Ucho.

Napsala mi kamarádka:

Já jsem se teď dívala úplně náhodou na film o době normalizace - Ucho. Tak už vím, proč Brzobohatý kdysi v nějakém dokumentu říkal, že za ten film je moc rád, že ho natočil a že si ho ze svých rolí váží skoro stejně jako Rodáků. Hraje tam s Bohdalovou, se kterou byli tehdy manželé - jak ji nemám ani trochu ráda, i její výkon tam byl pro mě překvapivý. Dokázali tu příšernou atmosféru totalitní doby a osobní strach a směs zkaženosti i čestnosti dobře předvést, sice víc jeho zásluhou, ale i ona se herecky předvedla ve vážné roli. Holt u Brzobohatého musíme oddělovat dojem, že je povrchní seladon, namyšlený na své kdysi sportem vypracované svaly a slušnou postavu obdivovanou od stejně povrchních žen, a herecké umění. On hrát umí, jak charaktery, tak lumpy. V 90. letech s ním ale byl rozhovor v LN, kde dali asi schválně jako titulek jednu jeho větu - Zvykl jsem si na obdiv žen, a vypráví jak ho to napřed obtěžovalo ale pak si chudák musel zvyknout. Holt, takoví lidé - herci jako Kemr,  těch je jak šafránu.

Ve filmu jsou používány často znovuoživené vzpomínky nebo se vrací zpět již proběhlé rozhovory, které najednou, v novém kontextu, nabývají strašidelných až fatálních významů. Tím vygradovává úzkost a paniku u hlavních postav. Brr, to bylo tedy vypovídající svědectví.  

Scénář udělal Jan Procházka, víš o něm něco?

Odpověď: Jan Procházka byl slavný v 60. letech. Byl původně taky ideologem v ČSM a KSČ,  snad i v ÚV, brzy ale odvážným reformistou,  napsal i o tom, jak byl u Antonína Novotného mj. s otázkou - Pomyslel jste pane presidente na budoucnost této země? Pochopil, že soudruhům všech dob nikdy o budoucnst národa nešlo. Čítával jsem jeho články od r. asi 64, dost odvážné. Míval v 68. besedy, na jedné jsem taky byl, v březnu, před abdikací Novotného.  Pamatuju si jeho slova ve fučíkárně na velké besedě, že "Antonín Novotný není nejen morálně, ale ani intelektuálně schopen pochopit, co se tu dnes děje". Taky řekl, že "ropa ze SSSR má hodnotu rozšlapaných cihel". To byla obrovská slova po letech lží. Byla to málem slastná závrať z pravdy, řečené veřejně nám, tisícům lidí. Připadal jsem si, jak  omdlévající fanynky na Beatles. Napsal či udělal spoustu známých filmů, hlavně lyrických a eticky přemýšlivých - Vysoká zeď, Kočár do Vídně, Ať žije republika, Trápení...  Normalizační pisálkové se na něm pak vyřádili. Když o něm počátkem 70. let dávali zostuzující propagandistický "dokument", jaký byl rozvraceč a kontrarevolucionář, dokazovali to na jeho rozhovoru s nějakým přítelem na téma, jak je třeba omezit moc KSČ, závislost na Sovětech ap. Na obrazovce k tomu běžely záběry otevřené Felicie, jak si to v ní povídají, natočené ale z větší dálky a výšky, asi z helikoptéry. Byly to jen dvě postavičky zdáli, takže to asi ani nebyl on. Ukázali tedy kohosi ve vzdáleném autě, jak si zřetelně povídají, ba dokonce do toho povídání vrzaly i parkety, jako když se chodí při hovoru po bytě. Poněkud absurdní a zpackané. Tedy to bylo natočeno "štěnicí" u něho doma, což nemohli přiznat, tak k tomu dotočili z vrtulníku dva lidi v autě.

Jenže opět: reformní komunista. Co to je? I v r. 68 bylo to uvolnění jen do té míry, kam nás reformní komunisti pustili. Tehdy mnozí z nás neuměli připustit, že komunismus je nereformovatelný, už ze své podstaty. (Psal o tom do literárek prozíravě už v  r. 68 mladičký buržoasní synek Václav Havel.) Byla tehdy v létě horká diskuze o volbách - mnozí chtěli úplně svobodné volby. To vševládnoucí KSČ nemohla dovolit, protože by si pod sebou uřízla větev. Hodlala malinko uvolnit pod svou kontrolou poměry, ale být nadále "vedoucí silou ve společnosti".  Slavná čtveřice reformních komunistů, tak podporovaných mnohými z nás, naivních - Dubček, Svoboda, Smrkovský, Černík nás pak povolně ponechala Rusy řízenému a ovládanému osudu. V dubnu 1969 podepsal Dubček takzvaný pendrekový zákon umožňující tvrdé zákroky jako mlácení do demonstrantů, takže nechal pak mlátit i do lidí, kteří ještě demonstrovali na jeho podporu. Namísto aby lidu čestně ohlásil, že končí, protože nemůže nadále uskutečňovat kurz uvolnění roku 68, se zuby nehty držel u moci i s novou garniturou, dokud ho sama neodstavila. Do poslední chvíle lidu tvrdil, že demokratický polednový kurz pokračuje, a pokud jsou nějaká omezující opatření, pak je to tím, že se tu vyskytly antisocialistické a antisovětské kontrarevoluční síly, které škodí nám všem.

S takovými nechtěl charakterní Procházka nic mít. Zemřel předčasně v r. 71, tedy je jaksi předešel, nic hezkého by ho tu asi nečekalo.

Prožíval jsem ten rok 1968 velmi silně, vnímal jsem bezděčně tu uvolňující atmosféru i ve světě. Bylo to okouzlené rozšíření vědomí na všechny podobně cítící. Tehdy bylo hnutí prvních hippies a jejich flower  power na vrcholu, dokud se nezvrhlo drogami, promiskuitou, dekadencí. Mnohem později jsem dění toho období lépe porozuměl při přečtení Steinerova poznatku, že vždy při třetinách století či kolem nich je duchovně volnější, inspirující období. V roce 1933 to přehlušil nástup nacismu, ale v letech 1967-8 pro to byly lepší podmínky. Opisoval jsem tehdy  i cyklostylově vydávaný (samozřejmě úřady neschválený) časopis československých hippies Slunečnice. Byla to u hippies samozřejmě naivita, ale přiměřená věku. Tehdy v Srpnu vylezlo pár hippies na sovětské tanky, dali vojákům květiny a posílali je domů. Ti ovšem ničemu nerozuměli a nevěděli jak mají reagovat, neměli pro to politické školení a směrnice.