Pozdní sběr je víno (mám radši Tokajské nebo jiné sladké), ale s podzimem jsem posbíral cosi z mailů, co by možná mohlo někoho z Vás zaujímat. (Zaujímat není jen slovensky, ale je to, aspoň pro mne, nedokonavý vid od zaujmout.)
K MICHELANGELOVI
Moje domněnka k výřezu Michelangelovy fresky v Sixtinské kapli - Adam a Bůh Otec, ústřední bod jsou konečky jejich vzdalujících se prstů.
Tenhle obraz bývá kunsthistoriky vykládán, že je to stvoření Adama Bohem Otcem. Bůh ho posílá na Zem. Možná to tak je. Mně je ale bližší v tom vidět, že je to moment až po pádu do hříchu, kdy se Adam Bohu ztrácí, tedy se od Něho odděluje do bolavé pozemské existence. Svědčilo by pro to i to, že jeho obličej je osudově smutný, jako by vyjadřoval celou budoucí bolest lidstva. I jeho ruka je ochablá, sám ztrácí dotek ruky Boha. Ta výmluvná mezera mezi těmi dvěma ukazováčky je tam to nejdůležitější. Kdyby to mělo být stvoření Adama, pak by bylo ještě před pádem a tehdy byl Adam v blaženém nevinném ráji, tedy by nehleděl tak smutně.
K FILMU OBČAN HAVEL
Když jsem viděl, jak Dáše nechaly švadleny vzadu na sukni dva kolíky, na které si jen náhodou nesedla, jak mu nepřipravili spolehlivě smoking atd. a musel se sám starat, jak na přehlídku na nádvoří Hradu nebyli schopni odledovat plochu a on měl obavy, že sebou před davem lidí a kamerama říznou (i kdyby bez kamer), jak se musí starat o drobnosti, které někdo zanedbal, došlo mi, jak drzý šlendrián se vůči němu projevoval. Husák byl pro ně nebezpečný, mohl je existenčně odrovnat, kdyby ho popudili, VH byl slušný, tak toho laxní personál zneužíval. Vypovídá to o našem národě. To je to, co citoval TGM, že o nás říkali Rakušáci, že Čech buď líbá ruku, nebo je hulvát. Taky tam bylo připomenuto, že v r. 96 ho léčili na chybnou dg a teprve Dáša musela doktorům říct, na co ho mají léčit, nejspíš to věděla od léčitele. Taky si vzpomínám, jak kdysi ukázali, jak v nemocnici po jeho příjmu ječela, že s ním zacházejí jako s posledním cikánem, což asi tak zprvu bylo, Máša S. Mi to potvrdila. Dnes se nedivím, že někdy asi musela Dáša ječet a honit lidi. Možná taky něco zprvu v této nečekané roli první dámy nezvládala, aspoň podle toho, co se říkalo. Nebylo by divu, není to jen tak. Zároveň mi ale při tom filmu došlo, že Olga, která mu byla za totality zcela nenahraditelnou oporou a bez ní by sotva mohl dělat to vše, co dělal, tak kdyby tu byla v době jeho nemoci, asi by moc nepomohla. Nyní to už chtělo razantní herečku Dášu, která uměla lidi postavit do latě (někdy možná zbytečně, to je těžko posuzovat). Tak to asi bylo zařízeno, že Olga byla po jeho boku, když to okolnosti vyžadovaly, a Dáša zas za jiných okolností. Jeho pak držela i ta zamilovanost a intenzita vztahu s Dášou, to prolínání s její energickou, zdravou a i intenzivně dobráckou aurou.
SLOVANSKÁ EPOPEJ A NAŠI LEGIONÁŘI.
Muchův náhled na naši historii je patrně nejsouhrnněji vyjádřen v již zmíněném obraze s vitím věnce míru pod slovanskou lípou. Jeho pojetí odpovídá například Palackého myšlence: "Kdykoliv jsme zvítězili, bylo to silou ducha, nežli mečem." Barvy v tomto obraze hrají roli hlubší než by se zdálo. Po reminiscencích z bolavé ale plodné epopeje Slovanstva vzchází duha, pod jejímž obloukem žehná Kristus. Duha symbolizuje v esoterice sedm úrovní sedmi základních nebeských těles a z nich odvozených sedm okruhů ctností, nutných k budoucímu vývoji jedinců i národů. Barvy však symbolicky rozdělují i historii Slovanů. Modrá znázorňuje dávnověk Slovanstva v jejich pravlasti. Žrec zde slouží zápalnou oběť bohům. Poroba je zobrazena v barvě černé (cizí nájezdy a poroba po bitvě na Bílé hoře). Období rozkvětu a vývoje je v převládající barvě červené - od rozkvětu Přemyslovců, spirituality Karla IV., mučednické smrti Jana Husa přes mírový vklad Jiřího z Poděbrad až po vymanění se z vlivu Rakousko-Uherska a získání svobody. To už souvisí i s jásavou žlutí ve středu obrazu, neboť v této poslední době kolem konce první světové války získalo mnoho slovanských národů samostatnost. Lipovými ratolestmi jsou vítáni i naši hrdinní legionáři, pustivší se jako první v dějinách do neohroženého otevřeného odporu vůči ničivé Leninské devastaci, a zaslouživší se tím o seznámení světa s československým postojem k bolševickému plenění zbožné ruské země. Za tím vším dominuje mystická postava Slovana, nesoucího v nespoutaných rukou věnec svornosti a svobody. Pod obloukem duhy žehná slovanskému světu i všem mírumilovným národům již zmíněná postava Krista.Zas jsem si při tom výkladu vzpomněl na naše legionáře. Jaká škoda, že odtud nečerpáme aspoň kousek správného národního sebevědomí a morálního vzoru. Asi i proto, že poté už jsme byli jen zbabělí. Naši legionáři pod vedením TGM museli se vracet do vlasti přes Vladivostok, tedy přes celé Rusko, po té jediné železnici tam. Bolševici jim nařídili se odzbrojit. To by znamenalo, že je pak pobijí. Tedy neuposlechli a probíjeli se celým Ruskem, které bolševici terorizovali, osvobozovali od nich pomocí zbraní celé vesnice. Byly to statečné bitvy, které nejsou zaznamenány. Jistě, že bolševici stejně pak převzali moc, ale tady šlo o zásadu, o postoj. Všichni byli Masarykovi oddáni, věděli, že je s nimi. Měli obrovské potíže, zimu, nedostatek uhlí pro lokomotivy atd., Masaryk se snažil jak mohl dělat jim, jak řekl, kvartýrmajstra. Dva roky se probíjeli napříč Asií, protože jinudy to tehdy nešlo. Poslední z nich se dostali do vlasti až v r. 1920. O jejich působení psaly noviny celého světa, nebyly to jen epizody, ale skutečný hrdinský boj velkého rozsahu, kterým se Čechoslováci poprvé zapsali do světového povědomí a to zlepšilo i Masarykovu pozici při vyjednávání samostatnosti. (Komunisty byli pak pozavírání.)
HAVÁRIE NA SILNICI
Dnes jsem viděl v Písku na křižovatce rozmlácenou motorku, motorkáře dávali na nosítkách do sanity. Když vidím něco takového na silnici zblízka, něco zvláštního mne k tomu přitahuje. Myslel jsem dřív, že je to ona ošklivá zvědavost, čumilství, které nemám rád. Možná je toho ve mně trochu taky. Ale dnes mi došlo, že to hlavní, co u havárií pociťuju, je jakási úleva či "dvířka" kamsi do osudovosti. Mám dojem, že se tady dá zachytit ten moment, kdy se cosi s tím zraněným muselo zastavit, vyplnit něco, co s sebou táhnul, a jistě u toho byly i některé hierarchické bytosti, zejména jeho Anděl Strážce. Něco se tu řídilo shora, co toho člověka mělo nějak zastavit či varovat, dát mu možnost jiného nasměrování, vyplnit část osudu. Jako kdyby v něčem skutečně "dojel" a dál je jakési vakuum, s možností svobody. I kdyby to skončilo smrtí a přeneslo se do příště. Možná že právě tohle tu zaciťuju. Snad jako stopu po závanu nějakého zásahu, možnost změny života. - Jak to teď píšu, vzpomněl jsem si na Kübler-Ross, jak tyhle věci popisovala bez nejmenší stopy tragiky.
Kamarádka k tomu: To je u Tebe asi hodně pravděpodobné vysvětlení té snahy být tomu blíž - možná i vyciťuješ zmnohonásobenou přítomnost hierarchických bytostí a to samo Ti je blízké, rezonuješ s nimi. U sebe, když se zamyslím, asi to nemá podtext schopnosti vyciťovat zesílené působení hierarchií či jednotlivých bytostí, ale vnímám v těhlech případech taky přitažlivost, protože mám taky pocit něčeho významného, a ne odstrašujícího (jako mnoho jiných lidí, kteří naopak prchají). Plně s Tebou souhlasím, že tyhle karamboly jsou velkými mezníky a já mám v sobě potřebu posílit to ovzduší tam nadějí, aby to tak bylo vnímáno i tím postiženým. Aha, to je ono, to k tomu patří! Když to přeženu - je to až radostnost, že se něco událo, co by mohlo mít velký význam pro zdobření dalšího života toho dotyčného. A on potřebuje v tomhle smyslu často posílit.
Jistě, že je to tragédie, ale ta je vyústěním něčeho, jak jsme sami žili.
NĚKOLIK ÚVAH O DOBROČINNOSTI
Ty i když pečuješ o své rodiče, protože jiné řešení se nenaskytlo, tak pokud to děláš neosobně, jako danou povinnost vůči cizím lidem, tak to sice nejde tak spontánně, poháněně rodovou pudovou pohnutkou, tedy je to pro Tebe asi obtížnější (myslím i mentálně), ale pokud se Ti to daří takto, pak tenhle úkol plníš dobře a nebudeš se muset příště znovu něco takového učit, a i po smrti rodičů si jednou vydechneš bez falešného sentimentu. A krom toho, jak jsi prve psala, platilo by to i na Tebe: Kdyby ses do péče bezhlavě "obětavě" vrhla kvůli rodové vazbě, pak by ses vyobětovala a přišla by krize. Naopak pokud si to takto uhlídáš, tak se nezapatláš pro budoucnost, ale máš to průhledné. Jistě že to vyžaduje denní sebekontrolu. Napadá mne, ale to už teoretizuju či fantazíruju, že slovo rodiče (tedy že mne zrodili) by mělo platit (být používáno) jen v dětství. Po odpoutání se od nich by mělo být používáno jiné slovo. Třeba předci. Nebo ještě nějaké slabší, ale asi žádné neexistuje. "Přínosci"?, "Vypouštěči"? Napadá mne příklad, jako když nosná raketa vynese na oběžnou dráhu družici a pak odpadne.
Někdy může být jakákoliv dobročinnost škodlivá, pokud je svéhlavá a neuvážená. Vždy máme sledovat, jak dar působí, zda pomáhá druhému k nějakému zlepšení. Taky si uvědomuju, jak se často dárce sám pro sebe tetelí vlastní ušlechtilostí nebo důležitostí, znám to od sebe, trvalo mi dlouho než jsem si to uvědomil. - Taky mám pořád v paměti starou přítelkyni Růženku, dávno už zemřelou, která otročila své dceři a vnučce, nic je nenaučila, vše dělala za ně a hrdě tomu říkala, že to je od ní "oběť". Jenže když umřela, byla dcera i vnučka nepřipravené, vzteklé, nemožné.
Odpověď kamarádky: Soused, ač je brundibár, péčí o maminku se nijak nepředvádí a nepřipočítává ji ostentativně ke svému dobru. Jednou mi řekl: Budu se snažit a starat, dokud to půjde, dokud budu moct. Jen to konstatoval a ani tónem nenaznačil žehrání: co mám ze života, nehnu se odtud, nevyspím, jen samé starosti a hlídání proleženin... Vstává denně dvakrát za noc a polohuje, přebaluje, obden koupe, krmí, hlídá pravidelnou stolici, všude v náručí přenáší a nevzteká se na úděl. To je taky dárcovství, ale dar je jen tiše odevzdávaný, nepřivlastňovaný.
Často tu hraje roli i zaseklost v rodovosti, tedy ono "je to moje maminka". Na téhle úrovni pak dávají tu péči automaticky, je to jakési pudové rozšíření sebelásky na dva. Má to nezralý podklad, i když navenek kladný výsledek. Neobohacují se o krásnou hodnotu. Záleží taky, z čeho ten pečující ubírá svůj čas. Nemá-li intenzivní zájmy, nemá dilema a pečuje snáz, než když by musel soustavně ubírat z nějakého aktivního trávení času.
Někteří ale nevzdychají, nestěžují si, že se obětují, žijí i svůj život. Pak je ta péče o bližního asi vzata za správný konec, není vyvyšována ani podceňována a samotní pečující se do ní nijak se svými zásluhami neprotiskují. Dělají, co je potřeba. Určitě to není běžné, mít to takhle zpracované. Vím, jací lidé se scházeli na kurzech třeba v hospici v Prachaticích - mnozí těsně před vyhořením, vyobětovaní, vydaní téměř ze všeho a litující se, žehrající na okolnosti, které je potkaly. Vlítli do toho přes důležitost své osoby, skrz sebejistý pocit, že oni přeci nepodlehnou, že vše zvládnou a třeba i proto, aby se před příbuznými předvedli ve své ušlechtilosti a platili za vzorné lidumily. Tohle furiantství "jsem vzorný a vím co se sluší a patří" v tom bývá často. Někdy se jim tu právě musí rozpadnout i to konvenční halasné rodové "já se postarám, vždyť...".
NĚCO O NAŠICH DRUŽNÝCH DUŠÍCH
Dotaz kamaráda: Dovolím se Vás zeptat na jednu věc z Epopeje Mariánství, která mě nedávno velmi zaujala. Paní Dana B., jejíž dopisy v Epopeji citujete, v dopise píše o tom, jak při určité duchovní práci zavnímala … „i s její blíženeckou duší“. Rozumím tomu správně, že se jednalo o tu duši, se kterou jsme každý jednotlivě spojeni na věky? Velmi mě to oslovilo a možná je k tomu i hlubší důvod. Vybavil jsem si i své ladění z dob dospívání a dospělosti, kdy jsem z hloubi přál být s jednou ženou v čistotě a pravé čisté lásce na vždy a až pomalu se přesvědčoval, že tomu asi tak rozhodně nebude, že to je iluze a nějak jsem se s tím smířil, být takto s někým navždy. A ono to ve skutečnosti, toto cítění a povědomí, mohlo mít základ v hlubší duchovní realitě a mohl jsem být k tomuto i inspirován seshora.
Také trochu občas medituji nad tím, pokud by toto byla skutečnost, toto spojení dvou bytostí na věky, jaké že asi vazby jsou na vyšších úrovních mezi těmito dvěma dušemi, jak se během věků navzájem ovlivňují (bez toho, aniž by byly fyzicky spolu) a nakolik je jejich duchovní vývoj a zdokonalování synchronní, nakolik si vzájemně pomáhají ve vývoji. S podobným tvrzením jsem se setkal v knize o Daskalovi... Občas jsem se s tvrzením, že každý člověk je spojen s jednou konkrétní duší, setkával i z dalších zdrojů, ale otázka je, nakolik důvěryhodných.
Odpověď: V určitém stádiu počátečního vývoje byly v jedné monádě (schráně) dvě bytosti společně. To je význam onoho Co Bůh spojil... Potom (zapomněl jsem, ve které dávné době) se osamostatnily jako muž a žena. Je to odvozeno od nejvyššího Pravzoru - Bůh Otec a Bůh Matka. Toto jsou naši skuteční Prarodiče.
Každý tedy máme od počátku buď pouze mužskou nebo pouze ženskou duši, i když se kvůli získávání zkušeností rodíme i v opačném pohlaví. Je to mj. i v egyptské báji o bohyni Isis, která shledává půlky pomerančů a skládá je k sobě, vždy jen jedna ze všech k té druhé pasuje. Je příznačné, že toto činí Isis, božská Moudrost, tedy to znamená, že toto nemůže dělat člověk sám ze svého omezeného poznání a rozhodnutí. Během inkarnací jsme se poztráceli a promíchali, protože jsme si neudrželi původní čistotu a navazovali jsme styky podle nižších pudových sympatií. Ale leckdo tuší (například mnozí umělci), že někde existuje ta jediná bytost, která k nám patří. I když ji neznáme, můžeme jí přes Anděla Strážce vysílat lásku a všechny námi plně prožité hodnoty, které jsou skutečnými duchovními hodnotami, bez ohledu, zda je vtělená nebo ne. Nebude to nazmar.
Řadou neblíženeckých manželství a partnerství bychom měli vydobývat takové kvality, abychom si zasloužili se jednou, většinou po daleké době, setkat (tolerance, vcítivost, nereagovat na chyby druhého svými chybami, ponechání svobody druhému, schopnost oběti, prožívání svého štěstí ve štěstí milovaného člověka...). Blížence nemáme sami o sobě hledat, můžeme ho jen (ve velmi vzácných případech) přijmout z Boží ruky, až nás uzná za hodny.
Může se stát, že se blíženci setkají i dřív, než nabydou dostatečných duchovních kvalit, pak je to ale vztah jen na úrovni běžného karmického manželství. Může to přinést mnoho bolestí, když cítí, že k sobě patří a nemohou se rozejít, ale narážejí na sebe svými nižšími složkami. Lze tedy jen trpělivě čekat, možná mnoho životů, až si toto poznání zasloužíme.
Tato nauka je u řady vědoucích oprávněně tajena, protože z ní, pokud se dostane do rukou nepovolanému, vzniká mnoho nedobrého: pak si "blíženectvím" zdůvodňují kdejaký milenecký poměr (znal jsem takové případy, nadělalo to mnoho zla a bolesti), tedy kontakty či svazky uzavřené na základně aurické spřízněnosti, pudových sympatií, shodných zájmů apod.. Ono je to lákavé při novém intenzivním vztahu tomu dodávat té největší důležitosti a myslet si nadšeně, že byl nalezen ten "pravý". Je lepší přijmout svůj stupeň a vědět, že ke skutečnému blíženectví ještě nejsme zralí, a připravovat se na ně ve vztahu, ve kterém právě žijeme. Nebo naopak nechat vztah vyprchat, případně se snažit zbytečně do dalšího vztahu nevstupovat, to si musíme rozeznat sami.
Pro blížence, i když ho neznáme, můžeme duchovně pracovat už teď, vysílat mu lásku a všechny duchovní prožitky a poznání, dělit se s ním v duchu o vše, a pokorně čekat. Zatím ten vývoj co do duševně-duchovní úrovně synchronní není, tedy se může i stát, že jeden, více vědoucí a milující, může být k druhému přiveden a pomáhat mu. Ale i zde je nutná nejvyšší opatrnost a bdělost, abychom si něco samolibě nenamlouvali. Stává se, že potkáme někoho, kdo je nám neobyčejně blízký, máme pocit, že se známe dávno – a pozor: ani toto není důkazem blíženectví. Prostě jsme spolu už někdy někde byli.
V neblíženeckých vztazích, ve kterých většinou žijeme, si můžeme a máme osvojit ctnosti, které nám jednou blíženectví otevřou. Je to pro nás nynější škola. Proto je dobré, když po běžném manželství nezůstávají do příště žádné nezpracovanosti a dluhy, ať už končí rozchodem nebo úmrtím jednoho z nich. Nedělejme si iluze o jakémsi rajském životě s blížencem – dokud nezvládáme toleranci, čistotu a řadu dalších ctností, nic bychom krásného neprožili ani s nim. Plnohodnotné setkání blíženců bude, až budeme jednou společně duchovně pracovat a až se očistíme od pudovosti. Pak se vytvoří znovu ona jednota (ač ve dvou tělech), ale na mnohem vyšší a tvůrčí úrovni. Hezky se zmiňuje o těchto párech i Larsen v Kameni mudrců.
Na dalších stvořeních Země budou ti, kdož tam postoupí, plodit už tvůrčí silou Loga, těla budou jinak uzpůsobená. Pak začne docházet k početí způsobem, jaký byl jedinkrát na Zemi ukázán jako Pravzor do budoucna skrze Pannu Marii. Ale pro nás je to stejně zatím těžko představitelné. Vůdčím impulsem i pro blíženectví bude tedy Mariánství, které dále rozvine Kristův impuls. Mnoho omylů nadělaly i různé nepovolané dohady vůči druhým, kdo je čí blíženec. Snad s jistotou lze říci, podle všech příznaků, že blíženci byli R. Steiner s Itou Wegman, nebo Masaryk s Charlottou. Z Pátého evangelia lze odvodit o blíženectví Ježíše a Marie, ale to je složitější.
PUTNA O INDII
V Orientaci – příloze LN z r. 2012 je článek od Martina C. Putny o indické esoterice. Jsou tam mj. trefně popsáni indičtí esoteričtí učitelé, docela se to asi podobá mnohým našim. Jak tam popisuje tu učitelku, tak přesně takovou jsem před asi 15 lety potkal, když jsem jel kolem ašramu ve Střílkách u Kroměříže a jen ze zvědavosti zastavil a vešel do průjezdu s nástěnkama. Vlastně jsem asi původně nevěděl co to tam je, a jen tak se šel kouknout. A už jsem byl okukován a zván dál, mezi ně. Najednou tu byl jiný svět. Cítil jsem tu luciferskost zevnitř až za vrata. Podobně v jakémsi ašramu v Kyselovicích, kam jsem byl kdysi nadšeně vtažen a nenadšeně jsem utek. Mezi meditujícími nudisty na dvoře onoho statku jsem se necítil zrovna nejlépe. Určitě mne pak měli za škrobeného a těžce svázaného konvencemi, když jsem se mezi ně nezařadil.
Je v tom článku i zmínka o té východní teorii, šířené hlavně v Evropě a Americe, že Ježíš navštívil Indii a tam se učil buddhismu a hinduismu a proto pak byl na tak vysoké úrovni, tedy díky Indii. Takto to tvrdí mnozí východnisti, aby se nemuseli vyrovnat vyrovnat s něčím, co zatím převyšuje jejich navyklé pohodlné představy. Měl jsem kdysi rozepsaný článek podle RS (z jeho nahlédnutí do akaši), že Ježíš se tam skutečně dostal (to je to dlouhé období jeho života, o kterém se v bibli nic nepíše), ale prožíval strašlivé bolesti, když viděl, jak z jejich oltářů sestupují už jen abnormální bytosti, jak je to vše přežilé, zmrtvělé a odvádějící naopak od Boha k Luciferu.
Putna napsal: ...Přitažlivost onoho „východního duchovna“ je však mocná. Jeho typickým produktem, který lze v Indii potkat v mnoha exemplářích na mnoha místech, nejčastěji však v „hinduistickém Jeruzalémě“ jménem Bodhgaia, je „esoterická učitelka“. Je to bytost s planoucíma očima, obvykle bledá a lehce podvyživená, jak se tak živí zeleninou nebo vůbec jen zrním, ověšená korálky a šňůrkami, jež dostala od svatých mužů. Kam přijde, tam vyhledává další svaté muže a učitele, saje duchovní energii, medituje, kývá kyvadélkem, zapaluje vonné tyčinky a vůbec se produchovňuje, aby už konečně vyvanula do nirvány. Mužskou verzí „esoterické učitelky“ bývá pak dredař, který vášnivě hovoří o mysteriu tantry. Nejlépe ovšem o takovém mysteriu rozpráví s marihuanovou cigaretou v ruce…
2024 ©