Dům na kraji parku

Dům na kraji parku

Píše a hovoří se o domově jako o samozřejmosti. Snad si domova budeme víc vážit, nahlédneme-li do asylového domu pro matky s dětmi v krizových situacích, které jsou rády, že vůbec mají střechu nad hlavu, nebo i ochranu před zvůlí partnera, rodičů…

          Tuto návštěvu, o které dál píšu,  jsem vykonal pracovně snad v roce 2009 a článek (interview) byl pro časopis Modré z nebe. Možná že někoho zaujme i na tomto webu.

         Zamysleli jste se už, kde si naše děti mohou třeba přečíst pohádky? Prostředí  uspěchaných plytkých hovorů či televizních hororů, agresivní zrůdné ne-hudby jako zvukové kulisy, horečnatého vyťukávání „esemesek“ a e-mailů, pochvaly dítěte ve stylu – To je super, to nemá chybu, no paráda, je to o pěstování fyzičky a psychičky ať tě nepostihne depka – to není to pravé: schází zde duchovní pohostinnost.

          Nahlédněme jen pár generací nazpět: večery při lampičkách v pospolitosti; pohádky, modlitbičky a ukolébavky dětem na dobrou noc; jako hračka třeba kousek dřívka a hadříku povzbuzoval dětskou fantazii a tvořivost; k jídlu ne plné vozíky z hypermarketu, ale těžce vypěstované brambory; vztahy ne přes mobil či internet, ale pestře žité, utvářené v laskavém i tvrdém, vždy však autentickém prostředí louky, lesa, zvířat, rostlin, potoka, řemeslné dílny, chléva; lidoví písmáci  bez učebnic; poutníci za pravdou jen s Biblí a touhou…

           Pro některé maminky s dětmi ztratil svět pohostinnost úplně: duchovně i fyzicky. Kdysi bývaly těmi opuštěnými či nezajištěnými jen vdovy a sirotci. Ty ostatní většinou setrvávaly v rodině, byl na tom, dnes bychom řekli, celospolečenský zájem a konsenzus hodnot. Dnes se vztahy rozvolnily, maminky z různých důvodů v rodině být nechtějí nebo nemohou, nebo ji ani nemají.

            Pro takové, či spíš jen malé procento z nich, je tu alespoň azyl.

            Růžový letáček pro informaci i růžový domeček v Praze působí už na pohled přívětivě. Ani takovýto dojem není zanedbatelný. Azylový dům rodinného typu jednoho pražského střediska křesťanské pomoci – SOS centra funguje už od poloviny devadesátých let. I takový psychoterapeut a myslitel, jako byl Carl Gustav Jung, by tu měl jistě radost. Říkával totiž, že nemůžeme druhým předávat k orání svůj pluh, se kterým jsme se naučili pracovat, ale máme jim pomoci učit se pracovat s jejich vlastním pluhem. A o to v tomto zařízení jde.

            Dělám tu rozhovor pro jeden časopis. Pozoruji chvíli „cvrkot“ zvenčí. Neprozradím kde, adresa se s ohledem na klientky nezveřejňuje. Malý cikánek (slovo romeček by asi nebylo to pravé) s rozvázanou tkaničkou, jako z Hutkovy písničky, vyloví z kapsy klíč a s nesmělým úsměvem mne pouští dovnitř.  To už se mne ujímá ochotná sociální pracovnice a chápe se role „kastelánky“.  Každá uživatelka tu má k dispozici malý pokojíček se šesti až osmi metry čtverečními a hygienickým zázemím, pračka a kuchyně je pro čtyři pokojíčky společná. Třeba je to tak dobře, ženy se tu učí brát vzájemné ohledy, ale také se skamaráďují, vyměňují si recepty i poznatky o dětech. Průvodkyně mi vysvětluje:

Naše ubytování je určeno pro maminky, které chtějí navzdory nepříznivým okolnostem pečovat o své děti, chtějí se aktivně podílet na řešení bytové situace své a svých dětí. Nepřijímáme zájemkyně závislé na omamných a psychotropních látkách. Každá uživatelka má svou klíčovou sociální pracovnici.

            Ptám se: Komu všemu poskytujete své služby? Či podle novější terminologie - jaká je vaše cílová skupina?

Nejprve jsme přijímali hlavně matky s dětmi v situacích domácího násilí. Protože nemůžeme uspokojit všechny žádosti - bývalo jich až sedmdesát a bývalo těžké vybírat, zúžili jsme cílovou skupinu na osamělé matky s dětmi, které nemají kam jít.

            Dá se nějak charakterizovat obyčejnými slovy váš typický klient?

Náš typický klient je maminka s dětmi, která se navzdory své nepříznivé situaci chce starat o své děti, zajistit jim co nejlepší péči a budoucnost. Ubytované maminky často rády a dobře vaří a pečou nebo se tomu učí.

            Napočítal jsem zde čtyři pokoje a jednu společnou  kuchyni. Jak toto uspořádání funguje?

Jsme malé zařízení.  V jednom pokoji můžeme umístit maminky s nejvýše třemi dětmi. V kuchyni se na dvou vařičích musí střídat, jinak se vyhodí pojistky. Je to pro ně někdy náročné na vzájemnou dohodu a ohledy.

            Napadá mne, že je to pořád ještě přepych oproti ruským „komunálkám“, pořizovaným v Sovětském svazu od třicátých let, ve kterých žije dosud pětina městského obyvatelstva. Co to je? Desítky bytů, zpravidla dvacetosm, které mají jedinou společnou kuchyni, jeden záchod a koupelnu. Jeden „byt“ rovná se jedna místnost. Osamělí mají místnost třeba jen devět metrů čtverečních, nic víc. Záchod, koupena a kuchyň mají tedy společná vybavení a stojí se tu denně a celoživotně fronty. Desetimiliony Rusů se zde narodily a neznají nic jiného. Krom netekoucí teplé vody, vytlučených oken, vypadávající elektřiny a desítky let starého zařízení tu panují i otřesné vztahy mezi lidmi. Nedivím se. Zbláznil bych se tu.

            Toto vše mám na mysli, když se ptám v tomto českém, v porovnání s Rusy luxusním zařízení, ve kterém tráví maminky nejvýše jeden rok: Kamarádí se maminky mezi sebou? Nebo vznikají konflikty?

Je to různé. Mohou se od sebe navzájem mnohé naučit, a nejen ve vaření. Je hezké pozorovat, když mezi nimi vzniká přátelská atmosféra a maminky se semknou a vzájemně podporují.  Často vznikají i napětí nebo hádky, když si maminky nerozumějí nebo jejich životní příběhy jsou tak různé, že každá vidí situaci z jiného úhlu pohledu. Konflikty vznikají hlavně ohledně chování dětí, porušování domácího řádu nebo kvůli úklidu. Tomu se nedá vyhnout. Snažíme se jim jak to jde zajistit pocit bezpečí.

            Povolujete zde možnost návštěv?

Jen omezeně. Malinké pokoje to moc neumožňují, snažíme se i hlídat soukromí maminek. Navíc klientky zde jsou zvyklé chodit nalehko a není příjemné, když jsou překvapeny cizí osobou. Některé návštěvy by přinášely i riziko pokračování případných konfliktních situací z dřívějšího prostředí. Zároveň ale máme zájem na udržování rodinných vztahů a přirozených vazeb klientek. Praktikujeme to proto tak, že maminka, která má na nějaké návštěvě zájem, to řeší společně s klíčovou sociální pracovnicí a domluví si nějaký přijatelný návštěvní řád, častost a podobně. Není tu ale samozřejmě žádná vrátnice, maminky mají každá svůj klíč, což trošičku přispívá k pocitu domova.

            Podařilo se vám vypozorovat příčiny bezdomovectví těchto maminek? Z jakého prostředí sem přicházejí?

Nejčastější příčinou je již zmíněná situace s pronajímáním bytů. Nemáme tu ani tak maminky, které by nebyly schopné pečovat o své děti, ale hlavně ty finančně slabší, které nenašly vhodný levný podnájem. To trvá někdy dost dlouho, někdy je to až nemožné. Takové se z toho někdy musí psychicky sebrat a najít třeba jen ambulantní pomoc. Nutnost psychické podpory je společná pro všechny, které tu jsou.

            A další příčiny, proč vás maminky vyhledají? Proč takové maminky nevyhledají příbuzné?

Někdy i v kmenových rodinách nikdy nikdo byt nevlastnil a pořízení nového bytu není pro každého únosné. A pronájem? Někdo nemá ani na kauci tří měsíčních nájmů dopředu. Někdy je důvodem nefungující rodina, přičemž ne každá žena má rodiče nebo sourozence, kteří by ji mohli s dětmi dočasně ubytovat. Někdy jsou ve vzájemném konfliktu. Často je příčinou i konflikt s partnerem, často alkoholikem, a domácí násilí. Pak ženy utíkají dobrovolně, i když v bytě místo je. Další skupinou jsou maminky, které přicházejí z nějakého ústavního zařízení a jsou v životě samy, které například vyrostly v dětských domovech nebo si prošly vězením.

            Je zde jasně patrné, že tu děláte mnohem víc než obyčejné správcovství ubytovny. Svědčí o tom i následující fakt: Při délce smlouvy na čtyři měsíce, kterou lze prodloužit nejvýše na rok, jste se nestali takzvaným „ucpávacím“ zařízením, jako leckde jinde: Když provozovatelé s maminkami nespolupracují v oblasti vyhledávání bydlení a zaměstnání, zůstávají maminky s dětmi i přes stanovenou dobu a zařízení se takzvaně ucpe. Býval to jeden z důvodů, proč se zřizovatelé rozpakovali takováto zařízení provozovat. V čem všem spočívá vaše podpora klientům?Jaký je tu život oproti ubytovně?

Ano, nejsme jen levná ubytovna. Nabízíme spolupráci i v tom, že maminky potřebují nějakou střechu nad hlavou, aby se jejich děti nedostaly do dětských resp. kojeneckých ústavů nebo do Klokánku. A pokud už tam jsou, chtějí maminky získat bydlení, aby mohly být společně s dětmi. Zde s nimi dost diskutujeme a hledáme možnosti pomoci. Člověka naplňuje smyslem práce, když třeba vidí, že maminka si vzala do péče své dítě z kojeneckého ústavu a bojuje dál s životem, protože své dítě miluje. Snažíme se maminky i motivovat k hledání zaměstnání, některé prostě jen nevědí, jak na to, jiným se do práce nechce. Děláme proto i nácviky a doprovázení v jednání s úřady a institucemi. Naše pomoc dětem zaměstnaných maminek je spíš v rámci projektu Pomozte dětem, zejména pokud jsou maminky jiné národnosti. Zprostředkujeme videotrénink  interakcí. Máme kurz světových jazyků pro maminky i děti. Maminky i děti mají možnost pracovat na počítači a tento základ jim může v budoucnu usnadnit najít zaměstnání. Učíme je i zacházet s internetem. Dále výtvarný kroužek, kdysi i kanisterapie a keramická dílna ve sklepě. Pořádáme i doučování. Občas někdo z doučujících vezme děti i na hřiště.  Jednou za dva týdny mají maminky sezení s psychologem, které je povinné. Mají tak alespoň prostor si o svém problému promluvit. Psychologické sezení se střídá s organizačním setkáním, na kterém společně řešíme problémy, plány a organizační věci. Snažíme se do toho vnášet prvky komunity, proto se ptáme, i co by chtěly maminky řešit nebo společně dělat. Plánujeme třeba společné vaření, úklid, rozcvičky, akce s dětmi, ba i výlety. Zdejší SOS centrum nabízí maminkám pomoc a terapii psychologů, přednášky atd.

            Pro děti je takováto jejich situace, odlišná od jejich vrstevníků, zdrojem otázek nebo i stresů. Asi si děti a možná i maminky kladou otázky, proč se to v rodině tak stalo, proč se stále stěhují, proč nemají hračky a koutek v bytě jako jiní…

Je to náročný úkol pomáhat takovým maminkám s dětmi v životní orientaci a postojích, proto zde hraje velkou roli právě SOS centrum s psychology, aby se klient necítil tak sám. Farář je pro mnohé děti aspoň náhradou mužského prvku v rodině, proto se na něho často obracejí. Podmínkou pobytu je proto pro maminky spolupráce v pátrání po společném řešení třeba i v hledání finančních prostředků a ve výchově dětí. Proto pomáháme maminkám například sepisovat návrhy na výživné, zvládat situaci u soudu kvůli rozvodu apod.

            Položím trochu osobnější otázky. Jste velmi mladá, co vás k této práci dovedlo?

Nevím, jestli mne k této práci něco přímo dovedlo. Nikdy se mi nelíbilo, když se ubližovalo slabším. Ráda naslouchám lidem, protože se tím člověk dozvídá spoustu nových věcí o životě, hodně se naučí. Mám ráda děti a myslím si, že je smysluplné napomáhat tomu, aby nevyrůstaly bez rodičů jen kvůli bytové otázce, pokud mají k rodičům velké citové pouto. Ze zkušenosti také vím, že rodiče potřebují často při výchově dětí pomoc, obzvláště v těžkých situacích, na které nejsou připraveni.

           Kdysi po roce 1990 se začínalo s nadšením, víme ale, že láska ještě není odbornost.  Ani odbornost  bez lásky není to pravé. Dnes jsme většinou profesionálové. I vy zde máte odpovídající vzdělání. Chcete-li někdy pomoci „nad standard“, máte možnost poradit se v některých mezních otázkách například s právníky, lékaři a podobně?

Právě poradu s lékaři a právníky vyžaduje  naše praxe často. Někdy to řešíme i přes přátele, často pomohou lidé z týmu SOS centra. Jindy se obracíme na další poradny a jiné organizace, nebo hledáme v literatuře.

            Můžete říci nějaký zážitek úspěchu nebo neúspěchu?

Nemívám pocity úspěchu. V mé profesi to zažívám spíše jako pocit radosti a pocit dobře odvedené práce. Raduji se za každou maminku, které se podaří najít za naší spolupráce dobrou práci, získat byt. Potěší mne, když vidím, jak se některé mamince podařilo naučit se pracovat s počítačem, nebo když pozoruji, jak se jí díky pobytu v azylovém domě zlepšil psychický stav. Dobrý pocit jsem měla také v momentě, když se nám podařilo získat prostředky na vzdělávání, doučování a další aktivity.

Pocity neúspěchu mívám, když se nám některé z maminek nedaří pomoci. Taková maminka nám pak často lže, protože se bojí, abychom jí neukončili pobyt. Práci nám neulehčí, ani když je některá z ubytovaných maminek k ostatním málo tolerantní.

          Marxistický trend před několika desetiletími byl zcela paušálně bourat možnosti toho nejušlechtilejšího lidského citu, mateřské lásky, nezodpovědným oddělováním dětí od matek a to už od okamžiků, následujících ihned po porodu, až po často necitlivé a neuvážené umisťování dětí v ústavech. V Rumunsku se tehdy začaly děti odebírat rodičům (podle Manifestu komunistické strany K. Marxe) a odvážet z celých vesnic  do společných zařízení, kde byly například „koupány“ společně na betonu proudem studené vody z hadice. Je úlevné a osvobodivé si všímat, že se dnes někteří snaží stavět poměry z hlavy na nohy: namísto oddělení matek a dětí z banálních důvodů, třeba kvůli bydlení, umožnit jejich společenství. Společnosti se to vrátí mnohonásobně, i když to statistiky ekonomického zisku nepodchytí.  

            Je vidět, že se zde snaží poskytovat spíše podporu, to je vést, směrovat k samostatnému jednání, než pomoc, to je než udělat něco za druhé, kteří by tím byli odsouzeni k pasivitě. O takovéto podpoře lze říci, že tudy vedou cesty. Uvědomuje si to i stále více lidí na Ministerstvu práce a sociálních věcí i na místních úřadech. K ideálnímu stavu zde má ale naše společnost pořád daleko, zejména co se týče rozsahu a stability potřebné podpory právě takovýchto nestátních neziskových zařízení. Lidé v nich dělají, co mohou a umějí (a obojího je dost), ale dělají dost pro jejich podporu také centrální orgány? Někdy ano, jindy se zdá, že jsou těmto nadšencům, působícím odborně zdatně zdola, činěny shora jen jakési benevolentní ústupky od zajetého socialistického pojetí. Nebo se mýlím? Podle poměru kapacity na straně jedné a zájmu na straně druhé jsou v tomto azylovém domě čtyři malinkaté místnosti na desítky uchazečů zoufale málo. Víc finanční situace nedovoluje. Před rokem 1990 nejen nebylo ani to, ale o problému se nesmělo ani mluvit. Nynější situace je jen následek socialistické devastace myšlení národa (stát se postará, a o které se nestaral, o těch se nesmělo psát). V tomto smyslu tedy zůstává naše společnost zatím jakýmsi „domem v půli cesty“.