Pozvání do jedné z mnoha filiálek "pražské kavárny". Neškodí si oživit věci, jak opravdu byly.

I když nejsme všichni z Prahy, lze se s potěšením a hrdě přihlásit  k pomyslnému členství v tom, co nynější "hlava" státu s pohrdavým šklebem nazvala "pražskou kavárnou". Tedy se posaďme ke kávě nad mailem čtenářky M. G. a následnými projevy Václava Havla. Sedí se tu hezky.

Z mailu čtenářky pí M. G.: "...Nechci psát o sobě. Vím, co je nyní aktuální a znepokojivé. ...vyšel rozhovor s Mons. Tomášem Halíkem, kde mluví o Dominiku Dukovi ve smyslu jeho snah "barokizace" církve a jeho "podkuřování" našemu stávajícímu ....no tomu, kdo je nyní hlava státu, bohužel. Mluví o hrozbě Putinovského Ruska a vyčítá jinak čisté pravoslavné víře, že se nechá Putinem manipulovat, že ji Putin zneužívá. Kolem sebe, v okruhu mých přátel tady v Lounech mluví často o Putinovi jako o modernějším Hitlerovi.

Posílám, co jsem stáhla z fcb stránky Václava Havla, dva příspěvky, které se tam dnes objevily. Jak několikanásobně dnes platí! Zemanovo stádo mluví o americké politice a Rusku stejně, jako bolševici v tuhé normalizaci. Je to hrůza, jak jsou lidé ani ne tak hloupí ale líní myslet a líní přijmout za sebe a vůbec - za cokoliv zodpovědnost. Ta je přece nedílnou součástí svobody, bez ní svoboda není svobodou ale zvůlí."

Projev prezidenta republiky Václava Havla při převzetí čestného doktorátu Národní univerzity Tarase Ševčenka.

Kyjev, 1. července 1997

Dnes dopoledne jsem měl možnost navštívit opuštěné, mrtvé a zamořené město, ve kterém se zastavil čas. V zamořeném a nesvobodném prostředí žili donedávna i občané a národy velké části Evropy, která byla znásilněna totalitním režimem. Varování před pýchou racionálního rozumu je i varováním před pýchou sociálních inženýrů, kteří se domnívají, že svobodnější a šťastnější život lidského rodu lze zajistit výhradně shora, totiž jeho vědeckým naplánováním. My, kteří jsme poznali na vlastní kůži komunismus, víme přece dobře, k jakým koncům takové představy vedou: k mrtvým umělým městům, ke gigantickým a posléze nefungujícím přehradám s vodními elektrárnami nezvratně rozbíjejícím rozmanité přirozené ekosystémy, k bezmezné a v podstatě anonymní, a tudíž nezodpovědné moci centralizovaného státu, rozhodujícího o tom, jak a kde budeme bydlet, jak a kde pracovat a jak a kde se bavit či odpočívat, a tím vším posléze k pustotě a šedi života zbaveného veškeré jedinečnosti jako něčeho neracionálního, nesystémového a proto vlastně zbytečného.

Černobyl ovšem v sobě nese i jedno další veledůležité poselství: připomínaje nám, že radioaktivita nedbá státních hranic, připomíná nám s novou a nebývalou naléhavostí to, co tak či onak všichni sice víme, z čeho však stále ještě nedokážeme vyvozovat patřičné důsledky: totiž že lidstvo žije dnes - poprvé ve svých dějinách - v prostoru jediné globálně propojené civilizace obepínající celou planetu, a že naše osudy jsou možná víc, než si připouštíme, spojeny v osud jediný. Cokoli se kdekoli dnes stane, může se dotýkat všech, ať už v dobrém či zlém. Tento fakt znamená velkou výzvu pro všechny obyvatele naší planety a je samozřejmě i velkou výzvou pro politiky, kteří hledají takové světové uspořádání, které by nejlépe odpovídalo stavu a potřebám dnešního světa.

Knih či esejí analyzujících průběh a výsledky slavné jaltské konference, je tolik, že už tvoří menší knihovnu. Většina autorů se shoduje, že představitelé vítězných mocností nikterak na této konferenci nepředurčovali sféry mocenského vlivu v poválečné Evropě, a tím méně že Západ dal Stalinovi některé země k dispozici, a upřel jim tím právo demokraticky rozhodnout o své budoucnosti. Slovo Jalta má ovšem svůj vlastní život a po dlouhá léta slouží jako symbol velmocenského dělení světa, symbol stavu, kdy velcí a mocní rozhodují o osudu malých a bezmocných, aniž se jich ptají na jejich názor a vůli, jako symbol nepřípustně pragmatických ústupků či kompromisů demokratických vlád tváří v tvář velké síle totalitního režimu.

Lány, 4. června 1999

Dámy a pánové,

...

nad Balkánem začíná svítat, válka zvolna končí. To, co mnozí navrhovali a chtěli dávno - totiž konec etnických čistek a konfliktů v Kosovu a mezinárodní dohled nad touto oblastí - se zřejmě brzy stane skutečností. To je samozřejmě dobrá zpráva.

Mnozí z nás si kladou otázku, proč se to všechno nemohlo obejít bez války, bez bombardování a ničení Jugoslávie, bez ztráty mnoha lidských životů.

Odpověď je jasná: všechny předchozí pokusy o politické řešení - a bylo jich bezpočet - bohužel selhaly. Selhaly z jediného důvodu: narazily na odpor nacionalistického srbského vedení obelhávajícího trvale srbský národ tvrzením, že svého štěstí může dosáhnout jen konfrontací s jinými.

Celé poslední desítiletí je ve znamení krutých balkánských válek. Byla to válka se Slovinskem, s Chorvatskem, válka v Bosně a Hercegovině, nyní válka v Kosovu. Zkoumáme-li, kdo je hlavním strůjcem všech těchto zbytečných hrůz, narážíme vždy znovu na jméno jediného člověka. Člověka, na něhož platí jediné: síla.

Po mnohaletém váhání se mezinárodní společenství rozhodlo čelit zlu silou. Byla to jediná možná cesta. Můžeme-li sami sobě něco vyčítat, pak snad jedině to, že se to nestalo už dávno. Tisíce lidských životů mohly být zachráněny.

Bělehradský režim tolikrát nedodržel slovo, že je na místě obezřetnost. Bude ještě trvat přinejlepším několik dní, než budeme moci jednoznačně říct, že válka skončila. Bude ještě třeba vyvinout nemalé diplomatické úsilí. Nicméně už teď je, myslím, na místě, abychom poděkovali jak těm, kteří se nebáli prosadit pevný postoj, tak vyjednavačům, kteří proměnili tento postoj v naději pro celý Balkán.

Až budou přijaty příslušné dohody a rezoluce, začne dlouhá a nelehká cesta k rekonstrukci Balkánu, k jeho rekonstrukci občanské, politické i ekonomické.

Myslím, že je naší povinností k Evropě, ke světu i k sobě samým, abychom se v této poválečné rekonstrukci maximálně angažovali, a to nikoliv pouze vojenskou přítomností. Každá investice do míru v Evropě se budoucím generacím tisícinásobně vrátí.

Děkuji vám za pozornost.

K tomu korespondence s kamarádkou:

KF: Běžný člověk se k mnohému z toho nedobere. Je pro mne cenné a nové se dočíst, že je (zas jen další) pomluvou z dob komunistů, že na Jaltě  nás Západ předhodil k dispozici Stalinovi. Sami jsme si to způsobili v poválečných letech, sami jsme se navlékli do sovětského chomoutu, mj. i podporou komunistů, a raději, jak je naším zvykem, pak vše pohodlně svádíme na cizí mocnosti.  

Taky úžasně stručně a jednoduše vystihnul komunismus, cítili jsme to, ale nedokázali dotáhnout do jasných pojmů a formulací. 

Zrovna tak vystihnul Miloševičův komunisticko-nacionalistický režim, vojensky napadající a uchvacující celé jihoslovanské okolí. Kolik lidí u nás falešně kritizovalo americké bombardování Srbska. Že ale Srbové v okolí - kromě jiného - vyvražďovali celé vesnice a dopouštěli se neskutečných zvěrstev, to se naše televize zmínila jen okrajově. I Páleš při těch událostech typicky komunisticky paranoidním stylem argumentace Američanům "odhalil masku": chtějí dobýt těmi nálety Srbsko pro sebe, "aby tam mohli proniknout s hamburgery, Coca-colou atd.".  Tehdy mi z něho bylo na tom semináři špatně - právě při jeho jinak vynikajících postřezích z různých oblastí. Jak je vidět, historie mu za pravdu nedala, v Srbsku byl po porážce Miloševičova režimu ustaven normální demokratický stát se svobodným rozhodováním a obchodováním. Bylo pak zajímavé pozorovat i zcela cynické reakce zajatého Miloševiče, který měl stanout před mezinárodním soudem (k tomu nedošlo, protože zemřel na selhání srdce).

Odpověď: VH byl mistr na správné pojmenování každého zla, a při tom beze zloby a zapšklosti. Vůbec ty jeho projevy nebyly jen čtivě spisovatelské a umělecky pojaté - byly brilantně vystihující, přehledné, s náramně pádnou argumentací v obdivuhodné zkratce - nikdy se před jeho stylistickým intelektem nepřestanu sklánět.