SAMA V PRAVÉM SVĚTLE (zlomový prožitek, ukázka duchovního vedení)

SAMA  V  PRAVÉM  SVĚTLE  (zlomový prožitek, ukázka duchovního vedení)

L.Z. Znáš v noci ten vylehčený pocit v polobdění, v polosnění, kdy si neuvědomuješ podložku ani zákon gravitace a máš dojem, že všude kolem Tebe je bezpečné, důvěrně známé živé prázdno? Z tohoto prostoru jsem jedné květnové noci ponejprv zavnímala takovou libozvučnou pulsaci v podobě slova, které mi znělo v ústrety a živě mnou pronikalo. Přicházelo ve frekvenci, která mi byla blízká skoro jako rytmus vlastního srdečního tepu. Bylo promlouváno cíleně ke mně a skrývalo v sobě určité hluboké poselství. Celým nekonečným prostorem, ve kterém jsem se neukotveně pohybovala, majestátně znělo slovo ÉTOS.

Nerozuměla jsem mu plně, jen jsem vyciťovala s absolutní jistotou, že je pro mě významově velice důležité a je vyslovované s cílem proniknout zcela k mé podstatě. Znělo mi v ústrety opakovaně z okolních nekonečných prostor,  jakoby mi tím mělo být vštěpováno v mysl a vpouštěno jako ozdravný elixír do žil. Bylo nutné ho zahrnout do nádechu i do výdechu, nasát ho do plic a zase jej odsud přetavené vyslat ven. Vystupovalo vůči mě s velkou naléhavostí a žádalo si úctu. Bylo to podobné, jako když zní národní hymna a  my se v ní najednou ztratíme a prožíváme se jako svébytná součást národa. Národa s námi spjatého přes nejjemnější i nejpevnější nitky vedoucí k němu z našeho nitra.

Až dnes, když Ti o tom píšu, jsem se přiměla a podívala se do slovníku cizích slov, abych si nejasné tušení, které mám se slovem étos spojené, ověřila či doplnila. A skutečně: znamená: mrav, mravní základ, charakter. Je to tedy velmi silné a závažné slovo a já se ještě dnes na základě tohoto zjištění a plného douvědomění, snažím pochopit celé poselství mého snu, který následoval.

O čem byl? Co ke mně přišlo po odeznění tohoto hymnu?

Prožitek, který se jen těžko popisuje v líbivých  slovíčkách bez použití spontánního až expresívního výraziva. Jemně a kultivovaně se ani při nejlepší vůli dál psát opravdu nedá.

Mé celé tělo jako by začalo vřít. Stala se z něho sopka, gejzír, slatina, ze které bez přestání unikají smrduté plyny, nechutné zplodiny, splašky nedobrot, vášní, nehorázností, pokřiveností…. Ne však jedním otvorem, ale každým pórem těla, všemi skulinami, ze všech dutin a útrob se na povrch mé maličkosti řinuly a pak pod velkým tlakem pryč odtékaly samé nechutnosti: Sliz, hniloba, humus, hnis, vše nečisté, páchnoucí, nežádoucí, vypěněné, kvasící. Tělo se přímo otřásalo tím gejzírem tlející smrduté žně, který z něho prýštil, a toužebně očekávalo konečné vyprázdnění. Já neschopná jakékoli účasti na tom, jsem vnímala jediné: „To všechno jsem měla uvnitř, to všechno bylo mé, to všechno jsem po celý život nosila s sebou. Kolik špíny, Kolik slizu, hlenu, Kolik kalu!!!“ Ten proud neměl konce. Stále se valil jako když se zvedne stavidlo a vodní živel už nic nespoutává, má volnou cestu. Živel je často zkázonosný, ale ten můj nic neničil. Odcházel ze mě kal a s ním povoloval i můj léty hromaděný přetlak. Jak to bylo úlevné – to postupné splaskání odulého, opuchlého, ubývání všeho nečistého a smrdutého.

Ve chvíli nejsilnějšího úlevného prožitku jsem se probudila a ještě v údivu nad scénářem živého snu jsem si začala znovu procházet všechny jeho obrazy. Uvolněné místo po bývalých vyplavených nekalých zátěžích plnohodnotně vyplnila a celou mě prostoupila nastupující radost z dávání.

Lehce otřesena nebo spíš šťastně udivena, jsem se rozhodla udělat si potmě pár poznámek. (Jsem za ně velmi ráda. S jejich pomocí mi dodnes neunikla autentičnost tohoto zvláštního a asi i vzácného a dosud pro mě ojedinělého prožitku.)

Po té jsem ulehala znovu ke spánku a přitom mnou někde v hloubi duše mžikem proběhlo ujištění: „Tohle není konec“. Vybavuji si i nyní, s jakým horečným nadšením jsem takto vybídnuta tehdy v duchu volala po dalším pokračování „očistného snu“. A ono skutečně přišlo.

Bydlíme v domku u lesa a za plotem se v tu noc pohyboval srnec. Začal pobekávat, poštěkávat - volal na družky nebo si hájil území, nevím co zrovna, neznám manýry vysoké. Ať už prováděl cokoli, mně (svým hlasitým projevem) okamžitě vstoupil do snu. Ne on, ale jeho štěkot. Kdo slyšel bekat - štěkat srnce hodně z blízka, asi mi dá za pravdu, že ten zvuk není do ucha nijak libozvučný. Je trošku jako dávivý a mně tehdy skutečně evokoval zvuk „zvedání žaludku“ - zvracení.

Sen měl pokračovat a tak s využitím zmíněných hlasů z přírody opravdu volně pokračoval a jak se nabízelo, skutečně v obrazném vyprazdňování mého žaludku. Začaly se z něho řinout další nekalosti, tentokrát z ještě větší hloubky mé bytosti. Odtrhávala se a pomyslně se oddělovala ze žaludeční sliznice další má zašlá špína, mentální humus, zlořádstvo. Poroučely se natrvalo. Odcházely dlouho usazované a již zahnívající nánosy duševní slabosti, nedokonalosti, nepevnosti, která v konečném důsledku vedla k povahovým pokrouceninám a zkaženostem. Pomocí toho zvířecího přítele z volné přírody proběhlo mé další ještě hlubší pročištění, propláchnutí útrob, aniž bych sama prožívala jakékoli trauma či nepříjemné pocity. Teprve když se srnec a jeho štěkot vzdaloval, ustávalo i mé vyprazdňování a žaludek se klidnil současně s odcházejícím zvířetem.

Až v tuhle chvíli jsem se vděčně probudila po další úlevě, již sluchem rozpoznala a uvědomila si srnce vpovzdálí, pochopila, co se odehrálo ve skutečnosti a co ve snu a poděkovala přírodě i Všemohoucímu za milost, které se mi dostalo v ukázkách sněných obrazů.

Ta úleva, ač pocházela ze sna, přešla do mého časného žití a stala se bezprostředně vyciťovanou nadějí i pro obyčejně odžívané každodenní časy. Šlo o noční zážitek téměř nesdělitelný, velice osobní, který se stal mým soukromým mementem – vidinou vytouženého cíle, dojít i v reálném životě jednou takového pročištění.

Tak to byl sen, který obrazně vyjadřoval mnohé. Na základě prožitku v něm by se jistě nabízelo ledacos pochopit ve správném světle i v každodenním životě a nahlídnout tak věci právě se udávající a volně v čase odplývající se zdravým odstupem a snad i v poučném užším kontextu se zážitkem vyjádřeným ve snu.

Jsem přesvědčena, že bez tohoto poznání, které mi bylo sněním nabídnuto, by se nemohlo v mém dalším reálném životě odehrát následující:

Uplynul bez dvou dnů měsíc, přišel den mých narozenin a já se najednou znovu zmítala v tom kalu, bahně, slizu, hnisu…, ve snu tak názorně předvedeném. Ale tentokrát na fyzické úrovni. A tam už to nebyly žádné shovívavé a úlevné, bez emocí prožívané a pouze mírumilovným čistým sněním vymalovávané obrázky. To byl příšerný stav těla, duše, mysli, všeho, co je mou součástí, co jsem já. Otřásala jsem se zalitá vlastními splaškami, niterně jsem se chvěla v duševní bouři, kdy jedno perné odhalení charakterových nekalostí stíhalo druhé. Zalykala jsem se vlastními, teď už jasně pojmenovanými, škaredostmi, které přede mnou defilovaly v otřesně groteskním průvodu. Byla jsem jako nedobrovolný divák přinucena podstoupit (s pohledem přikovaným k ději nelítostně se odehrávajícím přede mnou) tuhle otřesnou přehlídku svých nectností. A ony s gustem za mnou otáčely své pokřivené masky, aby se mi předvedly ve své nechutnosti, nízkosti a podlosti. Přitahovaly mé oči a nutily mne dívat se a vidět sebe samu bez sebeklamu a v celé nahotě. Bylo nutné si je důkladně prohlédnout a přiznat si, že mi nejsou cizí, že vím moc dobře oč a o koho se jedná. O důvěrně známé červy, kteří mě často provrtávají a poňoukají k nepravostem, vysmívají se mým slabostem, zneužívají jich a pošklebují se, jak snadné je mě lapit do svých tenat. Našla jsem se na dně, pod tím vším. Zahlcena vlastní špínou, zalknuta vlastními zvratky, drsně předhozena zaneřáděnému rubu své osobnosti. Prosím, seznamte se, bude mi ctí či vlastně nectí, ale to zběsilé nutkání topit se a třeba i utopit v neřestech, které jsou viditelně mou součástí, bylo neodolatelné. A tak jsem se seznamovala:

Nepřejícnost, zášť, rivalita, sobectví, závist, hamtání pro sebe a pod sebe, nespravedlivé niterné osočování druhých, bažení po pochvale, po prvenství, sebestředné kochání se případným stržením pozornosti na sebe... Je to pěkná polízanice, ale přitahuje mě, vtahuje do sebe, marně se bráním. Ta chapadla nelze jen tak přetnout. A tak nastoupilo další kolo zápasu kdo z koho. Dosud tajené jako zákeřná zbraň nepřítele. Jde o sebetrýznění, sebezatracování, bičování se, zdeptání se až na dno svých sil….

Uvědomila jsem si, že v běžné komunikaci s okolím, v obyčejném všedním životě umím u sebe tyhle jasné nectnosti rozpoznat a odhalit jako nežádoucí. Nedám jim příležitost projevu, zavřu je v sobě před světem, protože o nich vím a jako zlo je zadržím, aby nemohly ničit a kosit. To, že je nevypouštím jako splodiny do ovzduší, to ještě ovšem neznamená, že jsem proto lepší. Neznamená to ani, že ony nejsou mou součástí, že neexistují. Popřít je tak jednoduše nemůžu. Právě o samotě bez diváků a soupeřů tak rády zmítají mým nitrem, perou se se mnou divoce a neurvale, pronásledují mě  při každém znejistění, zahryzávají se do mě jako smečka krvelačných psů. Je téměř nemožné jim uniknout! A tak je na místě, přiznat si jejich převahu i současnou moc nade mnou.

Když docházím až sem, zákonitě v tuto chvíli musí dojít k rozpadu nastřádaných iluzí, které ke mně po dlouhá léta přicházely zvenčí - z obalamuceného světa nadšeného mými domnělými kvalitami. Ztrácím poslední solidní představy o sobě samotné, nahlížím s úzkostí do začerněných komnat své duše. Je to živý prožitek sebedestrukce. A musím říct, v tom neočekávaném nárazu, téměř k neunešení. Tentokrát se totiž nic (jako tehdy ve snu) nevymývá, ale všechen balast zůstává ležet na mém dně jako těžký balvan, jako nenapravitelné provinění. Přichází jasný rozsudek – velká životní prohra.  Ptám se: To jsem tu po celou dobu byla jen proto, abych si nakonec přiznala takhle neblahé životní skóre?

Zdá se, že není cesty ven, že není úniku. Nikde žádná světlejší cestička, každý úhybný manévr mě jako věrolomnici vrací zpět - znovu a znovu před vlastní pranýř. Vyčerpaná, zemdlená, příšerně unavená, bez naděje, východiska…to byla, jak s odstupem času vidím, právě ta chvíle, pro kterou toto vše se dálo. To byl ten okamžik, kdy mě bolest a bezvýchodnost hodila na kolena. Začala jsem vnímat, že ani na tohle, a snad právě na tohle, nejsem a nikdy nebudu sama. Na samém konci téhle krátké bolavé cesty jsem našla jediné východisko, jedinou naději. Pokornou prosbu o pomoc. Celou svou bytostí - ani ne tak konkrétními úpěnlivými slovy, jako celým svým nitrem, drobnými zbytky naděje a láskou - jsem zatoužila začlenit se do Božího řádu a účastnit se na jeho díle. Tentokrát se již z mých pórů neřinuly nečistoty, ale vyzařovala z nich beze slov, ale o to jasněji, zřetelně vyslovovaná prosba k Bohu o mou ochranu a vedení.

A v tuhle chvíli mi bylo dáno pocítit, že právě k tomuhle jedinému kroku, vše, čím jsem si prošla, směřovalo. Jedině tady bylo možno najít řešení, pochopení, vykoupení, milost a nezastupitelné láskyplné pohlazení rozbolavělé duše. V nepomíjející, stále sebeobrozující, ničím nepodmiňované Lásce Boží.

Nestalo se nic víc, nic míň, než že jsem se najednou mohla i při vědomí toho všeho špatného, co ve mně vězí, i přes ty okovy, které jsem si nasadila vlastním přičiněním…i přes to všechno, jsem se najednou mohla nadechnout. Bylo to obrovské zklidnění a narovnání se zevnitř. Přijetí se. A poznání:

Vše, co člověka trápí, co jej životem provází jako svízele a ublížení, ústrky, ponižování, zklamání, lítost, zmatek, nejistota, neklid, trýzeň…..nic z toho není dílem zevního světa, okolí, přátel či snad nepřátel… příčiny našich nedobrot, ošklivostí, trápení, žalů a bolů neleží nikde mimo nás. Je třeba zhurta obrátit vlastní kapsy a vytřepat je, ať padne kam padne. Buďme si jisti, že vždycky dopadne na naši hlavu, ale s pomocí Boží se dá zvládnout i to.

Tuhle větu píšu s vědomím, že není za mnou téměř nic a přede mnou mnohé, co mě jistě ještě nesčíslněkrát na kolena znovu a znovu hodí. Za každou takovou zkušenost jsem připravena upřímně a z celého srdce poděkovat, jakož činím i nyní.

Odpověď KF:

L., díky za hezký mail, protože hezký může být i když je o nehezkém.  Dostalo se Ti veliké Milosti boží, ale ta přichází jen tam, kde byla dříve skutečná touha. Hele, já to z Tebe přibližně v té době zavnímal také. Vypadalo to pro mne napřed jako strašná kocovina a zvracení, ale že bys slavila narozeniny alkoholem, to věřím, že ne. Tedy jsem usoudil, že je to asi něčím jiným. Byla to v Tobě strašná vichřice. Ten vír Tě stahoval hodně do nějakého "předpeklíčka", ale to znám. To se holt stává. Ale tentokrát jsem nemohl dělat vůbec nic, nešlo to, asi ses musela se vším potýkat sama. Zkus si to vše znovu a znovu v klidu a nezaujatě uvědomit, pojmenovat, bez trémy a sebeobviňování. Prostě to v člověku tak je, aspoň že si to uvědomuju, a třeba se toho hned nezbavím, tak si aspoň budu příště dávat trochu víc pozor. Hnusit se si nemusím, jen od toho klidně odstoupit. A třeba popros Anděla Strážce nebo Krista, až se ty nedobroty v Tobě zas budou pokoušet dostat k moci, aby Ti bylo aspoň trochu pomáháno, tedy - abys je sama lépe rozeznala a nedopřála jim tolik pozornosti. Ale neměj z toho křečovitý strach, "však ono se to vybžíká", říkal Drtikol. Strachem bychom tomu jen dodávali sílu. Někdy se stává, že ty nedobroty v nás vyvstanou právě ve spojitosti se vztahem, na kterém nám dost záleží. Ať už otevřeně anebo bublají jen v nás. Třeba si ani netroufáme s nimi otevřeně vyrukovat. Ony ale v nás musí časem zákonitě na něco narazit, musíme pocítit ohrožení toho, co právě chceme uchovat a to je právě ta páka, stimul. Čím víc nám na vztahu záleží, tím bolavěji to v nás musí třesknout. I to patří k cestě.
Jak to popisuješ, jak Ti bylo ze sebe blbě atd., tak to někdy bývá, když člověk nad sebou předčasně jásá (malá aktuální analogie u mne: nedávno cestou přes Prahu jsem si v sobě užíval chvilkové zalíbení, jak hezky a suverénně, tak jako před léty, si jedu složitým provozem. A vturánu jsem přehlídnul rozšířený obrubník. Zatrnulo mi, poblíž stáli policajti a já měl v sobě zrovna pivo. Čekal jsem ránu, ale vybral jsem to, bylo to o fous.)

Duchovní svět člověku pak znovu a znovu nastavuje zrcadlo, aby viděl, jak na tom je doopravdy. Nepociťuj hnus či sebeponižování, to by bylo zas jen ze zklamaného (pa)chtění být honem snadno dobrý. Máme se sebou dřinu, proto jsme tu, a musíme být se sebou trpěliví. I Bůh je s námi trpělivý. Tím, že tím procházíme a postupně si tvoříme odolnost a protilátky, sílíme a můžeme se stávat stále víc oporou druhým. Jen teoretické uvědomění si a pojmenování svých chyb, to je začátek, první krok. Pak přichází ta práce. A teprve tou sílíme. A stejně máme pořád vědět, že bez Boha nejsme a neumíme nic.
Někdy, když jsme měli svou cestu či osobnost už zdánlivě hezky nalinýrovanou, tak se nám to musí zbourat a začínáme znovu, zbaveni třeba trochy iluze o sobě. Ale naděje a důvěra v Boží pomoc i v sebe by měla zůstávat.
Hele, je to možná paradoxní, ale mně se za Tebe zas volnějc dýchá. Tentokrát přímo převratně.

L. Z.:  V určitém ohledu tím vyslovením a Tvým objasněním došlo i k mému poznání a vědomému dopročištění té nejhorší  první slupky "humusoidního nánosu". Teď asi u mě doznívá první nápor toho nahlídnutí do nevábných hlubin duše a až nyní se mohou dál začít  postupně odlupovat slupky další a další. K nim jsem do doby toho snu a následného fyzického prožitku  neměla přístup vůbec. Vím, že jich budou ještě mraky, moje cibule je pěkně hutná. Občas si asi ještě pěkně zaslzím. Ale myslím si, že nakonec i pláč či opravdová lítost patří k naší pouti.

Závěr KF k této korespondenci: Krčíme se teď někteří v koutku, že jsme něco takového neprožili? Ale každému je dán jiný způsob pokroku, není dobré ulpívat na konkrétních prožitcích druhých. Pro toho, který zrovna neprochází tak duchovně obohacujícím obdobím, to ještě neznamená, že je něco míň nebo zatracen, vyvržen. Musíme i zde pustit lpění a uchvacování pro sebe. Nemáme takové prožitky my druzí? Pak berme tento text i jako pomůcku na rozpouštění další snahy o uchvacování, přivlastňování, touhy po stejných nebo podobných prožitcích, jako mají druzí.