Dětství přirozené a umělé
Všichni kolem třiceti až šedesáti let by vlastně měli být mrtví.
Podle dnešních norem, pravidel a zákazů bychom my, děti narozené v 50., 60. a 70. letech vůbec neměli šanci přežít.
Naše dětské postýlky byly malované barvou, která obsahovala olovo.
Neměli jsme žádné pro děti bezpečné flaštičky na medicínu.
Žádné pojistky na dveře a okna, a když jsme jeli na koloběžce nebo kole, neměli jsme helmy.
Neměli jsme ani kočárky s terénním dizajnem kol (který je zde navíc použit zcela nelogicky), ale z našich obyčejných kočárků jsme se dívali na maminku, měli jsme s ní oční a ústní kontakt, a nestrakala nás před sebou, otočené zády k ní a dopředu ke světu, ze kterého malé dítě stejně samo ještě nic nevnímá.
Pili jsme obyčejnou vodu z hadice a ne z láhví. S mrkví ze zahrádky se neběželo pod vodu, jen se trochu otřela od hlíny.
Z kousku dřívka a hadříku jsme si udělali šaška, krále i žebráka.
Jedli jsme chleba s máslem (už jsme se naptali – a co k tomu?), pili limonády s cukrem a nebyli jsme obézní, protože jsme si pořád hráli venku.
Klidně jsme se rozdělili o jednu flašku a pili s druhými, aniž by někdo onemocněl nebo z toho zemřel.
Několik hodin jsme se mořili a stavěli trakaře ze starých nepotřebných věcí, jezdili jsme z kopce, a až pak jsme přišli na to, že jsme zapomněli brzdu. Teprve po několika přistáních v pangejtu jsme ji domontovali.
V zimě jsme si v kolně připevnili na dvě staré brusle ještě prkýnko a na tom jsme sjížděli kopečky, které jsme si polili vodu, až zledovatěly. Každý měl tuto pýchu jinak vypolstrovanou dobře složenými hadry, aby zadek netlačil, a byl to náš osobní vlastnoručně zhotovený sportovní prostředek.
Ráno jsme si šli ven hrát a přišli jsme domů, teprve až se venku rozsvítily lampy – a nikdo se nás nedovolával, žádnej mobil po ruce.
Když jsme něco provedli, dostali jsme facku či něco horšího, abysme si to pamatovali. a my si to většinou pamatovali. Rodiče nebyli proto zváni na sociálku a nebylo jim hrozeno, že nás odeberou do ústavu. Ba dvě tři generace zpátky dítě muselo za každé potrestání poděkovat.
A jak dřív kluci uměli pískat - nemyslím na píšťalku, ale na pusu a nejen do okna na kamaráda, ale každou melodii, která je zaujala. Slyšeli jste nějaké dítě dnes, aby se o něco takového aspoň pokusilo? Proč jsme je to nenaučili? Učíme děti rejdit myší po stole, ale neumějí si na stole složit ze čtvrtky ani vlaštovku a s potěšením sledovat její let.
A těch vyřezaných lodiček z borové kůry, jak snadno se pouštěly po vodě. Daly se k nim udělat i plachty na špejli. Draky na podzim nám nikdo nekupoval, ale doma jsme si je vyráběli, stačil jemný papír, lepidlo, provázek a pár špejlí. Takové vypuštění draka do vzduchu prožívala s děckem někdy i celá rodina. Dospělí zapomněli na starosti z týdne a hráli si taky, nebylo jim líto toho času.
Vlastnoručně jsme si vyhloubili podzemní bunkry, a to byla pěkná dřina, v rovině terénu na ně položili „kryt“ a uvnitř jsme měli své klukovské tajnosti, ti bohatší i baterku. Ti starší se kasali, že tam zatáhnou holky, ale nedařilo se to.
Neměli jsme žádné Playstation, Nintendo eller X-box, vlastně ani televizní hry, žádných 99 TV kanálů, žádný surround-sound, mobily, počítače, chartrooms, internet či facebook. Uměli jsme si ale udělat píšťalku nebo prak, obojí muselo dobře fungovat, jinak byla ostuda.
Měli jsme kamarády, byli jsme venku a vyhledali jsme si je!
Spadli jsme ze stromu, řízli se, zlomili si ruku či nohu, vyrazili si zuby, ale nikdo nebyl kvůli těm úrazům žalován a nebyla přijímána sterilní úřední opatření k zamezení a zabezpečení...
Byly to úrazy a nikdo nenesl vinu – jen my!
Prali jsme se, měli jsme modřiny, ale naučili jsme se to překousnout.
Když byl malér ve škole, odskákali jsme to od rodičů my a né učitel.
Našli jsme si hry s tenisákama, klackama a jedli jsme i trávu, hlavně šťovík.
I když nás dospělí varovali, nikdy jsme si nevypíchli oko.
Jezdili jsme na kolech, chodili jsme domů k druhým kamarádům, tloukli jsme na dveře, vlezli dovnitř, najedli se tam…
Kdo ve škole zlobil, byl po škole, a nebrblal on ani rodiče.
Někdo, kdo nebyl ve škole chytrý, propadnul a musel opakovat. Žádná komise si ho nepodávala.
Kdo dostal nabančeno, bulil veřejně a nestyděl se za to.
Posledních 50 – 60 let bylo explozí nových nápadů a předmětů. Vše je pro děti hotové.
My měli volnost, průšvihy, radosti i odpovědnost. A naučili jsme se chovat se ke všemu a poradit si vždycky.
Dnešní generace vychovává chráněné děti, nejlepší chytráky a zároveň bezradné neurotiky a agresory, do dětí se investuje jako do kapitálu. Nejsme rodiče, ale manažeři úspěchu svých dětí.
Největší síla byla v přirozenosti a improvizaci.
Bylo to velké štěstí, žít jako dítě.
(Ze základu anonymního mailu přepracoval a doplnil K. F.)
2024 ©