"Máme tendenci dívat se na vesnické obyvatelstvo starších věků jako na vesnické balíky, ale leccos v jejich folkloru prokoukne více než nepovedené dětské proniknutí do magie a nadsmyslových světů – vždy jsem přemýšlel, jaká to byla velká kosmická škola, když se někdo stal rolníkem a obdělával se zvířaty pole a les a louky někde v 19. století na českém a moravském venkově, je jedinečná šance poznat hmotu a všechny vesmírné proudy které jsou pro chov zvěře a pěstění plodin potřebné – vždyť co nahradí vůni mokvající jarní země..."
Z mailu Martina Dohnala: Toto jsem našel ve starších ročnících časopisu Český lid http://tyfoza.no-ip.com/ceskylid/html/knihy/ceskylid12/index.htm
Je to neuvěřitelné kompendium zajímavých článků a úvah na velmi zajímavá témata
str. 287
Sen Hanácky o synovi usmrceném.
Napsal Karel Wladimský.
Matka Hanačka ztratila jedinkého syna, svou naději pro stáří vdovy. Hrozná byla jeho smrt. Zasypán hlinou, udušen, znetvořen, při krušném výdělku v cihelnách. Jak mi vyprávěla, měla potom sen. Viděla syna, přišel k ní, s trpkým a bolestným výrazem v tváři, že se ho až ulekla. Maně s rtů splynula jí otázka:
–- »Františko drahé, seš te to? Ach te nevíš, co sem vestála, deš's mně (h)omřel.«
Odpověď synova prý zněla pohněvaně: »Debeste mně měla opravdo ráda, tak beste se neprotivěla proti prozřetelnosti Boží. Vy povídáte, že se mně Pán Bůh neodměněl; on se mně za mojeho něco dobrího nemohl lepší odměnět, jak že mně tak mladého z teho ošklevýho světa vzal.«
— »Ešle pak věděls něco o tom, že (h)omíráš?«
— »»Já sem nic nevěděl, až anděl ke mně přešel a vedl mně.«»
— »To tě istě vedl k sodo — to ses bál!«
— »»Co bech se bál, deť sem já Vás tak laskavó ešče ke mně neviděl, jak Pán Bůh ke mně bel. Dež sem k němo přišel — tak mně objal!««
— »A co pak můj senáčko drahé, tam děláváš?“
— »»Pána Boha chválím!««
— »A co jídáváš?«
— »»Šak. Ve mně takové stůl neomite přechestat, jak já ho mám přepravené «
— »Ešle pak tam měls jaké očestec?«
— »»Všeci tam majó očestec. Só tam malý děti a taky si mosijó svoje vetrpět.««
— »A pro Boha, a za co te ?«
— »»Protože obcojó s hříšnéma ledma.««
— »A co bes te mohl mět choderko milá za hřích? Ešles někde to modletbičko venechal«
— »»Tak to chvílo sem hřešel. Víte, že mně nechal Bůh hřích poznat a já sem se přec nekerího dopostil.««
— »Ach Františko drahé, deš tes mosel (h)omřít a tade tóli kvítí a všeckýho. «
— »»Šak tam je teprv krásně. Až bodete (h)omírat, co tade vidíte nékrásnějšího tam to bode to néškaródší.««
— »Ach dež já mosím tak tade bez tebe bét!«
— »»Co pak si netrófáte beze mně bét těch 15 let?«« — »Ach Bože, 15 let! Já bech si přála hned (h)omřít«
— »»A dež bodete mět za těch )5 let (h)omřít, tak ešče nebodete k smrti přepravena.««
— »A Františko, ešče mě pověz: Co ledí jož (h)omřelo, co je jich na světě a co se teprov narodijó, ešle pak tam bodeme mět všeci místa?«
— »»Ož zas pochebojete o mocnosti Boží! Debeste mě dva te gronte dala, tak ešče nebudo mět to místo, co ho mám tam.««
Dopověděl tato slova, zmizel ve dveřích.
I rozpjala matka náruč a pravila: »Dítě drahé, deť mně neopóšte!«
— »»Já jož mosím ít. Můj čas jož vepršel!«« To zvolav, zmizel zcela! . . .
Probudila se a hořce plakala. Plakala, plakala, až zase usnula. I zase se jí zdálo o Františkovi. Tenkráte přišel vesel s obličejem rozzářeným, tak že matka potěšena zvolala:
- »Debes tak ke mně každé den chodil, já bech o tě tak neplakala!«
— »»Maměnko, dnes so u Vás naposlede, jož k Vám nikdá nepřendu.«
— »A taks ode mně odešel, anis mně s Pánem Bohem nedal.« — Tak str. 288
- "Vám dávám včel s Pánem Bohem, a kdo se to ode mně přeje, tak mu to taky veřidte!««
— »A anis mně neodpověděl, jakés měl očestec!?«
— »»Decki jsem se hodino pekl!««
— »Ach jaké te seš krásné a přetoms bél tak zohavené a hlavo měl's tak potločenó!« — a pohladivši jej, ucítila mrazný chlad na ruce své, jehož nezbavila se po celý den. Sen zmizel na dobro. František, jak dodala mně udivenému, nepřišel již nikdy více.
2024 ©