"MLUVILI JSME ČÁSTEČNĚ O VŠEM" - XIII. Nikdo není vyvolený od začátku, ale dobírá se k uvědomění si toho, že ho Bůh miluje odevždy.

Výběr z osobních mailů.

Pociťuješ-li malomyslnost z toho, že seš nedokonalá, že na ledacos nedosahuješ, pak nechť to není užírání se z nesplněného chtění, ale naopak ať to vyústí v naději a v touhu  a důvěřivé přimknutí se k duchovním bytostem (Kristu, Marii…), až ucítíš jistotu, že  oni jsou vždy s Tebou, a to dokonce i tehdy,  když na ně na čas zapomeneš. Překonávej nemístnou „skromnost“ či sebepodcenění, jako že toto je jen pro nějaké vyvolené. Nikdo není vyvolený od začátku, ale dobírá se k uvědomění si toho, že ho Bůh miluje odevždy. A jistě si ohlídáš, že to pozvednutí se k Nim nebude lehkomyslné či drzé či je znevažující, i v tom si uč věřit (drzé draní se Pánu před oči je třeba ve Welschových Hovorech s Bohem atd.).

xxxxxxxxxxx

Teď máš požehnané období, kdy se můžeš dostávat, otevírat si dveře, k  oblasti Mariánství. Může to ale znamenat, že Tvým postoupením na další stupínek se otevře další kousek karmy, ať už v podobě nějakých nedobrot, nebo v podobě nesnází. Někdy další stupeň vyžaduje, aby se otevřela nějaká další karma v podobě obtíží, které mohou zastínit v něčem i dosavadní pohodu a vyžadovat uplatnění toho, co jsme četbou získali či toužili získat. Nebo v podobě "nevinných" svodů k nějakým zbytečnostem.  Jinak to nejde. To jsou ti strážci bran na duchovní cestě, zobrazovali je i stavitelé chrámů jako ty šelmy u vchodů.

xxxxxxxxx

Epopej Mariánství si čti po kousíčkách, a když máš chuť se u něčeho zastavit, tak si to co nejplněji v klidu prožívej. Totéž Roční doby. I kdyby ses na delší chvíli zastavila u jedné věty a plně si ji prožila, je to účelně strávený čas. Pak pusť na čas z hlavy plány na další čtení, aby Tě  nerušily.  To z EM je  oživováno, je to čerstvé, aktuální, do dotyku s tím světem se můžeš dostat sama.

xxxxxxxxx

Uvědomuju si už roky krásnou pravdu o vývoji v jednotlivých generacích: Co už někdo samostatně, pracně prošlápnul, na to další generace už může navázat bez větších problémů. Vždy ti před námi něco odpracují za nás a předají nám. Třeba: Jak snazší je pro opravdové zájemce dnes už rozlišit pojem Panny Marie a Krista od toho katolicky zdeformovaného, zmaterializovaného. Nebo: Jeden  stařičký anthroposof řekl, že první generace stoupenců Steinera mu naslouchala, objevovala jeho velikost, zaznamenávala jeho dílo. Další generace ho samostatně studovala. Nynější generace má o anthroposofii svědčit svým životem.  (Pro ujasnění jen stručně: bytost Steinera, známá z řady inkarnací, byla vždy úzce, velmi úzce spjata s bytostí Marie, která inspiruje a ochraňuje dle našich možností ty, kteří se k ní s láskou přimykají).

xxxxxxxxx

Co s kolegou? Niterně ječí hrůzou. Je ale hříšné, je projevem silného egoismu, hroutit se do sebe v beznaději, děsu. Je to nevíra v Boha, nedůvěra ve vyšší ochranu, vystupňovaná sobecká sebeláska. Ignorování zákona, že máme jen to, co jsme si zapříčinili, nebo zasloužili. Nemůže nás potkat nic horšího, než co máme v karmě. A co v ní máme, děje se nám právem. Ani nedosáhneme nic lepšího (existenčně, vztahově...). Egoismus není jen agrese, lakomství atd., ale neméně hříšná a vinná je jeho forma strachu, hrůzy, sebelítosti, pohodlného hroucení se atd. Sžíravá hrůza z něčeho  je propad někdy až do centra svého sobectví. Tamodtud se podporuje myšlení jen na sebe, a pokud na druhého, tak jen v nějakém zálibném směru, nebo v rozsahu, abych si druhého udržel, protože ho POTŘEBUJU PRO SEBE (i když si to některý člověk takto otevřeně nepřizná a všelijak si to přelakuje něčím ušlechtilejším). Mnohdy leckterý projev přízně, ochoty atd. má jen pohnutku udržet se u druhého kvůli sobě, abych nebyl opuštěný, bez pomoci či bez domácího servisu. Za mnohým stojí u lidí jen nepřiznaná prospěchová kalkulace. (A jen v občasných náhodných a nečekaných situacích se člověk někdy projeví, jaký skutečně je, pokud v té situaci nestačí naskočit jeho maska ochoty a sdílení atd.).

Oceňovat bychom měli na druhých spíš to, co je opravdu poctivě vydobyté, vědomě vytvořené, protože leckterá ctnost je jen nedostatek aktivity v tom směru, nebo jen bezděčná přirozenost. Shakespeare: Ctnostný jsi, neb k hříchu ti chybí síla (možnost, mužnost, odvaha, okolnosti…).

Pravá duchovnost začíná až po ponoření se na dno zemské propasti, se všemi potížemi, které denně překonáváme, dopouštíme se při tom chyb, které se snažíme si uvědomovat a napravovat. Pak jdeme dál zoceleni, nelitujeme šrámy a nelížeme si rány a snažíme se ohledy víc dávat než brát.

xxxxxxxxxxxx

B. žije jen ze své psychiky a neví ani trošičku, ukázkově, co je to žití z neosobních zdrojů. Má to „zmáknutý“ teoreticky, nebo na druhých.  U sebe je bezradná. Hledá přílišně u lidí to, co lze nalézt jen snahou o vstřebávání vyšších pravd, to ji může aspon trochu obklopit nadějnějším ovzduším. Začne-li člověk něco doopravdy číst, může zavnímat, jak je nesen do nálad, ze kterých si může hledat skutečná řešení. B. se zatím topí jen ve své psychice. Nesměruje se ke slunci a pak musí s někým „řešit“, proč má tmu. Je to furt dokolečka.  To jí ale nikdo nevyřeší, obzvláště když si vyhledává „naléhavá“ témata, která nikam nevedou, a hází je na druhé. Možná, ač mne to bolí, určitý pocit osamocenosti, nepopřávání sluchu jejím zbytečnostem,  by jí pomohl ke vzchopení.  Napřed musí pořádně sama a teprve pak se možná najde i někdo k asistenci jejího vývoje. Na tom ale nesmí člověk stavět. Četbou se zabývá spíš „organizačně“, tahá od Dobry tašky Steinerů, které stejně nepřečte, myslí o budoucí četbě, zabývá se tituly, myšlením se honí kolem četby, u četby, o četbě, ale není v četbě. Tiše, soustředěně, oddaně.

Pláče a zmatkuje ve vlastní povrchnosti, ale řešení věcí vyžaduje poctivější, systematičtější vnor do vyšších pravd, touhu po nich, poctivé klidné studium, aspoň na chvíli, než jen chvatné nakukování do knih. Ze skutečné četby mohou vyplynout inspirace k řešení mnohého.

Máme se, jak si zasloužíme.  Nebo jak jsme si před zrozením předsevzali. A to i v jednotlivých oblastech (čas, zdraví, existence blízkých lidí…). Nemá-li někdo čas, dosud si ho nezasloužil, apod. ALE: Neznamená to, že mám-li nyní čas (zdraví atd.), že jsem lepší než ti, co ho nemají. Ani já ho jednou mít nemusím (třeba teď mám čas, ale nevyužívám-li ho účelně, jednou ho mít nebudu. I nemoc mi může přijít, tedy nejsem „lepší“, jsem-li nyní zdravý,  oproti nyní nemocnému). B. bude muset vzít na sebe vědomí, že čas prostě nemá (nebo rozpoznat že ho marní, nevyužívá, protože ho ve skutečnosti ani využívat netouží). Ale vím, nemá k tomu zatím ani možnosti. I ty si musíme zasloužit. Musí vědět, kam a proč chce. Chce nějaké „duchovno“, aby se aspoň nějak „vyrovnala“ někomu, koho považuje za vzácného, uměla s ním „na úrovni“ konverzovat, nebo to má jako opravdovou vnitřní potřebu? Namísto chtít bych měl psát toužit.

Postupně se učím u druhých rozeznávat, zda či nakolik to, co čtou nebo slyší, berou jen jako další informaci (asi jako když se dočtou, že napřed se má u spotřebiče zapnout šňůra do zdi a pak otočit knoflíkem), a nakolik to zapadá do dychtivé připravené duše, která se myšlence otevírá jako toužící žena muži.

xxxxxxxxxxxxxxx

Ještě tato hezkost: Kdysi jsem se dlouho vyvíjel pod vlivem Drtikola. Vím, že býval se mnou. Pak, když jsem se stále více přimykal i k bytosti božské Matky (největší překážkou bylo, že se mi do toho lezlo katolické rozpliznutí na povrchu líbivých citů a póz), tedy Matky, kterou byla prostoupena i lidská matka Ježíšova, Maria,  tehdy jsem vnímal krásný děj v duchovním světě, jak mne Drtikol s vnitřním úsměvem a radostí předává, asi jako děťátko (vývojově) do náručí Marie, naplněné Láskou. Byl to děj, který předznamenal další můj vývoj.