Narozeninové nadýmání psychiky dětí a mladých
Člověku je líto vyvíjejících se duší, čtu- nebo slyším-li o okázalém bohatém slavení narozenin u dětí či
mladých. Četl jsem kdysi psychologický rozbor, který mi potvrdil a objasnil můj netečný vztah k tomu od malička, vůči oslavování mne i druhých. Cítil jsem to vždy jako něco umělého, falešného.
A v tom článku bylo, že pro utvářející se charaktery dětí a mladých je slavení jejich narozenin skutečnou pohromou. A že jim tím rodiče dávají do vínku to nejhorší. O narozeniny jsme se nijak nepřičinili, není to naše zásluha, a najednou jsme za to slaveni. Okolí kolem nás poskakuje, zčista jasna překypuje „láskou“, a my si připadáme něčím cenní, ale není v tom zásluha ani kvalita. Tím se posiluje princip lži a sobectví, vyžadování něčeho pro sebe od okolí, na co nemáme právo, co jsme
si nezasloužili. Je to posloužení svému egu, samolibosti, sebezhodnocení něčím, co hodnotu nemá. Opájení se sebou, ale bez podkladu. Tím se takovéto opájení se, organizované dospělými=autoritami, vzory, zakládá do vědomí jako oprávněné. Ničí to zdravou soudnost. Psychika se nadouvá jakousi umělou a přeslazenou šlehačkou.
Líbilo se mi kdysi, když i ten "vobyčejnej" Jiří Suchý napsal o narozeninách: Připadám si jak pitomec, když mi někdo blahopřeje a potřásá rukou.
Napadá mne: Jak i ta obyčejná mluva Jiřího Suchého byla laskavá a ohleduplná vůči mateřštině, ba vkusná. A byl za ni kdysi některými učiteli kritizován. Porovnáme-li to s dnešním zparchandělým výrazivem ve stylu: Za hoďku ti vypuknou narozky, nakup si v Penáči, je to o tom, aby to bylo super jak z telky - pak oproti takovýmto invalidním náhražkám, kde se dva kýčovitě sbližují výrazovým kýčem, je Suchého „vobyčejnej českej jazyk ještě krásnej.“ U dětí i dospělých vede takovéhle znetvořené výrazivo k pocitu machrů, kteří ten život a svět mají "zmáknutý". Anebo naopak - je tímto pocitem toto vyjadřování částečně podníceno.
Přínosná reakce Lenky Szopové na tento článek:
Mluví mi z duše. Přesto si ale myslím, že narozeninový den stojí za povšimnutí. Ale tak nějak jinak, tišeji, jako vzpomenutí, že jsem se směl narodit a být tu na Zemi. Že tu mám své místo.
Že ten den by mohl být něčím výjimečný. A to mým přístupem k němu, mým plnějším a radostnějším vnímáním života a jeho krásy. Prostě že smím už ... let tady v tomto těle pobývat a že můj pobyt má nějaký smysl…
Ale to se v těch hlučných oslavách plných šlehačky a dárků ztrácí, ba naopak úcta k daru života bývá těmi dárky a šlehačkou zaplesknuta a dítě vyzdviženo na nějakém uměle nafouklém obláčku někam, kam nepatří a zpočátku asi nechápe proč… Až později, až si na ten umělý svět zvykne, začne to dokonce vyžadovat.
Je dobré mít narozeniny jako tichý rituál. Prožít krásně přímo ten narozeninový den a ne ho úplně přejít, když jsme se přece domluvili to slavit až za týden.
Umožnit, aby ten člověk či človíček měl už od rána sváteční pocit. Dneska je můj den. – „Před několika lety jsem se narodil a jsem tady. Jsem malý nebo velký, zdravý nebo nemocný, objel jsem zeměkouli na kole nebo jen na vozíku mohu objet stůl dokola, ale patřím tady a můj život má stejnou cenu jako život kohokoli jiného.“ I lidé kolem mě tento můj den vnímají a těší se se mnou.
A naopak: Ten shon příprav na velkou oslavu toto všechno zatlačuje. Na toho, kdo se má cítit hezky se pokřikuje, například aby taky pomohl, jde tu hlavně o hosty a oslavu samotnou a nelze skoro poznat, kdo má narozeniny. Hrůza. Tak o koho a o co jde? Přece o toho človíčka a jeho krásný sváteční pocit!!!
2024 ©