Umělec a charakter
Ano, mohu objektivně uznat, že i mizera udělá v umění cosi dobrého (a to je u mne pokrok, protože jsem životně vycházel z Březinova: Umělec kráčí k dokonalosti svého díla dokonalostí svého života - roku 1900 napsal Bílkovi). Napomohl jsi mi pochopit, že i bezcharakterní člověk může tvořit umění. Jenže, a to si ponechávám, mne jeho dílo pak nezajímá. Asi bych uznal, že něco od Nohavici je dobré, ale když jsem čet ta jeho vyjádření pro StB o Krylovi, prohrál u mne a nebudu ho poslouchat. Mám ovšem tu výhodu, že nejsem kritik a nepíšu o něm. Jinak bych se musel přinutit k objektivitě. Jistě, u Hajnýho mi to trvalo spoustu let, než jsem byl schopen rozpustit všechny svý libosti, sympatie a omyly. Je to pro mne látka k poznávání svejch blbejch závislostí.
Myslim, a to není odsudek, že když se někdo dostal do situace, že byl na něj nátlak, aby podepsal, tak mu ta situace nejspíš přišla karmicky, nejspíš jako zkouška, když kdysi selhal v něčem podobnym. Asociace: v r. 77 jsem byl na žhavě stranickým úřadu a rudej zbabělej šéf vyžadoval po každým z nás deseti, abysme se jasně a jednoznačně vyjádřili k Chartě. Byl jsem šileně vyjukanej, bylo to velmi dobré zaměstnání, ale byl jsem připravenej říct, že když jsem ji nečet, tak se nemohu vyjádřit. To byla ovšem tam u nich zcela špatná až provokativní odpověď, protože, jak říkali, Rudé právo přeci nebude dávat prostor ztroskotancům atd., a napsalo o tom už dost, abysme si vytvořili "sami" uvědomělej názor. A když na mne měla přijít řada, tak se tak zakecali, že se to nestihlo a nedokončilo. Třikrát v životě na mne byl nátlak, abych vlez do KSČ. Naposledy jsem se v pražském zaměstnání, taky dobře placeném, od jednoho straníka dozvěděl, že za mnou přijdou s přihláškou, že se tak už na stranickým výboru dohodli. To bylo v r. 82 a tehdy odmítnout tohle, znamenalo jako bejt vyškrtnutej, tedy i určitě konec slušnejch zaměstnání. Tak jsem je předešel a okamžitě jsem dal výpověď, ač jsem nevěděl, co budu dělat, no a dopadlo to úžasně, že jsme se odstěhovali do Písku a zaměstnání jsem tu měl obdobný, ale bez stranickýho nátlaku. - To já jen tak, že si myslim, že rovnost se "vyplácí", a to i u těch, jako Dana Němcová aj., co šli za to do kotelen atd. Tomu jsem se sice chtěl vyhnout, ale kdyby po mně chtěli jasný vyjádření, asi bych ho dal. - Jasně, jinej člověk to může mít jinak. Ano, kdyby mi vyhrožovali třeba poškozením rodiny, možná bych podepsal a nějak to pak švejkoval, abych nikomu neublížil. Tam by byla hranice.
Já ale nevim, že bych je skutečně odsuzoval, spíš mi jde o to, jestli to po Listopadu uměli čestně přiznat, nebo reagovali tak arogantně, jako Nohavica v Písničce Já to pamatuju. Když vidím, že některej ten kolaborant atd. si ale už něco odtrpěl, že se sám stáhnul, pak bych mu asi taky podal pomocnou ruku, i s naznačením, že vím, kdo je, ale že... atd.
Ve mně ale dost převládá ta (asi ne úplně oprávněná) potřeba komplexního náhledu na člověka. Tedy i mé částečné neuplatnění plného rozlišování (oddělování) chování člověka a jeho díla či projevu. Konkrétněji: nevadí mi až tak naplno, je-li někdo děvkař, alkoholík či třeba ani zabil-li by někoho v momentálním vzteku. To jsou jen neduhy astrální. Ale když někdo byl donášečem apod., to je už z éterickýho těla a vědomýho já. Nebo jinak: kdybys Ty byl třeba otcovrah, ožrala, psychopat a nevím co dalšího (ha, už Tě slyším jak se hájíš, že to všechno skoro seš), nevadilo by mi to v přijímání Tvých poznatků atd. Kdybys ale byl kdysi bolševickej kolaborant a estébáckej práskač, nemohl bys být mým nejbližším přítelem ani teď. Neměl bych k Tobě důvěru na úrovni já, protože to se propracovává nejpomalejc. - Ale to nepíšu jako objektivní a zcela správný postoj či tvrzení, jen jak to se mnou je subjektivně.
K.
2024 ©