Nastudovali jsme, jak má vypadat „duchovní člověk“?
Jo, často se v knížkách zabývám tím naším aranžováním nitra, úpravami navenek podle toho, co jsme se dočetli či doslechli, jak "se to má" či jak vypadá "duchovní čověk". Neděje se to
záměrně, rozumím tomu, byl jsem v tom takhle a ještě víc zapadlý několik let. Pak ale
záleží, chytí-li se člověk opravdu ještě víc touhy po pravdě, i té o sobě, nebo zasekne-li se v tom klamu, jak se snaží, což se děje u většiny tzv. duchovních lidí. Někdy napomůže utrpení či velké problémy.
To nemíním jako kritiku či odsudek, tak to prostě u řady z nás probíhá. A nachytat se na tom
sám od sebe, to je těžké. A tak si sebe plánujeme, jak se budem vyvíjet, zvládáme teoreticky sebeterapeutické principy apod., a může to být jen ta atrapa. A hele, tady zas dospívám k tomu, proč tak často píšu o lidské rafinovanosti, sebeobelhávání, imitaci duchovna atd. Takový člověk, třeba v rozhovoru s někým (sebestředně jsem chtěl napsat - třeba se mnou) všemu
rozumí, vše ode mne okamžitě pochopí, vše si hezky nalajnuje, ale je to všechno jen jako. Někdy si to trochu odtrpím za něho (za jeho nedpostatek očí k vidění a uší k slyšení), a nechám ho osudu (co můžu jinýho, ani já nejsem dokonalej), jindy, mám-li pocit, že to má u něho naději, se pokusím
jít s ním v nějakém hezkém vztahu. A pak se to samozřejmě může něčím pokazit, anebo mohou být opravdové výsledky. Hned to neumím posoudit, možná se to ani odhadnout či posoudit nedá, protože zde víc záleží na tom druhém.
Může vytrvat, nebo se jen dál vézt v sebezálibných pseudosnahách. Vím ale při tom všem, čím vším jsem už prošel, co se ve mně s Boží pomocí už podařilo, a tak i rozumím někomu druhému víc, než může tušit. Někdy mne bolí, že se nemohu plně sdílet, jindy mne těší, jde-li aspoň kousíček. Někdy
se klamu, jindy zpětně vidím, že úsilí skrze mne dospělo k dobrému dílčímu výsledku. Někdy je to tíha: vím už dávno, že nelze, tak jako v dávných východních cestách, sledovat jen vlastní dokonalost (tedy kde i láska byla jen prostředkem k vlastní spíše), ale být lepším kvůli světu. Ale ta
realizace je někdy přetěžká, to jsou nové a další úkoly a zkoušky na půdě křesťanství. Zde, ač rád před druhými upozorňuju na své chyby, vím ale i jen sám, kolik toho bylo ve mně už zpracováno, o čem druhý nemá (nemůže mít) ani ponětí a kolik bych tedy někomu mohl postoupit darů, rozdělit se s ním, ale musím v sobě zpracovávat pocity marnosti a uvědomovat si, že nelze vše najednou. Někdy nelze vůbec nic. I k tomu jsem musel někdy dospět. I toto jsou mé bolavé zkoušky, o kterých nikdo neví. Skoro každý vztah je pro mne, krom krásy, i úkolem a skrytou bolestí. Nelze se vždy plně sdílet, ba někdy vůbec. Kdysi, abych nebyl brán příliš celebritově, jsem odlehčil debatu tím, jak jsem jako oni, že si třeba z mlsnosti opékám buřty doma na svíčce a pak
to zapíjím becherovkou, aby mi nebylo blbě. Tím jsem byl rázem "jejich", byl
jsem najednou brán, že jsem se vším všudy jako oni, ale tím se i zbortila veškerá hodnota toho, co by byli mohli vstřebat z mého psaní nebo skutečného povídání (ke kterému se ale stejně nikdy nenaladili, tedy mi ho neumožnili).
A tak jsem se stal jedním z nich, hurá, Funk je normální, je jako my, tak co bysme po sobě chtěli. Ale tím nebylo už, čím obohacovat, a kontakty skočily.
Tohle se mi vyvinulo po přečtení si Tvého dopisu, kde píšeš, abych Tě naučil Tichu. To musíš sama.
K tomu Tichu: asi nejvíc je o tom (snad) ve Světlinách 2, v kap. o
kontemplaci. Dost tam čerpám z úžasného amerického katolického mnicha
(později vyloučeného z církve) Tomáše Mertona.
2024 ©