Nebuďme kopiemi svých rodičů
Ve starozákonní době neztotožňovali jedinci své já jen s dobou svého života, ale i se svými předky. Já tedy znamenalo žití v odkazu a myšlení otce, děda, celého rodu. Vidíme to i ze Starého zákona. Kdyby se jméno ztotožňovalo pouze s jedincem, žil by až několik staletí. Lidé se považovali nejen za pokrevní, ale i duševní pokračování svých předků. Setrvávali svou identitou na špici svého biologického rodu z minulosti po současnost. Našli se dnes i vědci, kteří krokolomně „dokazovali“ biologickou možnost několikasetletého života, církev si s tím rovněž neví rady. Podívejme se na věc z hlediska Steinerovy duchovní vědy.
V době předkřesťanské bylo toto ztotožňování se s rodem bylo v pořádku. Kristův impuls, který dal lidstvu nový, svěží podnět k vědomému životu a k vyšším inspiracím otevřených nebes, přinesl i vyšší míru naší individualizace. Vložil nám do základu naší individuality své Já jsem. Od oné doby máme možnost ztotožňovat své já pouze se svou individualitou, nikoliv s bytostmi, které nás přivedly biologicky do hmotného světa, tedy s předky. Vývoj lidstva postoupil tímto směrem. Kristovo učení resp. přínos je oživením našeho individuálního já, skutečné křesťanství je náboženstvím kultury já. Znamená to plné a vědomé převzetí odpovědnosti sám za sebe. Odtud ono Ježíšovo podivné „Zapři otce svého, matku svou…“ (slovo zapři je patrně nepřesně přeloženo, znamená spíš odpoutat se). Ani zde církev nedává uspokojivou odpověď.
A co to znamená pro nás? Znamená to velmi mnoho. V době křesťanské a obzvláště v posledních staletích rozvoje individuální duše vědomé máme rozpouštět poslední zbytky vnitřního ztotožňování se se svým rodem. Analogicky i zde platí ono Masarykovo vystižení demokracie slovy Já pán, ty pán. Dosud žijeme převážně v konvenčním pojetí „poslušnosti k rodičům“. Ta je na místě jen do dospělosti. Převládá ono konvenční pojetí, že k rodičům je třeba jakási specifická úcta, jiná než k ostatním lidem. Avšak rodiče mají své děti považovat pouze za dar boží, který jim byl svěřen k porození a postavení do světa, ale poté mají tento dar nebes nechat zrát již samostatně. I v Písmu je, že dítě nevzniká z vůle muže…, ale z Vůle Otce nebeského. Před Bohem jsme si všichni rovni, jedinými skutečnými rodiči jsou Bůh Otec a Božská Matka – stvořitelé lidstva. Zachovávání poslušnosti rodičům tam, kde se dospělý člověk může a má samostatně rozhodovat, může být jen vyhovováním pohodlnosti jak rodičů (egoisticky nechtějí vzít na vědomí naši samostatnost), tak pohodlnosti vlastní (nechceme si dělat problémy či se nechat označovat za nezdárné). V nové terminologii objasňuje tento předěl i novodobá jungiánská psychologie pojmem nutnosti „zabití rodičů“ – míněno zabití jejich vlivu v sobě jako nutný předpoklad vlastního sebeuvědomění. Tradiční konvenční představa, že dítě je až do smrti povinno poslušností k rodičům, zbavující člověka svéprávnosti a důstojnosti, je z velké části udržována sobectvím těch, kterým to tak vyhovuje.
Jistěže máme mít k rodičům úctu jako ke každému jinému člověku, případně jim můžeme i podle našich možností pomoci, ale necháme-li se vydírat, neprospějeme tím sobě ani jim. Dluh za péči rodičů splácíme nezištnou prací pro své děti – tak je to ve věčném řádu světa. Je to náš dluh vůči světu, společnosti, který vyrovnáváme na někom jiném, většinou na svých dětech. Rodiče by s tím měli počítat. Až do nedávných dob se děti často odpoutávaly i místem pobytu od rodičů a mnohdy se do smrti neshledali či jen výjimečně, podle toho, kam je osud zavál, a i to bylo v pořádku. Někdy slovo děkuji, z hloubi pronesené, může mít plnou váhu, nahrazující vynucenou poslušnost. Nechtějí-li si rodiče naše stanovisko v té které věci nechat vysvětlit a uchylují-li se pohodlně do falešné role neuznaných a nevděk sklízících chudáků i přes naši poctivou snahu o vysvětlení, pak je to již jen jejich záležitost. Někdy nelze jinak, než se nechat rodiči zavrhnout – to postihlo už mnohé i vysoce zasvěcené a láskyplné jedince, i přes jejich ohleduplnost a modlitby. Pak se musíme opřít jen o své čisté svědomí a znalost duchovního řádu.
Naše vnitřní osamostatnění není jen jakýmsi pomyslným právem, ale z vývojového hlediska absolutní nezbytností. Neprojasňujeme-li se plně vědomými, nově a samostatně vytvořenými postoji a stanovisky, pak rodičovský vliv působí v nás jako zkostnatělost, umrtvenost, ztuhlost, umělá výstuž, ochablost, nenalézání sebe. Nakolik jsme nepronikli, neoživili svá stanoviska, náhledy, postoje, povahové rysy samostatně vědomě láskou, moudrostí, vůlí, natolik jsme duchovní nedochůdčata, kloni rodičů, nebo něco jako lidé se zchromlými končetinami. Naše individualita se vylupuje jako jádro z ořechu, jehož tvrdá skořápka, která ho nejprve chránila, musí být oddělena jako nepotřebná.
Vyžaduje to trvalou sebekontrolu a analýzu: vlastnosti, postoje, reakce atd. po rodičích splývají, kombinují se s naší individualitou často velmi nenápadně. Uvědomme si, že na přejímání negací od rodičů jsme vzhledem k dědičné i aurické spřízněnosti mnohem náchylnější než od ostatních lidí. Mnohdy stačí určitá doba osobního styku s rodiči (víkend, dovolená), aby v nás jejich negativní vlastnosti opět silněji vzplály. Je-li vztah s nimi harmonický nebo jsme-li vnitřně silní a bdělí, nemusíme se rodičům vyhýbat, ale je dobré o tom vědět a hlídat si to. Tyto trvalé, příležitostně dělané analýzy pak vedou v té které naší niterné oblasti přesný řez mezi zdravým a nemocným útvarem jako chirurg skalpelem. Archanděl Michael nabízí působení v nynější době v našich nitrech a i takto může fungovat jeho meč, kterým odděluje pravé od nepravého, živé od zmrtvělého, tvořící od překážejícího.
Nejde o to se za každou cenu ve všem lišit od rodičů, ale bedlivě vnitřně oživovat, osamostatňovat, přestávat být nevědomou kopií rodičů, ale probouzet se ve vědomé identitě. Tím do nás může snáze proudit oživující síla našich rozhodnutí, přijatých před zrozením, a Kristova posila.
Projděme si jen namátkově příklady situací, kdy můžeme činit důležitá odhalení svého duševního dědictví po předcích, tedy nakolik jsme od nich cosi převzali. Z kladných rysů snáze vplouváme do vlastních dobrých vlastností, záporné rysy je nutné do hloubi odhalovat:
- reagování v zátěžových situacích (zloba, nafukování a dramatizace nepříjemných situací či střetů s druhými, reptání, trpělivost, pokora, věcnost…)
- vztah k majetku, penězům (skrblictví, ustrašenost z okradení, lehkovážnost, marnivost, zodpovědnost, nadhled, nezávislost…)
- vztah k náboženství (dogmatický, posměšný, netečný…), k zvykům, k věcem veřejným, k sexualitě, k povinnostem, k zábavě…
- reagování v běžných rodinných konfliktech či rozporech (autoritativnost, sebelítostivá či uražená citová teatrálnost, manipulace s druhými či vydírání, přezíravost, vznětlivost, nelogické a zveličené vyvozování závěrů z chování druhých – tzv. „velké oči“, zřeknutí se něčeho kvůli druhému, snášenlivost, odstup, velkorysost, věcnost…)
- vztah ke smrti (konvenční pláč, tajemné trnutí, ponurost, hysterie, skoro nikdo z nás nemáme toto stanovisko plně v souladu s duchovním řádem světa)
- vztah k novým a vyšším poznatkům, mentální pružnost a dynamika
- zásadovost (zdravá, morální, zkostnatělá, vůči nepodstatným věcem, bez rozeznávání povahy situace a lidí…)
- pečlivost v řeči (… )
- nostalgické lpění na předmětech po předcích
a bezpočet dalšího, co si můžeme trpělivě vyhledávat každý sám.
Mnozí s tímto dědictvím nejsme hotovi nikdy, podstatná je ale vědomá snaha, neboť v každém věku a situaci (zaměstnání, rodičovství, prarodičovství, novém manželství, nových přátelstvích, nových krizích existenčních, zdravotních atd.) můžeme provádět tato sebezpytování – ne jako těžkou povinnost, ale příležitostně jako jeden ze svých zájmů.
Naše vymaňování se z negací rodičů však jednou pomůže i jim. Kamarádce, která se po pedantské kantorské výchově zmítala v následcích dětství, jsem to objasnil takto:
Už to, že si hlídáš domýšlivost, nebo naopak zbytečné sebepodcenění, je cenné, a teď - a teprve teď - mohu napsat, že i kdyby ses tomu libému na chvíli poddala, no tak holt - a co má bejt. Vědět o tom, to je podstatnější, než se něčím nechat unášet nekontrolovaně. Teď už seš v procesu poznávání a ovládání toho, a to je důležitější, než občasné a posléze zachycené poddání se tomu. A tady jsme zas u poznamenáním dětstvím - výchova, vedoucí k potřebě být milostivě uznána či pochválena, anebo stres z kritiky či možné, hrozící kritiky (byť snad sdělované přes maminku). Asi ses dlouho jen třepetavě a bezradně potácela mezi pólem uznání a odmítnutí. I toto, či právě toto, je ta rodinná či rodová karma, kterou nyní přepracováváš. A i tím pomáháš svým rodičům, protože v kámaloce, kde se probírá úplně všechno, jak jsme působili na druhé a co jsme v nich vyvolávali (cítíme to tam tak, jak to pociťovali oni) , nebudou tolik trpět při vědomí, že tyto nedobroty sama rozpoznáváš a vyjasňuješ se z nich. Nejhorší pro odtělené je vědomí, že někoho, zejména potomky, poškodili (nepochopili, chybně nasměrovali, ublížili, rozmazlovali, neoprávněně zasahovali a ovlivňovali, zaháněli do pocitu viny, vedli k nesamostatnosti, pýše, loktům, nadřazenosti, samolibosti, bezohlednosti... - to teď píšu obecně) a oni jsou tím dosud poznamenáni.
Erich Neumann:
Zlo, které si člověk neuvědomuje, je nebezpečné jako epidemie, zatímco zlo, které je pácháno vědomě a se vší odpovědností, nepůsobí nakažlivě na okolí, nýbrž je to jen můj problém a psychický obsah, pro nějž musím najít místo v životě i v utváření vlastní osobnosti.
„Vyrovnat se s tím“: osobnost zvládá…různé, často nepřátelské obsahy, před nimiž už se nebrání, neutlumuje je, nevytěsňuje, jako to přikazovala stará etika.
K základním existenčním konfliktům… každého rozvoje osobnosti, náleží konflikty s činěním zla… I v normálním životě jednotlivce – např. symbolická vražda rodičů představuje fázi rozvoje, kterou nemůžeme minout, a jak ukazují četné případy zcestného vývoje, často „hodné dítě“, které váhá před „vraždou rodičů“, platí za to obětí vlastní životní samostatnosti.
2024 ©