To zvíře stálo spoutané a z očí mu tekly potoky slzí. - Budoucí splácení dluhu zvířatům.

Nejprve mail čtenářky paní M. G. a pak odpověď.

/Pozn.: všechny citované maily jsou použity po svolení jejich autorem/

Moc zdravím.

Od období Hromnic jsem byla klidná, vyrovnaná a spíš jsem se snažila povzbuzovat, poukazovat na Prozřetelnost...atd. Už nejsem.

Kdy to všechno začalo? Shodou okolností jsem shlédla mnoho dokumentů, co se děje zvířatům. Nejen jak je zacházeno s kravami a telaty, v jakém stavu tito mučedníci jsou, dokud nepadnou vysílením a pak se, ještě s živými tvory, zachází jak s hadry.Totéž s prasaty atd. Jak se zaživa uřezávají ploutve mladým žralokům a takto zmrzačené je ještě živé hodí zpět do moře. V televizi jsem zahlédla, jak svázali nosorožce a zaživa mu uřezávali nos.To zvíře stálo spoutané a z očí mu tekly potoky slzí.
Takovýchto dokumentů vytahují aktivisté proti týrání zvířat více. Pochopitelně se k nim přidávám.Nicméně od té doby jsem v trvalém stavu sklíčenosti, někdy i zoufalství...vždyť tato zvířata nemají karmu!!!!

Dokumenty s nosorožcem, žralokem,  zoufalýma očima krávy se svázaným mulcem a slzami.....prostě jsem se zapojila do akce proti týrání zvířat a k tomu byly vždy nasdílené dokumenty. Když někoho zabíjí v televizi, vím že je to kruté ale karma.Ale bestiality, které se člověk dopouští na důvěřivých zvířatech kvůli své - odpusťte ale nenažranosti, pýše, zvrácenosti... Prostě stále mi defilují ta zvířata před očima. Citím jakousi lidskou zodpovědnost. Ke všemu vím, jak se ke zvířatům choval můj prastrýc na Staších, jakou úctu k nim měli i ostatní, kteří pracovali u býčků a krav (o prázdninách jsme je se sestřenkou pásly), u ovcí, koz......!!Jakou úctu měl strýcův kůň!!!!Koně... zvířecí aristokraté - a člověk....?

Je všeobecně zle ve světě a já jsem přesvědčená, že dokud budou lidé takhle zacházet se zvířaty, požírat jejich předtím mučené mrtvoly a halit se do kožešin jen kvůli pocitu přepychu....dotud bude světu vládnout agrese, která bude stále silnější (i když si horší zvěrstva než ta, co jsem viděla, neumím představit).V noci se mi o tom zdá, při modlitbách prosím o zvířata z celého bolavého srdce a ke karmicky mi blízkým, to mi nejde. Vím, že nemůžu brát hrůzu týrání zvířat na sebe i když jsem maso také dříve jedla. Nevím, jak ven z toho, že pořád  vidím utýraného delfína, psa, kterému červi vyhlodali kus čelní kosti.....!!! A zvířata? Vím, že čím více nás na to bude upozorňovat, tím lépe, proto to i dělám.Jen si nevím rady s tou tíží a smutkem, kdy se mi ani duch. práce nedaří. Už od cca 4.2. jsem na tom takhle a nevím co se sebou, co mám dělat... Dělám ale také někde asi chybu, ale kde? Anebo to prostě prožít? A věřit, že zvládnu vše, co mám?   Jsem zoufalá  v tomto stavu, ze kterého mi nepomáhají ani modlitby. Jen brečím a prosím.
Proč to píšu? Cítím se totálně vyčerpaná. Stavy úplného bezmocného smutku, který bolí více než pooperační bolesti bez morfia.   

Mám přátele ale ....kdybys žrala maso, tak ti nebude zle.
Opravdu nevím jak dál.  Prosím, třeba mi nějak pomůžete... máte zkušenosti...

KF: Na to se velmi těžko odpovídá. Asi jen kuse: ani bolest, jakkoli oprávněná, by nás neměla vytrhávat z harmonie s duchovním světem. Je v našich silách to měnit? Není. Naprostá lhostejnost jistě taky není v pořádku. Bůh dal člověku svobodnou vůli, ponechal Luciferovi určitý vliv nad člověkem, a dal i zákon vyrovnání. Jistě znáte Kiplingovu báseň If, kterou doplnil posledními dvěma slokami Thákur. "Když bezhlavost svým okem klidně měříš..." (mimochodem, doporučuji si na internetu porovnat překlad Otokara Fischera a Zdeňka Hrona). Soucítění se zvířaty je nutné, jinak nejsme skutečnými lidmi. Je-li příliš hryzavé, sžíravé, nesnesitelné, asi jako oprávněný leč bezmocný dětský hněv a křivda,  pak u dospělého není k užitku. Je dobré vysílat lásku - nejen jako uměle vytvořenou atrapu, slovo, frázi, sebezálibnou pózu ušlechtilosti, ale v tichosti srdce se zvířaty něžně pobýt. Tak jako vysíláním zdraví nemocnému člověku napomáháme uzdravení, i vysíláním lásky ke zvířatům nepatrně ale alespoň nějak mírníme jejich bolest. Z této Vaší citlivosti se při dalším propracování klidnou moudrostí může vyvinout něco velmi cenného. 

I tak: máte-li skutečnou potřebu se  i zevně angažovat v ochraně zvířat, pak to dělejte, i to zde má své místo. Ale taky pokud možno neosobně, tedy bez nenávisti k trýznitelům.

Určitě je Váš postoj cenný i v tom, že je opačný než reakce některých útlocitných zjemnělých dušiček, pohodlně říkajících - O tom mi nepovídejte, nechci to slyšet, nechci se na to dívat... Asi by jim to pokazilo trávení. Takovým bych moc nevěřil ani v mezilidských vztazích.

Chudáci jsou i ti, kdo takové trápení zvířatům činí, protože v kámaloce se námi způsobené bolesti prožívají tak, jak to prožívala oběť, ať člověk nebo zvíře. Pak si člověk umiňuje jako předsevzetí, neubližovat. Mnohdy ten, kdo ubližoval, bude vystaven právě drásavému svědectví, jak taková surovost oběť bolí.

Když jsme před lety navštívili českobudějovickou zoo, zvědavě jsem si zvířata prohlížel, asi jako každý návštěvník. Před usnutím mne pronikl dlouhý, temný, bolavý vzdech jako jakýsi souhrn bolesti všech tamějších uvězněných zvířat. Bala v tom bolest neuvědomovaná tak bděle jako u člověka, ale bezmocná, trvalá, protože zvířata nebyla ve svém svobodném prostředí, ale vězněna na malém prostoru. Jsou tam sice krmena, ale jejich pud svobody a touhy po pohybu a odvěkých zvycích jejich rodu je spoután. Byl to vzdech pociťování všech těch zvířat najednou, bez možnosti nádechu svobody. Pochopil jsem: špatně jsem se díval. Jen zvědavě, bez uvědomění si postavení těchto tvorů. Zároveň to byla výzva posílat jim, aspoň  když jsem si občas vzpomněl a když mi to šlo navodit, prvky toho, čemu často neuváženě říkáme láska.  

Ale obecně. Pro tuto dobu je určitým východiskem alespoň vědomí, že na příští inkarnaci naší planety, až vyspělejší část lidstva postoupí o stupeň výše a tedy i dnešní zvířata budou vyspělejší, bude jim jejich nynější křivdy vyspělejší lidstvo splácet určitým vedením, pomocí, inspirací, obětí. Analogicky jako nám dnes pomáhají andělé, bude v další  inkarnaci Země (tedy v  další manvantaře, po uplynutí pralaye, kosmické noci) pomáhat lidstvo bytostem, které povstanou ze stupně dnešních zvířat. Tedy závěr - a zase ten častý - i nynější práce na sobě, přijetí Kristova impulsu a jeho uplatnění i vůči světu (píšu zjednodušeně) nás může přivést, abychom si v dálné budoucnosti zasloužili zrození na onom budoucím tělese, kde bude dnešním zvířatům splácen dluh z nynější doby. Část lidstva, propadnuvší ve vývoji, tedy ta, která si nepřijetí Krista dnes vědomě zvolila, bude odsunuta do mnohem horších a bolavějších vývojových podmínek. Tedy souhrnně - cokoliv dnes přijmeme a vytvoříme z Pravdy, Dobra, Krásy, Harmonie, bude jednou sloužit jako pomoc lidstvu i říši zvířecí.