DĚTI, NAŠI UČITELÉ - NECHME SE DĚTMI VYCHOVÁVAT

DĚTI, NAŠI UČITELÉ  –   NECHME SE DĚTMI VYCHOVÁVAT

            Říká se, že čím pokročilejší duše, tím více různorodých, často až protichůdných  povolání zvládne, jakoby něčím podobným již prošla.   Jedním  z typických příkladů je autor řady knih s duchovně vědeckým aktuálním zaměřením - Siegfried Woitinas. A co stačil do svých letošních pětasedmdesátin zvládnout? Z rodné Wroclavi se dostal za války do ruského zajetí, pak útěk na Západ. Vystudoval vysokofrekvenční techniku, později i herectví a režii. Studoval ale i anthroposofii, pedagogiku, literaturu, dramaturgii. Byl waldorfským učitelem, aktivistou studentského hnutí, režisérem, hercem, členem mezinárodní asociace pro posmrtné stavy, spisovatelem, badatelem v duchovních oblastech, přednáší, dělá semináře...

            Jednou z jeho knih, která vzbudila značný rozruch i u nás, je "Indigové děti - nová generace dětí". Nepodléhejme však snobským náhledům na tyto děti. I dítě tzv. "mentálně postižené" může být pro druhé sluníčkem čistoty a radosti. Není totiž "postižené", pouze jiné, a i u něho lze často najít vnitřní bohatství, kterého se mnohým "normálním" nedostává. Navažme ale nyní na naši informaci z čísla 1/2005 o této knize a trochu si v ní zalistujme. Autor však připomíná, že všechny problémové či v něčem talentované děti nejsou indigové děti, a že všechny indigové děti také nejsou problémové. Problémy (hyperaktivita, porušená pozornost, hlubší vhled do věcí než u učitelů a rodičů aj.) vznikají právě různorodou výjimečností těchto dětí.  Duchovní bytost těchto dětí je prostě jinak utvářená a proto je klasickou moderní psychologií a výchovou s běžnými šablonami těžko pochopitelná. Jejich nápadné a neobvyklé způsoby chování jsou nedostatečně a jednostranně chápány ze základu pouze biologického obrazu člověka, a pak i zacházení dospělých s nimi je zcela nesprávné. Tyto senzitivní děti například rozpoznávají každou nepravdivost a neidentitu u rodičů i učitelů, a to vede buď k trucovité uzavřenosti nebo až k zuřivosti. Se svým vysokým pocitem vlastní hodnoty chtějí být ceněny, žádají od okolí jednání jako s plnohodnotnými osobnostmi. Častý hluboký soucit se vším živým vede k nezvládnutí reakcí na surovost a křivdu. Jádro problému leží pak v tom, že tyto děti potřebují přiměřenou, fantazie plnou, mnoho trpělivosti vyžadující, vciťující pomoc dospělých. Požadují plnou osobnost svých bližních, požadují pochopení, mnoho lásky a především konsekventní jednání, aby se samy naučily zacházet se svými možnostmi a omezeními.

            Americká psycholožka Ann Tappe může vidět vlastnosti a životní projevy lidí v barevném vyzařování. Když k ní před 20 roky začalo přicházet stále více bezradných rodičů se svými problémovými a neobyčejně se chovajícími dětmi, zpozorovala vedle jiných barev v jejich auře převahu indigové. Tyto "indigové děti" přinášejí do naší neetické a přetechnizované civilizace nové impulsy, nové vlastnosti a způsoby chování. Vstupují na zemi v situaci nejen přelomu tisíciletí se svým částečně spirituálním a individuálním založením. Hledají své zapojení. Rodiče a učitelé nejsou většinou dostatečně vychováni, aby jim porozuměli. Jak se vypořádají s dominantní materialistickou masovou kulturou, s kulturou, která se prezentuje v "hightech" obalech? Pomůžeme jim pochopit a správně uchopit úlohy, které si s sebou přinesly? Rodiče nemusí dělat vůbec nic, jen musí dovolit, aby je děti změnily. A to není snadné.

            Jeden z několika typů těchto dětí si přibližme vyprávěním  maminky. Ta svou osmiletou dcerku Elfi charakterizuje jako milé, ale od raného věku mimořádně sebevědomé dítko: "Život s ní není vždy jednoduchý. Dává mnoho otázek, které neumím zodpovědět. A má-li něco udělat, musím vždy vysvětlovat proč a musím s ní vše prohovořit. Neboť ona chce při všem spolurozhodovat. Je velmi umělecky nadaná, hodně maluje a má velkou lásku ke zvířatům a rostlinám. Ale ve škole to je stále obtížnější, protože má problémy s některými učiteli. Ti prý vždy neříkali pravdu. A to ji popuzuje. Také s dětmi stejně starými se špatně dorozumívá, protože se s nimi nemůže bavit o tom, co sama prožívá. Cítí v rostlinách a stromech živoucí srdce. Žije a trpí s nejmenšími zvířaty, motýly, včelami, zachraňuje je a píše o tom historky."  Když autor knihy tuto světlookou dívku poznal, popsal ji jako mírnou, nicméně velmi rozhodnou, s pozorností vztahující se na celý okolní prostor. Vyprávěla mu o svém andělovi, který ji stále doprovází. "Někdy ho vidím, ale cítím, že je stále se mnou."

"Namalovala jsi ho už někdy?"

"Ano, to není vůbec těžké. Mnoho mi říká, také již když jsem byla úplně malá. Ale vidím ho, jen když anděl chce. Někdy vidím také anděly jiných dětí."

"Odkud víš, že je to tvůj anděl?"

"Ano, jednou jsem chtěla vědět, zda jím je, a myslela si, že to nemůže být můj anděl. Potom zmizel. Neboť když na něho nevěříme, jde pryč! Již ho neuvidíme, ale přesto víme, že je zde..."

            Jednou ji ve škole pobouřilo, když se musela učit: "Musíš ctít otce a matku."

"To je zcela nespravedlivé," řekla: "rodiče musí děti také ctít!"

"Proč?"

"Děti jsou z nebe daleko svěžejší a vědí mnohem více, co se v čase má na Zemi stát. Proto musí rodiče děti ctít, aby jim děti řekly, co je vlastně správné. A musí dětem naslouchat, protože z nebe přišly daleko svěžejší."

            Jednou řekla Elfi matce zcela bezprostředně, že nyní už ví, co je duše, totiž "to, co se od mámy a táty nezdědí."

Otázka: "Proč chodíš na náboženství?"

"Protože chci od lidí ještě více slyšet, co o Bohu vědí."

"Jak můžeme mluvit s Bohem?"

"Myšlenkami, prostě máme myšlenky a andělé mluví potom s Bohem."

"Proč je to s učitelkou náboženství tak těžké?"

"Je to vlastně úplně zlé, když učitelka říká něco, co vůbec nesouhlasí."

"Co to tedy znamená, že něco nesouhlasí?"

"Nó, to se jen naučila nazpaměť. Já jsem doufala, že mluví o Bohu, a ne o tom, co se naučila. To potom není pravda, když něco řekne, co neprožila, když si to jen tak vymyslela. I když jiní učitelé řeknou něco, co nesouhlasí, potom se člověku tlačí slzy do očí."

            V této výpovědi můžeme pocítit, čím vzniká zážitek nehodnověrnosti. Ne vědomou lží, ale nesouladem mezi tím, co člověk říká, a tím, co myslí a cítí.

            Další rozměr zážitků se projevil následovně. Matka byla již podruhé vdaná a Elfi jí stále znovu říkala: "Vlastně mám jiného otce, ke kterému jsem chtěla na Zemi."

K tomu matka: "Byla jsem již jednou těhotná, ale to se tehdy nepodařilo."

Elfi se srdečně zasměje a řekne: "To jsem byla já."

Matka: "Dlouho jsem čekala, než opět přišla příležitost." Elfi: "Ano, docela dlouho jsem okolo tebe kroužila." Matka: "K početí došlo v nevhodnou dobu. Ale věděla jsem, co se zde stalo." (Živé porozumění obou.)

Elfi: "Ano, děti chtějí druhé lidi změnit a navzájem spojit."

            Matka konstatuje, že ji Elfi silně změnila. Jako inženýrka pracovala především hlavou. Ale od doby, kdy v ní uzrávalo toto dítě, se měnila. "Zvláštním způsobem jsem se skrze ni stala silně cítícím člověkem. Ona mne vedla. Skrze ni jsem se skutečně našla."

Elfi: "Ano, rodiče nemusejí dělat vůbec nic. Musí jen připustit, že je děti změní."