VÝBĚR Z DOPISŮ ODESLANÝCH
Kamarádce L. Z.
Co se týče slyšení a vidění Dalibora: já (a nejen já) mám zkušenost, že ke skutečnému porozumění opeře nevede její vidění. To může být hezké (a ještě ne vždy), ale spíš až poté, co ji dobře známe a pak si ji snad můžeme trochu vychutnat i vizuálně. Ale často ani to ne. Akorát že je člověk jalově spokojený sám se sebou, že "byl na opeře". Nic nenahradí poctivý soustředěný několikanásobný samostatný poslech, případně před tím seznámení se s dějem, skladatelem atd.. Vidění opery má smysl spíš až po jejím předchozím co nejpúlnějším zažití, vstřebání, kdy srdce pak již není rušeno očima. První poslechy (z desky, kazety, CD apod.) jsou jen seznamovací, pak se postupně dostavuje trocha či více porozumění, splynutí (aspoň trochu) se skladatelovým myšlením a cítěním, pochopení, vychutnání čili jití s hudbou ze svého nitra. To je teprve Poslech. Jinak, naživo, je to většinou jen koukání, okukování, pokukování, patlání se v tom, jaká je scéna, kostýmy, jak vypadá ten který zpěvák, člověk si sám připadá chytře, zabaví se, že má co posuzovat, ale to je všecko na hovno. Ba může to být nejlepší cesta ke snobismu a u někoho i k plytké pseudo-vzdělanosti. A nic na tom nemění ani to, že takto to berou "uměnímilovné" davy. Skutečná touha dostat se do světa opery či vážné hudby vede před samostatný soustředěný opakovaný poslech (z vnitřní potřeby po kráse a poznání, které se i v hudbě může stát až zasvěcením), kterému můžeme věnovat dost času třeba namísto vypravování se a cesty na koncert a zpátky, které zabere řadu hodin. Pravda, je to pro někoho "společenská událost", splňuje to davové, někdy i snobské pojetí kulturnosti, člověk vidí živé muzikanty či zpěváky, zahraje si na odborného posuzovatele, octne se mezi "kulturními lidmi" atd. Ale: Je na nás, co vlastně chceme a za čím chceme poctivě jít. - To jsem se jen tak zakecal nad tím uniklým Daliborem, kdy jsem chtěl jen tak napsat, že to není asi moc škoda. Tím samozřejmě nechci docházet k nějakému extrému, že bysme "nesměli" na operu.-
Vůbec - je na nás, co považujeme pro život za důležité a čemu tedy věnujeme volný čas (případně na úkor čeho).
PS - Zrovna včera jsem chvíli koukal na CS filmu na Dalibora - někdy z 50. až 60. let, bylo to udělané velmi hezky (Blachut, Domanínská a celá tahle úžasná generace zpěváků, z nichž někteří by byli mohli být světoznámí, ale nemohli tehdy vycestovat), a po chvíli jsem si to líp vychutnával bez sledování televize. V hudbě je skladatel sám sebou, ale jevištní provedení už je dílem ostatních. - Mimochodem, v Daliborovi Zdeněk byl původně Janek, ale protože je to trochu hanlivé, tak se to pak změnilo.
Hudba pro nás může být buď hobby (rozptýlení, zahrání si na kulturní, společenské vyžití apod.) - nebo cesta, vedoucí až na počátek zasvěcení.
Co mne třeba kdysi oslovilo = k čemu mi bylo dobré se seznámit třeba s pohledem na Rusalku: bral jsem ji celý život jako krásnou klasickou operu, přijímanou jak školní výukou, tak širokým obecenstvem a kritikou, tak třeba zamilovanými romantiky... - byla a je odnikud nenapadnutelná, dokonalá. Ale stala se pro mne ještě úžasnější a jaksi "novou" při poznání (naťuknutém jedním kritikem resp. muzikologem) tohoto: je sice brána jako klasická opera, ale jak je úžasné si uvědomit, že Dvořák, ač ji skládal jako (tehdy) skorem starý muž (i když zemřel krátce po šedesátce), "najel" v ní částečně už na nové, impresionistické pojetí hudby a líčení nálad, tedy na cítění, které posléze vedlo až k Debussymu aj. Je to tedy opera na tehdejší dobu úžasně moderní (výrazově i esteticky moderní), kde jsou nálady líčeny ne tak úplně klasicky, ale skoroimpresionisticky. Je to už předznamenání umění 20. stole tí (myslím toho opravdového). Tím pro mne třeba ta Rusalka nabyla úplně jiného rozměru a vychutnal - prožil jsem si ji po téhle informaci úžasně nově a blíže i k dnešku.
Zrovna tak je úžasné vnímat Beethovena jako, ve své době, šíleně a provokativně moderního či spíš až buřičsky odvážného podle svého cítění: před ním byla i "vážná" hudba buď jen líbezná, hravá, nezávazná, nebo vnějškově jásavě katolicky oslavující Pána, nebo naopak zadumaná, těžká, monotónně plynoucí, skoro stále v jedné náladě těžkého baroka. Beethoven začal jako první řešit a dávat odpovědi na celolidské problémy (tedy i intimně individuální) , na utrpení, samostatný vědomý vztah k Bohu, plnost života zde, i tím je dramatický, monumentální, mohutný i velejemný a něžný, odvážný ve formě a obsahu, je to hudba celostní, celolidská, až k Bohu jdoucí s celým lidstvem. Jeho hudba je skutečnou Mší, vykoupením lidské duše, ale cestou pravdy života. Proto nemohl vycházet ani s tradičním náboženstvím, ani se společenskými špičkami. Jako první v hudbě stál plně a pevně
rozkročen na zemi, s hlavou a srdcem až v nebesích. Ba jako první naboural i tradiční větnou skladbu symfonické formy a od té doby se třeba 3. věta - původně menuet (taneční, líbezný, hravý, nezávazný), nahrazuje scherzem (dává širší možnosti včetně možnosti hloubky). To je pro celkové pojetí a vyznění symfonie velmi důležité. - I proto jsem nemohl nevybrat do Světlin (někde ke konci) aspoň pár jeho výroků, které mohou oslovit i nás.
--------------------------------------------------------------------------------------------------------
Golgotské mysterium (Golgota byl pahorek, na kterém byl Kristus ukřižován) - tedy impuls Krista pro vývoj Země a tedy každého z nás, je to, pro pochopení čeho nejvíc žiju, a zrání k tomu, ujasňování a prožívání toho, je proces na celý život. Ale aspoň základ je podstatný, i proto se k tomu vracím asi v každé knížce. Asi největší brzdou je zde sklouzávání (ztotožňování) po církevním zmaterializovaném sklerotickém pojetí. - Už sám pojem Ježíš Kristus, Panna Maria zní pámbíčkářsky, modloslužebnicky, pateticky, falešně, přihrble, škemravě...
Pro přítele L.
…Hele, pak že nejsem dement: Před vyhozením jsem si chtěl ještě nalít do pusy pár posledních kapek piva z plechovky, a jak jsem si to nahnul nad pusu, ono ho tam bylo víc a zlil jsem si celej ksicht, oči a košili pivem. No je to normální? Asi by mi měli už přidělit pečovatelku, abych si neublížil. Asi teď páchnu jak sklad sběrnejch láhví.
…Žasnu ale nerozumím. Bývalé parkoviště s hrbolatýma kočičíma hlavama za píseckým kostelem se předělávalo. Krom menší parkovací plochy je tu i nové, velmi hezké volné prostranství pro pěší, jen tak na pokoukání. Působí volně, odpočinkově, bylo tam třeba. Je tam i obnovená studna z asi 15. st., stručně na kameni vypsaná historie Písku, a kousek od kostela takový čtverec asi 4x4 metry, jen dva tři nizoučké stupínky z kamene či mramoru, bez zjevného účelu, snad si sednout, ale nízké. Na o ten čtverec má obrovskou, mimořádnou sílu, jdoucí daleko do okolí. Nerozumím, je-li to dáno tím útvarem, na který jsem od dávné minulosti asi vnímavý, nebo je to na místě už staršího posvěcení? A je to tam v tom případě náhodně? Nebo dokonce záměrně? Nevím nic, jen ta úžasná síla tam září. Je to zcela výjimečné místo. Třeba tam někdy zajdem.
Můj pondělní dialog z čekárny u lékaře:Vyšla sestřička a říká (asi): Dáte mi kartičku?Jenže já poslouchal: Dáte si kafíčko?Trochu jsem se podivil nad ochotou, ale zdvořile říkám:
Nedám.
Dejte.
Nedám.
A proč nedáte?
Děkuji, kafe nepiju.
Ale kartičku!
Ahá? Kartičku? Tak tu já nemám.
Přijal-li jsem některého autora podle svých momentálních nejpoctivějších schopností za svého, pak nelze jinak, než se v něčem spoléhat i na svou důvěru a věřit, že to, co píše, tak je, i když všemu (zatím) plně nerozumím. Vše si nemohu hned samostatně překontrolovat, to bych to pak nemusel ani číst. Ale zároveň (to myslím obecně): pokud něco neodkejvu při četbě (osobní věci jsou někdy něco jiného), pak musím jasně vědět, proč, co je na tom špatně, nebo to aspoň nechat zatím s otazníkem, tedy ne se dělat předčasně či neoprávněně hned chytrým. Viz třeba odjinud - kolik lidí pronáší "geniální" odsudky na Havla jen proto, že k jeho étosu dosud sami nedospěli, nebo je jeho někdejší rovnost znervózňuje, když my ostatní jsme se přizpůsobovali. Druhá věc samozřejmě je, že i on mohl někdy, ač ve věcech spíš osobních a nepodstatných, chybovat, ale paradox je, že na jeho skutečné chyby lidi většinou nepoukazujou. Ostatně, to už si kdysi postesknul Smetana, Janáček i jiní, že lidi ho kritizují /třeba v budbě/ za to nejcennější, ale nevšimnou si skutečných nedostatků. Když se Janáčka jeho žáci ptali, co bude dělat s tou či onou novinovou nebo ústní kritikou, měl svou odpověď: Nechte je mluvit, pracujte dál.
Howgh.
Ale myslim, a to není odsudek, že když se někdo dostal do situace, že byl na něj nátlak, aby podepsal, tak mu ta situace nejspíš přišla karmicky, nejspíš jako zkouška, když kdysi selhal v něčem podobnym. Asociace: v r. 77 jsem byl na žhavě stranickým úřadu a rudej zbabělej šéf vyžadoval po každým z nás deseti, abysme se jasně a jednoznačně vyjádřili k Chartě. Byl jsem šileně vyjukanej, bylo to velmi dobré zaměstnání, ale byl jsem připravenej říct, že když jsem ji nečet, tak se nemohu vyjádřit. To byla ovšem tam u nich zcela špatná až provokativní odpověď, protože, jak říkali, Rudé právo přeci nebude dávat prostor ztroskotancům atd., a napsalo o tom už dost, abysme si vytvořili "sami" uvědomělej názor. A když na mne měla přijít řada, tak se tak zakecali, že se to nestihlo a nedokončilo. Třikrát v životě na mne byl nátlak, abych vlez do KSČ. Naposledy jsem se v pražském zaměstnání, taky dobře placeném, od jednoho straníka dozvěděl, že za mnou přijdou s přihláškou, že se tak už na stranickým výboru dohodli. To bylo v r. 82 a tehdy odmítnout tohle, znamenalo jako bejt vyškrtnutej, tedy i určitě konec slušnejch zaměstnání. Tak jsem je předešel a okamžitě jsem dal výpověď, ač jsem nevěděl, co budu dělat, no a dopadlo to úžasně, že jsme se odstěhovali do Písku a zaměstnání jsem tu měl obdobný, ale bez stranickýho nátlaku. - To já jen tak, že si myslim, že rovnost se "vyplácí", a to i u těch, jako Dana Němcová aj., co šli za to do kotelen atd. Tomu jsem se sice chtěl vyhnout, ale kdyby po mně chtěli jasný vyjádření, asi bych ho dal. - Jasně, jinej člověk to může mít jinak. Ano, kdyby mi vyhrožovali třeba poškozením rodiny, možná bych podepsal a nějak to pak švejkoval, abych nikomu neublížil. Tam by byla hranice.
Já ale nevim, že bych je skutečně odsuzoval, spíš mi jde o to, jestli to po Listopadu uměli čestně přiznat, nebo reagovali tak arogantně, jako Nohavica v Písničce Já to pamatuju. Když vidím, že některej ten kolaborant atd. si ale už něco odtrpěl, že se sám stáhnul, pak bych mu asi taky podal pomocnou ruku, i s naznačením, že vím, kdo je, ale že... atd.
Ve mně ale dost převládá ta (asi ne úplně oprávněná) potřeba komplexního náhledu na člověka. Tedy i mé částečné neuplatnění plného rozlišování (oddělování) chování člověka a jeho díla či projevu. Konkrétněji: nevadí mi až tak naplno, je-li někdo děvkař, alkoholík či třeba ani zabil-li by někoho v momentálním vzteku. To jsou jen neduhy astrální. Ale když někdo byl donášečem apod., to je už z éterickýho těla a vědomýho já. Nebo jinak: kdybys Ty byl třeba otcovrah, ožrala, psychopat a nevím co dalšího (ha, už Tě slyším jak se hájíš, že to všechno skoro seš), nevadilo by mi to v přijímání Tvých poznatků atd. Kdybys ale byl kdysi bolševickej kolaborant a estébáckej práskač, nemohl bys být mým nejbližším přítelem ani teď. Neměl bych k Tobě důvěru na úrovni já, protože to se propracovává nejpomalejc. - Ale to nepíšu jako objektivní a zcela správný postoj či tvrzení, jen jak to se mnou je subjektivně.
K.
2024 ©