomu, že by ses  při náhodném setkání s ní nyní nekontrolovaně souladně naladila na něco momentálně příjemného od ní, co už ale máš od dřívějška  prohlídnuté jako plytkost, sprostotu atd. Pak by tím zas vzlínalo to vše z ní do Tebe.

Prožil jsem kdysi cosi takového, dokud jsem si neuvědomil, že kus jejich povrchních plytkých zájmů a nálad nosím v sobě taky. Byl to poukaz k pořádnější práci na sobě. Pak se teprve řeší i naše těžkosti s okolím.  Tedy: kdybychom s takovým člověkem, když už od něho teď netrpíme a nemůže nám ubližovat, časem navázali nějaký niterně neukázněný nekontrolovaný kontakt, pak si zas povolujeme a tvoříme si riziko, že nás něco podobného, třeba mírněji, potká, abychom se to znovu učili.

XY:  Nenavracení se ke vřelosti, k zaujatému sdílení, neznamená neschopnost odpustit, ale jen trvalý potřebný odstup, který zajistí jednou pro vždy, aby na mě znovu už nešplýchlo to staré. 

KF: Často nosíme ve zbytcích aury elementály starých nesprávných nálad (ironii, pošklebek, oplzlé vtipy, falešné sbližování se s někým tím, že pomlouváme nepřítomného atd.), a stačí chvíle nepozornosti při kontaktu s takovým člověkem a už jsme „na jedné lodi“. Pustili jsme si ho znovu do duše.

Někdy sice máme jakési duchovní zájmy, čteme duchovní literaturu, děláme snad nějaká cvičení - a divíme se, co „otřesného“ s námi přesto ten svět nebo okolí dělá. Ale všimněme si poctivě: kolika zbytečnými zájmy, náladami, věcmi souvisíme s davem. Pak je nám někým nastavováno zrcadlo a my jím trpíme. Zájem o svět neznamená přebírání kdekteré nálady a postoje.

Právě občasné niterné ticho a odpoutanost na jedné straně, i poznávání  duchovních pravd na straně druhé (promýšlení, nahlédání jejich důležitosti) - obojí vede k správnějšímu ohodnocování či "od-hodnocování" různých malicherností.

Bezzájmovost vůči nepodstatnostem, klamům a marnostem je veliký lék duchovního vývoje. Vyslechnu v  minimální nutné míře (pokud už musím) a jdu okamžitě od toho. Jenže musím mít určitý niterný základ k rozeznávání toho, od čeho mám jít a u čeho se zastavit a třeba i jednat. A i ten se nevytvoří hned, ani žádným převzatým cvičením, ale jen láskou k dobru a logikou k jeho rozeznávání.

I rozebírat špatnosti světa či svého okolí se dá dvojím způsobem: nezaujatě, logicky to vidět, i s příčinami a souvislostmi, nebo se do toho nořit emocemi, rochnit se v tom, láteřit na "ty nahoře"...

XY: Můžeme se tedy modlit za něčí polepšení, nebo za svět?

KF: Slýchával jsem kdysi dávno od jakési jogínky po meditaci krásnou větičku: Nechť jsou všechny bytosti šťastné. – Je to správné přání, ale taky si k tomu musíme uvědomit tohle: Štěstí si musíme nejprve zasloužit, aby to bylo štěstí prožívané duší bez viny, duší čistou, radostnou. A k tomu vede též cesta sebepoznání, někdy i utrpení. Nelze mít štěstí hned, nepodložené ničím. To by bylo jen zevní prchavé požitkářství. Ono to přání štěstí světu někdy člověka uspokojí, jak je ušlechtilý. Ale přání štěstí a lásky není prasátko ze zrcátka, které můžeme libovolně někam poslat. Musí v nás být kvalita, která to vysílá. Jinak jen se zálibnou pózou odžvatláme krásnou větičku. A vlastně – to má být šťastný i ten,  kdo dejme tomu přejel dítě a ujel, a mají se s ním rodiče toho dítěte šťastně poobjímat? Napřed musí být i karma, bolest, sebepoznání, touha po nápravě, odčinění – a pak štěstí. Pak ale člověk po štěstí ani netouží, zapomene na to, protože mu stačí, že plní Boží vůli, i kdyby trpěl. Zrovna tak je to nejen v modlitbě, ale i v činnosti. Znal jsem herečku-političku, trpící  mesianistickým syndromem, vypadajícím navenek jako úžasná ušlechtilost. Pohnutkou bylo nezdravé sebevědomí, že sama lépe vědoucí, musí spasovat národ. Celá ta činnost byla jen líbivé divadýlko. Trvalo mi dost dlouho, než mi to došlo, zpočátku jsem i vehementně a hloupě spolupracoval. Ó jak já se stydím.

Modlíme se za něčí polepšení? A jak je to s naším polepšením? Už jsme si nějaké vymodlili? Nebo jsme pochopili, že se musíme i učit správně jednat? Namísto egoistického zakalování osobními přáními bychom se měli modlitbou a sebeanalýzou spíš učit napravovat své nezdravé duševní postoje. Je-li naše modlitba motivována osobními přáními k uspokojení jen jedné strany, prosícího, má v sobě málo jiskry a lidskosti. Modlíme-li se takto, zapomínáme právě na modlitbu, které Ježíš Kristus vetkl základní tón, jenž má proznívat každou modlitbou: Otče, odejmi ode mne tento kalich, avšak ne má, ale Tvá Vůle se staň! A tato věta určuje podstatný ráz modlitby. Na jejím základě musí setrvat duše modlícího se, ať prosí o cokoliv. Pak se stávají věty modlitby prostředkem, kterým se člověk povznáší do vyšších duchovních oblastí, aby v sobě cítil přítomnost božství.

Účinnější než prosebné modlitby například za něčí polepšení či uzdravení je, abychom se sami stávali láskou. Pak ji vysíláme přirozeně, kam je to zapotřebí, a nečekáme okamžité výsledky. Cítíme-li tedy potřebu modlit se za něco konkrétního pro sebe nebo pro druhé, a je to lidské, pak spíš jen za dodání síly k projití tím. A místo prosebného postoje je lepší rovnou si ty síly navozovat a vysílat – buď druhým, nebo i svou budoucnost prosvětlovat vírou, že jsme trvale v Boží ruce. Pak bude každý výsledek dobrý, budeme šířit do budoucnosti světlo naděje, důvěry a vděku, zaplavit jím všechny poměry, vztahy a okolnosti.