LITUJME, ŽE NÁS RODIČE LITOVALI, protože nás vlitovali do svého područí

LITUJME, ŽE NÁS RODIČOVÉ LITOVALI, protože nás vlitovali do svého područí

Ó ta rodičovská "láska", kterak ta nás může podlomit.

Uvědomme si nutnost být bdělí i k tomu, že pokud se necháme rodiči politovat a nezastavíme to před sebou, vezeme se opět v jejich područí, psychickém nebo i vnějším, protože přejímáme jejich názor na danou situaci (byť se týká jen nás - našeho života). Naši nezávislost na negacích a chvále rodičů  rozšiřme o nezávislost na politování či jejich podobném postoji, kterým nahlížejí z venku na náš život a hodnotí jej za sebe, přestože je náš.  Kousky odvahy k nesení či řešení těžkostí, které jsme si snad vypěstovali, může jejich litování rozpustit jako žíravé mydlinky.

Rodič (a nejen rodič, ale kdokoli jiný, kdo není s námi v té dané situaci přímo, ale jen nahlíží z venku a komentuje ji), který k nám toto politování pošle, se v našem problému (životním údělu, množství práce, druhu práce, zdravotním nedudu, partnerském vztahu apod.) vlastně prožívá za sebe a my se zas prožíváme v jeho spoluúčasti, což nikam nevede.

Do určitého věku může být potomek rád, že je někdo s ním, kdo ho chápe (ať opravdu nebo jen povrchně) a sdílí s ním jeho trable. Později to však může posilovat nejen sebestřednost a závislost na rodičích, ale ještě něco dalšího: politování, obzvlášť je-li v opravdu tíživé situaci, může naprosto podlomit kolena a litovaný potomek pak už nenajde ani tu nejmenší sílu situaci ustát. Rodiče mu k tomu litováním vzali odvahu a sílu. Zůstali ve stadiu foukání bebíček, nyní tím ale foukají i vlastní bebíčko, že si potomka snad podle svých představ „neužijí“, ba zůstávají mnohdy také v pocitu, že dítě, postavené do „zlého světa“, nemá tu nejdokonalejší ochranu, a to je jen ta jejich, a tak jeho litováním nepřiznaně chválí svou někdejší péči. Opět zahledění do sebe. Často ještě vyžadují vyjadřování vděku za jejich politování. A když se jim vyjádření vděku dostane, pak - ó jaká krása: maloměšťácká rodinná idylka jako ze staré čítanky, jen škoda, že to nevědí sousedi a příbuzní. Takové blýsknutí se svými potomky před nimi, hlavně před nimi...

Jak je pak úlevné, když dospělé dítě samo odhalí obsah a účinek takového jednání a začne ho vytrvale odmítat. Stane se pro něho nutností zastavit každou snahu o politování a dát jasně najevo: Toto už je jen a jen můj život, ve kterém se nacházím, a přestože se zdá přihlížejícím někdy těžký (v něčem obtížný, složitý),  je to můj úkol a já v něm mám své místo a svou roli. 

Samozřejmě že určitá spolupráce ve vnějších záležitostech může v případě nutnosti  pokračovat, ale jen jako mezi sousedy, kolegy či kamarády.

Kolik máme mezi sebou těch, kteří své neúspěchy svalují na ošklivý svět, těžkou dobu, zlé kolegy, špatného partnera, spiknutí okolností… U zrodu toho mohlo stát i časté litování ze strany rodičů, které dítě zbavovalo životní odpovědnosti a statečnosti.