Ze soukromých mailů.
Co se týče slyšení a vidění Dalibora, žes na něho nemohla jet. Já (a nejen já) mám zkušenost, že ke skutečnému porozumění opeře nevede její vidění. To může být hezké (a ještě ne vždy), ale spíš až poté, co ji dobře známe a pak si ji snad můžeme trochu vychutnat i vizuálně. Ale často ani to ne. Akorát že je člověk jalově spokojený sám se sebou, že "byl na opeře". Nic nenahradí poctivý soustředěný několikanásobný samostatný poslech, případně před tím seznámení se s dějem, skladatelem atd.. Vidění opery má smysl spíš až po jejím předchozím co nejpúlnějším zažití, vstřebání, kdy srdce pak již není rušeno očima. První poslechy (z rádia, desky, kazety, CD apod.) jsou jen seznamovací, pak se postupně dostavuje trocha či více porozumění, splynutí (aspoň trochu) se skladatelovým myšlením a cítěním, pochopení, vychutnání čili jití s hudbou ze svého nitra. To je teprve Poslech. Jinak, v operním domě, je to většinou jen koukání, okukování, pokukování, patlání se v tom, jaká je scéna, kostýmy, jak vypadá ten který zpěvák, člověk si sám připadá chytře, zabaví se, že má co posuzovat, ale to je všecko na houby. Ba může to být nejlepší cesta ke snobismu, tedy k plytké pseudo-vzdělanosti. A nic na tom nemění ani to, že takto to berou "uměnímilovné" davy. Skutečná touha dostat se do světa opery či vážné hudby vede před samostatný soustředěný opakovaný poslech (z vnitřní potřeby po kráse a poznání, které se i v hudbě může stát až zasvěcením), kterému můžeme věnovat dost času třeba namísto vypravování se a cesty na koncert a zpátky, které zabere řadu hodin. Pravda, je to pro někoho "společenská událost", splňuje to davové, někdy i snobské pojetí kulturnosti, člověk vidí živé muzikanty či zpěváky, zahraje si na odborného posuzovatele, octne se mezi "kulturními lidmi" atd. Ale: Je na nás, co vlastně chceme a za čím chceme poctivě jít. Zároveň připouštím - jít do krásné operní budovy na krásnou operu s někým milým může být jedinečný, ale sotva opakovatelný, zážitek. - To jsem se jen tak zakecal nad tím uniklým Daliborem, kdy jsem chtěl jen tak napsat, že to není asi moc škoda. Tím samozřejmě nechci docházet k nějakému extrému, že bysme "nesměli" na operu. - Vůbec - je na nás, co považujeme pro život za důležité a čemu tedy věnujeme volný čas (případně na úkor čeho). Měl jsem ale upřímnou radost, když jsem se přesně totéž, co tu píšu, jen trochu jinými slovy, dočetl u pana Jana Dostala.
Zrovna včera jsem chvíli koukal na CS filmu na Dalibora - někdy z 50. až 60. let, bylo to udělané velmi hezky (Blachut, Domanínská a celá tahle úžasná generace zpěváků, z nichž někteří by byli mohli být světoznámí, ale nemohli tehdy vycestovat), a po chvíli jsem si to líp vychutnával bez sledování televize. V hudbě je skladatel sám sebou, ale jevištní provedení už je dílem ostatních. - Mimochodem, v Daliborovi Zdeněk byl původně Janek, ale protože je to trochu hanlivé, tak se to pak změnilo.
Hudba pro nás může být buď hobby (rozptýlení, zahrání si na kulturní, společenské vyžití apod.) - nebo cesta, vedoucí až na počátek zasvěcení.
Co mne třeba kdysi oslovilo = k čemu mi bylo dobré se seznámit třeba s pohledem na Rusalku: bral jsem ji celý život jako krásnou klasickou operu, přijímanou jak školní výukou, tak širokým obecenstvem a kritikou, tak třeba zamilovanými romantiky... - byla a je odnikud nenapadnutelná, dokonalá. Ale stala se pro mne ještě úžasnější a jaksi "novou" při poznání (naťuknutém jedním kritikem resp. muzikologem) tohoto: je sice brána jako klasická opera, ale jak je úžasné si uvědomit, že Dvořák, ač ji skládal jako (tehdy) skorem starý muž (i když zemřel krátce po šedesátce), "najel" v ní částečně už na nové, impresionistické pojetí hudby a líčení nálad, tedy na cítění, které posléze vedlo až k Debussymu aj. Je to tedy opera na tehdejší dobu úžasně moderní (výrazově i esteticky moderní), kde jsou nálady líčeny ne tak úplně klasicky, ale skoroimpresionisticky. Je to už předznamenání umění 20. století (myslím toho opravdového). Tím pro mne třeba ta Rusalka nabyla úplně jiného rozměru a vychutnal - prožil jsem si ji po téhle informaci úžasně nově a blíže i k dnešku.
Právě tak je úžasné vnímat Beethovena jako, ve své době, provokativně moderního či spíš až buřičsky odvážného podle svého cítění: před ním byla i "vážná" hudba buď jen líbezná, hravá, nezávazná, nebo vnějškově jásavě katolicky oslavující Pána, nebo naopak zadumaná, těžká, monotónně plynoucí, skoro stále v jedné náladě. Beethoven začal jako první řešit a dávat odpovědi na celolidské problémy (tedy i intimně individuální) , na utrpení, samostatný vědomý vztah k Bohu, plnost života zde, i tím je dramatický, monumentální, mohutný i velejemný a něžný, odvážný ve formě a obsahu, je to hudba celostní, celolidská, až k Bohu Otci jdoucí s celým lidstvem. Jeho hudba je skutečnou Mší, vykoupením lidské duše, ale cestou pravdy života. Proto nemohl vycházet ani s tradičním náboženstvím, ani se společenskými špičkami. Jako první v hudbě stál plně a pevně rozkročen na zemi, s hlavou a srdcem až v nebesích. Ba jako první naboural i tradiční větnou skladbu symfonické formy a od té doby se 3. věta - původně menuet (taneční, líbezný, hravý, nezávazný), nahrazuje scherzem (dává širší možnosti včetně možnosti hloubky). To je pro celkové pojetí a vyznění symfonie velmi důležité. - I proto jsem nemohl nevybrat do Světlin (někde ke konci) aspoň pár jeho výroků, které mohou oslovit i nás.
xxxxxxxxxx
Ty Rossiniho předehry mají úžasný švih, elán a melodii. On ale přestal brzy skládat. Když se ho ptali proč, tak řekl: Když za mou chodily Múzy samy, tak jsem skládal. Teď už nechodí, musel bych já za nimi, tak neskládám. On byl mohutný a tlustý chlap a labužník, a když mu skládání nešlo, začal vyvíjet a vyrábět nóbl paštiky.
Je krásné mít možnost si jeho předehry poslechnout (Vilém Tell, Lazebník sevillský, Italka v Alžíru, Straka zodějka), je to nádherně kultivovaná populární hudba oné doby. Vůbec tehdejší předehry byly překrásné, hýřily melodiemi a lehkostí, asi nejraději jsem měl v dětství od Francoise Adriena Boieldieua Kalif z Bagdadu (přesněji by bylo Chalíf), od Vincenza Belliniho Norma, od Daniela Francoise Esprita Aubera Němá z Portici, Lucia di Lamermoor od Gaetana Donizettiho, od Franze von Suppé Básník a sedlák, od Gustava Alberta Lortzinga Car a tesař, od Friedricha Flotowa Marta, od Pietra Mascagniho Cavalleria rusticana (u nás překládáme jako Sedlák kavalír, přesnější překlad ale mají Slováci - Sedliacka česť), tak výmluvná hravost, laskavost, úsměvnost, švih, elán... už asi nikdy v hudbě nebyla. Kdysi se těmto skladatelům lehčí melodické opery jako byli Lortzing či Flotow říkalo "Kleinemeister", "mistříčci". X Takoví Straussové měli hezké melodie, ale z toho už je zacítit určitý snobismus a náladičková plytkost vídeňské smetánky a vůbec poživačného společenského životního stylu vyšší Vídně.
xxxxxxxxx
Poctivý vztah k četbě (a pak i k hudbě) se teprve vytváří. Řada lidí ho nikdy
nevypěstovala. Jde to od povrchního polechtání zvědavosti, přečtení sem tam
něčeho náhodného, tedy od zábavného a co nejrychleji docíleného aha-efektu,
asi jako prolítnutí titulků v novinách nebo návodů na obsluhu výrobku, až po
stále plnější soustředění a rozhodnutí určitou kapitolu, knihu apod. plně
či co nejplněji a nejpoctivěji obsáhnout, při předem si vytvořeném a
vyčleněném dostatku času. Ze skutečného studia může na
člověka pak dýchnout určitá atmosféra, jiná než běžná, kdy člověk ví: Teď
poznávám, teď jsem vnitřně oplodňován, teď se dostávám do oblasti obecných
pravd či idejí, teď přes četbu splývám s tím, co poznali všichni takto
myslící přede mnou. Teď jsem zajedno s nitrem autora (či aspoň trochu), tedy
i s tím co přináší. Teď ke mně promlouvá pravda o té či oné věci. - Chce to
sebekázeň, touhu, odvahu, systematičnost, celkové sebeusebrání. Jinak je to
jen lízání lízátek, třeba i tzv. duchovních.
Toto se učím celý život i v hudbě, jde to pomalu, ale i tak je to úžasné,
když nakonec mohu vědomě plynout s tím co skladatel prožíval, a chvílemi to
opravdu vědět. Umím-li dnes aspoň trošičku poslouchat něco z umělecké hudby,
není to "talentem" ani "darem", ani "citem", ale jen touhou a prací. Je jen hloupá lenivá pověra, že při vážné hudbě "si můžu představovat, co chci". Jistě že zabarvení poslechu je vždy individuální, ale jinak se dva poctivě poslouchající mohou shodnout nad právě poslouchaným obsahem. I hudba obsahuje hudební myšlenky, svět idejí. Při poslechu těch největších je to pak přímé zasvěcení, i bez rituálu. I toto potřebuje touhu a odvahu, běžně lidi zůstávají u pop music, dechovky či lidovky, v lepším případě folku. To další už vyžaduje vnitřní i vzdělanostní přípravu a hlavně soustředěné a pokorné poslouchání.
Není nutno do šíře, stačí se věnovat jednomu skladateli či symfonii až jak dokážu. Třeba Dvořákovu Novosvětskou jsem v dětství, jak jsem tehdy zpětně odhadnul asi v 15 letech, slyšel asi padesátkrát, poté ještě několiksetkrát, a dnes v ní jdu s Dvořákem v každém momentě, a sám si objevuju, které z výkladů, které jsem k tomu četl a které mi pomohly, to vystihly nejlépe. Pak i vím, co je v Novosvětské třeba americké, indiánské, a co ryze české. Je to tam obojí, a někdy to přechází naráz jedno do druhého. Třeba ve velebném largu je napojení na indiánskou národní duši (skrze báseň Longfellowa o pohřbu ženy indiánského náčelníka Hiawathy, kde její duši doprovází něžně a soustředěně celý kmen), a to naráz přeskočí do vrkání holoubků na Vysoké u Příbrami, kde je Dvořák choval. Od třetí věty už je Dvořák víc doma, je tam i vesnická tancovačka, ale před koncem se ještě
zasní o Americe, zopakuje si, už jen zdálky, jakoby v oparu, to krásné prožité, co bylo v prvních dvou větách, vymaňuje se pak z toho do vroucného i mohutného závěru.
Je dobré i vědět, co je hudba absolutní a co programní. Ta první, zjednodušeně řečeno, není vyložitelná, je inspirována tím, co nelze slovy zachytit. Bývají to většinou třeba nástrojové koncerty. To jsem nevěděl, a tak jsem asi dvacet let byl nešťastný, že tomu "nerozumím", než jsem pochopil, že tu je krása hudby samotné, bez výkladu. Ta programní má "výklad" (i když bývá krásná i bez něho, tedy taky "jen" hudebně), jako třeba právě ta Novosvětská, ale i, příkladně, Má vlast, Janáčkova Sinfonietta, symfonie Schubertovy Fantastická symfonie Berliozova, Debussyho Moře a mnohé další. (Janáček nadepsal Sinfonietta, nikoliv Symfonieta, jak se dnes většinou skladba nepřesně uvádí.) Když jsme u Janáčka: Když mu mladý Kundera napsal recenzi na Glagolskou mši, začal pateticky: "Janáček, hluboce věřící stařec...", a dostal od skladatele kartičku: "Žáden stařec, žáden věřící, mladíčku." Patrně měl svůj niterný vztah k Nejvyššímu a nehodlal se nechávat zařazovat mezi tzv. věřící. Když jsem poprvé asi ve čtrnácti slyšel z dráťáku Debussyho Moře, bylo to na klinice a ostatní do toho hovořili, i ty úryvky mi daly úžasný dotek s mořem, s jeho mohutností, tichostí ve tmě noci, prvními ranními vlnkami, pak rázný tón - slunce je umístěno v zenitu a shlíží na hladinu...
2024 ©