Neprojasňujeme-li se vědomými, samostatně vytvořenými postoji, samostatným logickým myšlením, pak rodičovský vliv působí v nás jako zkostnatělost, umrtvenost, ztuhlost, umělá výstuž

Nynější vedení archandělem Michaelem je i v této oblasti.

Neprojasňujeme a nekypříme-li se plně vědomými, samostatně vytvořenými náladami, stanovisky a postoji, samostatným logickým myšlením, pak v nás působí rodičovský vliv jako setrvačnost, ochablost, nenalézání sebe.  - Andělem pootevřený cíp minulosti.

Z mailu (po návštěvě u mé matky v zařízení péče o seniory): To je hluboké životní neštěstí: Vše je podle mámy špatně: měla strašně špinavé pantofle, štítil jsem se jich když jsem jí je měl obout nebo sundat. Vyčistit je nechtěla. Teď jí je nějaký pečovatel potají krásně vyčistil.  Jenže: prý je nechal ve vodě moc dlouho, takže se smrskly. Není to pravda, ale vymyslela si to, aby to nebylo tak kladné a aby nemusela něco u někoho uznat. Počasí - ta strašná vedra, a teď ty strašné zimy. - Nejsem tak přičinlivý typ, abych takovýmhle lidem radostně zvedal náladu optimistickým připomínáním něčeho hezkého. Ne. Stejně posléze všechno zvrátí do negace. K ničemu nemají jasný, plný souhlas, z ničeho plnou radost, všude je nějaký stín, nějaké ale. Je to jejich svobodné rozhodnutí být negativní, tak co je mi do toho. Vyslechnu a nic. Několikrát jsem mámě jen řekl, už i v minulých létech, že na ta prosluněná vedra se vždycky těším celý rok, ale to jí nesedí, tak to zapomněla a zas si myslí že s ní budu souhlasit. Tedy mlčím. Takto jsem kdysi mlčel u všeho, co říkal otec (s ničím se souhlasit nedalo), což ho popuzovalo. Toho vysvětlování pravdivějších či poctivějších stanovisek a hodnot jsem jí poskytnul dost v době, kdy jsem v mládí přičuchával k něčemu vyššímu, ale k ničemu jí to nebylo, vytkla mi poté, že se moc vznáším v oblacích a mám to vyvážit s pozemskostí. Zajímavé: ti co se do oblak ani trochu nedostávají, hovoří o vyváženosti. Když jsem jí ve čtrnácti vykládal, co vše jsem se dočetl v Hovorech s TGM, napřed žasla, pak ale řekla, že v takovýmhle věku to není v pořádku a kdoví co by ze mne pak bylo, když takhle mudruju. - Opět - její rozhodnutí: propásla příležitosti téhle inkarnace asi ve všem. Je to smutné, ale mne se to netýká. Možná jednou po smrti se něčím aspoň drobátko zpětně napojí, zas to bude jen na ní. Nabídek na postup máme vždy bezpočet a neustále za sebou necháváme nerozpoznané a nevyužité příležitosti. Někdo víc, jiný míň.
Ty seš na tom vůči rodičům obdobně, i když jsou v něčem jiní, ale zatrvrzelí stejně. Můžeš pomáhat zevně, pokud to nelze zajistit jinak, ale děláš to taky s niternou diferenciací. Sbližování, pokud by bylo se zaujetím, by bylo jen pustošivé navazování na dědičnost, ústup od svébytného Já.

Ještě k tomu připojím částečně přepracovanou kapitolu z mé knihy Umíme si udělat domov? Aneb feng šuej po česku (nejspíš je už vyprodaná). To jsem se tam zase dočet věci.

ŽIJEME  SPOLEČNĚ  S  RODIČI?  A  JÉJE. 

Týká se to každého z nás. Co? Dědičnost po rodičích. I když je tato kapitola psána přednostně pro ty domácnosti, kde bydlí společně dvě či tři generace, poskytnou následující stránky možná inspiraci i leckomu dalšímu.

Ve starozákonní době neztotožňovali jedinci své já jen s dobou svého života, ale i se svými předky. Já tedy znamenalo žití v odkazu a myšlení otce, děda, celého rodu. Vidíme to i ze Starého Zákona. Kdyby se jméno ztotožňovalo pouze s jedincem, musel by podle Starého Zákona žít až několik staletí. Lidé se považovali nejen za pokrevní, ale i duševní pokračování svých předků. Setrvávali svou identitou na špici svého biologického rodu z minulosti po současnost. Jejich Já se neomezovalo jen na nynějšího člověka, ale šlo generace nazpět. Já znamenalo – můj rod. Našli se dnes i vědci, kteří krkolomně „dokazovali“ biologickou možnost několikasetletého života, pokud šlo o jedno starozákonní jméno; církev si s tím rovněž neví rady. Podívejme se na věc z hlediska Steinerovy duchovní vědy.

V době předkřesťanské bylo toto ztotožňování se s rodem v pořádku. Jméno znamenalo celý rod. Pak se cosi významného změnilo. Kristův impuls, který dal lidstvu nový, svěží podnět k vědomému životu a k vyšším inspiracím otevřených nebes, přinesl i vyšší míru naší individualizace. Vložil nám do základu naší individuality své Já jsem. Od oné doby máme možnost ba výzvu ztotožňovat své já pouze se svou individualitou, nikoliv s bytostmi, které nás přivedly biologicky do hmotného světa, tedy s předky. Vývoj lidstva postoupil tímto směrem. Kristovo učení resp. přínos je oživením, dynamizací, zplnohodnotněním našeho individuálního já. Skutečné křesťanství je náboženstvím kultury já. Znamená to plné a vědomé převzetí odpovědnosti sám za sebe. Odtud ono Ježíšovo podivné „Zapři otce svého, matku svou…“ (slovo zapři je patrně nepřesně přeloženo, znamená spíš odpoutat se, zanechat za sebou). Ani zde nedává theologie uspokojivou odpověď.

A co to znamená pro nás? Znamená to velmi mnoho. V době křesťanské a obzvláště v posledních staletích rozvoje individuální duše vědomé máme rozpouštět poslední zbytky vnitřního ztotožňování se se svým rodem. Analogicky i zde platí ono Masarykovo vystižení demokracie slovy Já pán, ty pán. Dosud žijeme převážně v paušálním pojetí „poslušnosti k rodičům“. Ta je na místě jen do dospělosti, a to ještě možná ne vždy. Převládá dosud ono konvenční pojetí, že k rodičům je třeba jakási specifická úcta, jiná než k ostatním lidem. Avšak rodiče mají své děti považovat pouze za dar boží, který jim byl svěřen k porození a postavení do světa, ale poté mají tento dar nebes nechat zrát již samostatně. I v Písmu je, že dítě nevzniká z vůle muže…, ale z Vůle Otce nebeského. Před Bohem jsme si všichni rovni, jedinými skutečnými rodiči jsou Bůh Otec a Božská Matka – stvořitelé lidstva. I k nim, či právě k nim, můžeme postupně nabývat oddaného vztahu jako ke skutečným rodičům, s plnou úctou a důvěrou. Vždyť jimi jsou! Zachovávání poslušnosti zemským rodičům tam, kde se dospělý člověk může a má samostatně rozhodovat, může být jen vyhovováním pohodlnosti jak rodičů (egoisticky nechtějí vzít na vědomí naši samostatnost), tak pohodlnosti vlastní (nechceme si dělat problémy či se nechat označovat za nezdárné odpadlíky). V nové terminologii objasňuje tento nutný předěl i novodobá jungiánská psychologie pojmem nutnosti „zabití rodičů“ – míněno zabití jejich vlivu v sobě jako nutný předpoklad vlastního sebeuvědomění. Tradiční konvenční představa, že dítě je až do smrti povinno poslušností k rodičům, zbavující člověka svéprávnosti a důstojnosti, je z velké části udržována sobectvím těch, kterým to tak vyhovuje.

Jistěže máme mít k rodičům úctu jako ke každému jinému člověku, případně jim můžeme i podle našich možností ve stáří pomoci, když se o sebe již nemohou starat, ale necháme-li se vydírat, neprospějeme tím sobě ani jim. Dluh za péči rodičů splácíme nezištnou prací pro své děti, pouze však do jejich dospělosti – tak je to ve věčném řádu světa. Je to náš dluh vůči světu, společnosti, který vyrovnáváme na někom jiném, většinou na svých dětech. Rodiče by s tím měli počítat. Ještě před sto lety se děti často odpoutávaly i místem pobytu od rodičů a mnohdy se do smrti neshledali či jen výjimečně, a i to bylo v pořádku. Někdy slovo děkuji, z hloubi pronesené, může mít plnou váhu, nahrazující vynucenou poslušnost. Nechtějí-li si rodiče stanovisko potomků v té které věci nechat vysvětlit a uchylují-li se pohodlně do falešné role neuznaných a nevděk sklízejících chudáků i přes poctivou snahu dětí o vysvětlení, pak je to již jen jejich záležitost. Někdy nelze jinak, než se nechat rodiči zavrhnout – to postihlo už mnohé i vysoce zasvěcené a láskyplné jedince, i přes jejich ohleduplnost a modlitby. Pak se musíme opřít jen o své čisté svědomí a znalost duchovního řádu.

Naše vnitřní osamostatnění není jen jakýmsi pomyslným právem, ale z vývojového hlediska absolutní nezbytností. Neprojasňujeme-li se plně vědomými, nově a samostatně vytvořenými postoji a stanovisky, samostatným logickým myšlením, pak rodičovský vliv působí v nás jako zkostnatělost, umrtvenost, ztuhlost, umělá výstuž, ochablost, nenalézání sebe.  Nakolik jsme nepronikli, neoživili svá stanoviska, náhledy, postoje, povahové rysy samostatně vědomě láskou, moudrostí, vůlí, natolik jsme duchovní nedochůdčata, kloni rodičů, nebo něco jako lidé se zchromlými končetinami. Naše individualita se má vylupovat jako jádro z ořechu, jehož tvrdá skořápka, která ho nejprve chránila, musí být oddělena jako nepotřebná. Vyžaduje to trvalou sebekontrolu a analýzu: vlastnosti, postoje, reakce atd. po rodičích splývají či se kombinují s naší individualitou často velmi nenápadně. Uvědomme si, že na přejímání negací od rodičů jsme vzhledem k dědičné i aurické spřízněnosti mnohem náchylnější než od ostatních lidí. Mnohdy stačí určitá doba osobního styku s rodiči (víkend, dovolená), aby v nás jejich negativní vlastnosti opět silněji vzplály. Je-li vztah s nimi harmonický nebo jsme-li vnitřně silní a bdělí, nemusíme se rodičům vyhýbat, ale je dobré o tom vědět a hlídat si to. Tyto příležitostně dělané analýzy pak vedou v té které naší niterné oblasti přesný řez jako chirurg skalpelem mezi zdravým orgánem a nemocným útvarem. Archanděl Michael nabízí působení v nynější době v našich nitrech a i takto může fungovat jeho meč, kterým odděluje pravé od nepravého, živé od zmrtvělého, tvořící od překážejícího.

Z dopisu kamarádce – Vřadíme se do plánu vývoje lidstva?

Někdy jsou dva spolu (manželé, partneři, přátelé…), aby se toho co nejvíc proslunilo, i kdyby se vše nějak cíleně a konkrétně neřešilo. Jsou někdy období, kdy člověku vyvstane nutnost, či snad osudová pobídka, aby se zabýval ujasňováním a rozpoznáváním, co v sobě nese po předcích. Zprvu jsem dlouho netušil, co všechno od nich ve mně je nasbíráno a prolnuto, tedy co vše nejsem já, na to musel přijít impuls od někoho trochu zkušenějšího vedle mne k osvětlování. Z velké části jsem tím prošel (úplně hotov s tím člověk možná není ani do stáří). Teď jen pár slov pro Tebe konkrétně, a možná pro Tebe ne nových: i celá ta Tvoje tréma, potřeba udělat dojem (spíše už někdejší), uhlazená vychovaná společenskost... - v tom všem neseš dědictví, to vše k Tobě nepatří. Ale zároveň - vidím, jak Ti to krásně jde rozpoznávat a odkládat. A i toto je jeden z úkolů (změn), které přinesl Kristus: dřív jsme žili mnohonásobně víc v rodových silách. Kristus přinesl svobodu k hlubšímu uvědomění Já (či Já jsem), k individualizaci, k odloupnutí sebe od slupek dědičnosti, k nabytí identity - to je ono „zapření“ otce, matky… Následovat jeho vědomé Já jako podklad, základ nás. Naše Já máme od Boha. A Kristus, nositel božího Slova (tvůrčí Moci), Syn Boha Otce, sestoupil na Zem a přinesl usnadnění, přiblížení, oživení tohoto vědomí tím, že při průchodu lidskou smrtí (jako první z bohů se tak sklonil k lidstvu, že podstoupil i tu nejtěžší lidskou zkoušku, potupnou a postupnou smrt) se jeho božství protisklo do zemské aury a je tu navždy k dispozici. Na počátku vývoje byl životní pocit lidstva na Zemi osamocený (toto je například podstatou obrazů  Zdeňka Hajného – původní zemská nevinnost, ale samota, studenost), asi jako bychom se cítili na cizí planetě, jen jako hosti. Až Kristem nabyla Země přívětivosti, pohostinnosti, stala se nám domovem, ze kterého už nemusíme, jako za dob Buddhových či ještě za dob rozkvětu Véd a Upanišád, unikat z koloběhu životů do nirvány. Spásu, jejíž částečky už znáš a pociťuješ, můžeme prožívat a postupně rozhojňovat už v zemském žití.

Trošičku to dělá Marta. Zavnímá-li u snažícího se člověka jeho nějakou opravdovou bolest a problém, který se druhý snaží i sám řešit, nechá to z lásky skrz sebe projít (jinak to nejde a je to tak správně) a tím nastane její niterné sblížení s tím člověkem, a, jakoby si vzala jeho bolest za svou, dává tím druhému k používání i "kousek Krista", tedy lásky, pochopení, spolunesení, ale i síly a inspirace. Samozřejmě že to druhý necítí hned jako nějaký obrat, snad o tom ani neví, ale dostane se mu časem většího světla do té  věci, větší inspirace ke správnému jednání, tedy - Kristovy posily, Kristovy Milosti, jasu do věci. Popisuju to složitě, ale je to jednoduché. Můžeme to v různé míře dokonalosti dělat všichni.

Nejde o to se za každou cenu ve všem lišit od rodičů, ale bedlivě vnitřně oživovat, osamostatňovat, přestávat být nevědomou jejich kopií, ale probouzet se ve vědomé identitě. Tím do nás může snáze proudit oživující síla našich rozhodnutí, přijatých před zrozením, a Kristova posila.

Projděme si jen namátkově příklady kladných i záporných rysů a situací, kdy můžeme činit důležitá odhalení svého duševního dědictví po předcích, tedy nakolik jsme od nich cosi převzali. Z kladných rysů snáze vplouváme do vlastních dobrých vlastností, i když trochu nezaslouženě a tedy i labilně, záporné rysy je nutné do hloubi odhalovat:

-  reagování v zátěžových situacích (zloba, nafukování a dramatizace nepříjemných situací či střetů s druhými, reptání, nebo trpělivost, pokora, věcnost…)

- samolibé opájení se úspěchem, prospěchem...

-  vztah k majetku, penězům (skrblictví, ustrašenost z okradení, lehkovážnost, marnivost, nebo naopak zodpovědnost, nadhled, nezávislost…)

-  vztah k náboženství (dogmatický, posměšný, netečný, nebo poctivý…), k zvykům, k věcem veřejným, k sexualitě, k povinnostem, k zábavě…

-  reagování v běžných rodinných konfliktech či rozporech (autoritativnost,  sebelítostivá či uražená citová teatrálnost, manipulace s druhými či vydírání, přezíravost, vznětlivost, nelogické a zveličené vyvozování závěrů z chování druhých – tzv. „velké oči“, nebo naopak zřeknutí se něčeho kvůli druhému, snášenlivost, odstup, velkorysost, věcnost…)

-  vztah ke smrti (konvenční pláč, tajemné trnutí, ponurost, hysterie; skoro nikdo z nás nemáme toto stanovisko plně v souladu s duchovním řádem světa)

-  vztah k novým a vyšším poznatkům, mentální pružnost a dynamika

-  zásadovost (zkostnatělá, uplatňovaná vůči nepodstatným věcem, bez rozeznávání povahy situace a lidí… nebo zdravá, morální)

-  pečlivost v řeči (podle Jana Patočky - pečlivou řečí se vychovává duše)

-  nostalgické lpění na předmětech po předcích

a bezpočet dalšího, co si můžeme trpělivě vyhledávat každý sám.

Mnozí s tímto dědictvím nejsme hotovi nikdy, podstatná je ale vědomá snaha, neboť v každém věku a situaci (zaměstnání, rodičovství, prarodičovství, novém manželství, nových přátelstvích, v krizích existenčních, zdravotních atd.) můžeme provádět tato sebezpytování – ne jako těžkou povinnost, ale příležitostně jako jeden ze svých zájmů.                                                                                  

Děti jsou darem, svěřeným rodičům k co nejlepší správě na zemi, tedy rodiče jsou víc povinováni dětem, než naopak. Ctít rodiče neznamená mít k nim povinnost všechno či kdeco jim řešit a přebírat jejich reakce, náhledy a postoje. Žijeme svůj život, oni zas ten jejich. Ctít je můžeme jako lidi, jako každého jiného, ale nesmíme se nechat bezohledně vydírat, a ani v "dobré snaze" "spořádaného dítěte" do kdečeho vtahovat. Od naší dospělosti jsou pro nás cizími lidmi, skrze jejichž těla jsme sem přišli. A měli povinnost, když už zplodili děti, se o ně do dospělosti co nejlépe postarat. To je jejich povinnost, ne zásluha, která by nás kdovíjak doživotně vázala. To nejlepší, co pro ně můžeme udělat (z karmického dlouhodobého hlediska) je trvale objevovat a přepracovávat jejich zděděné negace v nás. V kámaloce člověk trpí mj. i tím, když zpětně spatřuje, a to i v konkrétnostech, jak poškodil své potomky a co vše nedobrého jim dal do vínku. Když si to ale potomci uvědomí a přepracují, uleví jednou i rodičům v kámaloce. Ti tam pak vidí, že dědičnost od nich pro nás neměla tak špatné následky. I to je část práce pro ně, ba velmi důležitá. O té samozřejmě nevědí, a tak nám třeba lají za nevděčnost. Jak je zdravé, že v Americe jde dítě nejčastěji v 18 - 20 letech do samostatné existence, třeba i stovky či tisíce kilometrů, a s rodiči se už setkává jen příležitostně jako s přáteli, žije si svůj život samostatně.

Soužití v jednom vícegeneračním domě, natož pak bytě, bývá někdy obtížné i z jiného důvodu. U seniorů, kteří se „ještě drží“, jsou sociální kontakty často potřebnější, než kdy dřív. Kdysi to bývalo přirozenější, komunity byly menší a lidé se víc znali. I v hospodě byly kontakty stálejší, rovněž tak scházející se party z bývalé práce. Za socialismu se muži scházeli víc i na schůzích, ženy ve frontách na téměř všechny sortimenty zboží. Dnešní častá stěhování i změny zaměstnání neumožňují dlouhodobější známosti. Podobně časté stěhování se čerstvých důchodců na venkov. „Kontakty, které by jim pomáhaly udržovat minulý status, mizí a ne vždy je lze nahradit zahrádkou pod okny. Právě individualita je potom při stárnutí důležitá. Kdo ji má, většinou ji neztrácí, nebo ji alespoň ztrácí pomaleji. Kdo ji měl propůjčenou jen postavením, přichází o ni s jeho ztrátou. Byl ředitelem, už není. Byla matkou a hospodyní, už není.“ (Jiřina Šiklová). Ztráta rozhodovací či vůdčí role činí zejména muže ke stáru často nerudnými. Proto to bývá doma asi nejobtížnější s bývalými učiteli, funkcionáři, řediteli. Chybějící rozhodování, ale i společenství či partu si tím intenzivněji touží nahrazovat těmi nejbližšími v domě. Od nich je vyžadována mnohdy až neúměrná trpělivost až odříkání, nechtějí-li riskovat konflikty a napětí. Zde asi není řešení. Proto směřuje toto zamyšlení k závěru, že stavět dům pro více generací je snazší, než v něm pak setrvat. I z důvodů, kterými tato kapitola začínala.

Z dopisu přátelům  - „Vražda rodičů“ pomůže nám i jim

Vím, že k vyjádření nesouhlasu je třeba najít nějakou formu, a to bývá to nejtěžší. Taky jsem celé roky nevěděl, jak se zachovat  slušně ale rozhodně. Nelze s nimi diskutovat, to by bylo nekonečné a stejně bysme se každý jen utvrdil ve svém. Trvalo mi to taky dlouho, než jsem rezignoval na možnost jejich pochopení mého nesouhlasu, a tedy jsem s otcem komunikoval jen o nejnutnějším a dal jsem mu celkově najevo, že jsme každý úplně jinde. Mohl jsem dát najevo jen celkový životní nesouhlas s jeho náhledy, a nestarat se o jeho jednotlivosti, které už nebyly mými věcmi. Musel jsem pochopit plnou vnitřní distanc, a k tomu jsem si ale musel i uvědomovat zpětně, co vše jsem od něho slepě přejal (i to je přirozený běh věcí, není to náš nedostatek, nemůžem být dokonalí hned, ale pak se s tím musíme poctivě vypořádat). Nemohl jsem už slovně odporovat kdečemu, to nemělo význam, tedy jsem komunikaci omezil. Ono někdy nelze s takovým člověkem ani  najít nějakou "nejschůdnější" cestu, protože žádná není možná. Někdy zde ani neexistuje  nějaké "správné" jednání. Jen zkoušení, tříbení se, vedoucí spíš k co nejjednoduššímu odstupu, odpoutání se od jejich životů (samozřejmě nemyslím neposkytnutí pomoci, pokud ji potřebují a nemůže ji poskytnout někdo jiný). Je to ale náš proces zrání a hledání svých niterných postojů, třeba i k jednotlivostem, pokud se k nim už natrefím. Ale nedařilo-li se to mně, Vy třeba dokážete najít tu správnou formu konkrétního nesouhlasu. Jenže to je zas upoutávání se k nim. Já to neuměl a tak tu bylo riziko, že naznačený nesouhlas bude otec už ze své navyklé autority (a u rodičů-kantorů  je to to nejtěžší) chtít potřít svým náhledem a tak tu bude jen další nesmyslná diskuse či hádka a jeho zlost a výčitky. Řešením pro mne bylo nevstupování do problémů rodičů, krom toho, co je nutné si říct z praktických drobností (o jídle a podobně). To byla pro mne jediná cesta, těžká, ale dnes vidím, že jinak to nešlo a že to bylo dobře si ničím už nezavdávat, protože nic tam nebylo řešitelné až k jimi chápatelnému stanovisku. Každý máme svůj dlouhodobý karmický vývoj. Kdy se něco karmicky řeší, to bývá už ve vyšší režii, a otřesů a těžkostí si oba naši rodiče budou jednou muset zažít spoustu, ale ve hodný čas. My je těžko můžem něčeho ušetřit. Mylně jsem celé roky mámu "šetřil" otcova vzteku. Pak mi došlo, že když ona si ho vybrala, pak i to je její úkol k zvládnutí, i kdyby to byly další otřesy zdánlivě "navíc", a ne před tím zalézat. Tím si máma jen oddalovala své učení se. Vidím, že když jen strkala hlavu do písku a bála se střetů, nebo nepřijala svou část viny, nedořešila svou situaci a bude někdy s někým muset do toho znovu. Byla zrovna takový egocentrista, ale jen v podřízeném postavení.
Někdy tu nemůže být jako výsledek jakési idylické souznění, a pokud, tak často jen navenek, jakési plytké vnějškové "porozumění" . Je to už jen jejich život, a i oni, jako každý, si to budou muset někdy karmicky řešit. Tehdy jsem po letech pochopil, že pokud se mne někdo, i rodič, sám nezeptá na mé stanovisko či náhled k vyšším pravdám, nemám co vysvětlovat, snažit se vysvětlováním o úspěch a mrzet se "neúspěchu" a tak se s ním zas jen zaplétat. Spíš jsem jen se snažil dát nějak jednorázově najevo, že s tím jeho postojem nemám nic společného, ani souhlas.

Při souhlasu i nesouhlasu s nimi nejsme povinni nasávat jejich emoce. Podporovalo by to v nás,
i když o tom snad nevíme, zas jejich přístupy a emoce a reakce, které více či méně probleskují či prorůstají našimi povahami a uplatňujeme je na sebe i na okolí. "Vražda" rodičů by měla být úplně dokonána. To jednou pomůže i jim. Možná, že by bylo lepší, než si toho s nimi dost říkat, naopak říkat si co nejméně. Není naší povinností napravovat jejich omyly, na to měli své svědomí, své srdce a svůj mozek, a to po celý svůj život. Co s tím udělali, je už jen jejich věc. Není náš úkol snažit se věci vyjasňovat resp. opečovávat je svými názory, přistrkovat jim pravdu až pod nos. Když ale rodič ví i bez našeho povídání, že s ním v něčem nesouhlasíme, pak tím líp. Nesouhlas ani nemusíme vysvětlovat, snad jen klidně potvrdit. Nejsme vazalem rodiče, aby nás v našich názorech kontroloval a peskoval. Před nesouhlasem se nemusíme krčit, naopak zachovat si vědomí své plné samostatnosti a suverenity. Pak mu nemusíme ani odlišný názor překotně či poníženě vysvětlovat. Vůči otci jsem kdysi dospěl k vědomí, že mám dávat co nejméně ať už souhlasných nebo nesouhlasných názorů, poskytovat mu tedy co nejméně duševní potravy, která by souvisela se mnou. Vše by jen pokřivil, indiskrétně zprofanoval. Stal jsem se pro něho proto prázdným, neznámým. Jeho názorů jsem si prostě nevšímal. Skoro na nic od něho jsem nereagoval, nebo jen v co nejnižší míře a pro něho třeba nečitelně. Jeho neukájená samolibost a vladařství samozřejmě zuřila. Ale jinak to nešlo. (Dítě taky dupe a zuří, že chce něco, co mu nelze poskytnout.) K sebenápravě by se člověk musel rozhodnout sám a pokorně. Máma furt naléhala, ať mu "to vysvětlím" ať „jdu za ním“. Ale pochopil jsem, že neexistuje způsob, jak "zlehounka" či "po dobrém" vysvětlovat celoživotnímu zatvrdlému despotovi, že je despota. Teprve tím bylo to společné, nikam nevedoucí, vyřešeno, a teprve od tohoto nulového momentu, kdy byl nucen se mne úplně vzdát (ač s ukřivděností a výčitkami směrem na mámu), vznikl předpoklad být mu pak nějak opravdu prospěšný, třeba i po smrti. O tom on ale samozřejmě napřed nevěděl a vztekal se.

Stíny mé minulosti v tomto životě

Jak popisujete své návštěvy u rodičů (záměrně nepíšu doma, protože domov by to měl přestat být dospělostí a odstěhováním), tak myslím, že máte důležitý úkol, a to co největší distancování se od jejich půtek, libostí a náhledů, hlavně těch, které jste trochu přejala do sebe, a to pokud možno dokud tu ještě rodiče jsou. Myslím, že tu nemůže být, co se týče jejich spokojenosti s dítětem, plně uspokojivý výsledek a pokud, tak jen navenek jakési plytké a vratké vnějškové "porozumění". Je to už jen jejich život, a i oni, jako každý, si to budou muset dál  karmicky řešit.

 Já vím, mně se to dnes radí - vyjádřit nesouhlas. Taky jsem nevěděl, jak se zachovat, a celé roky. Jenže probírání konkrétních jednotlivostí s nimi nahlas stejně nikam nevede, jen k udržování vazeb, které se měly rozvolnit.

K matce: kdyby neřešení konfliktů vedlo u ní k neosobní věcné ústupnosti, a ne hořkosti, strachu a sebelitování, byla by jí situace podřízenosti něco dala. Takto jen před prohranými konflikty se strachem a sebelítostí zalézala. To je ale už jen jejich vztah a jejich vývoj. Máma mne měla jako rukojmí pro svůj vnějšní klid. Poté co jsem ji celé roky z neznalosti příčin litoval jako tu, které bylo křivděno, nadáváno atd. a cítil jsem to jako krutou nespravedlnost, dostalo se mi té milosti, že  můj Anděl mi  pootevřel cíp minulosti (sám ze svého rozhodnutí bych nikdy do minulých životů nezkoušel nahlédnout, a to žádnou metodou). Viděl jsem, jak ve středověku byla matka krutým otrokářem-dozorcem, který si zasedl obzvláště na jednoho otroka. Dusil ho i duševně, nedovolil mu žádný projev svobodného lidství nebo kultivace. A protože otrok netouží ani tak po svobodě, jako spíš po tom, aby mohl také někoho ponižovat a vládnout, stal se otec v tomto životě manželem-otrokářem, a navíc, protože otrokářství už dnes není, mu tuto činnost nahradilo učitelství: cítil se aspoň nějak povýšen nad okolí, mohl se předvádět a druhé svévolně ponižovat. Doma od něho matka-znovuzrozený otrokář, musela zažívat to, co z něho tehdy udělala, nebo spíš v čem mu zamezila se vyvinout (neovládání se, neměl například ani některé základní hygienické a jiné civilizační návyky apod.). A já? Dostal jsem se k nim proto, že jsem minule umíral ve velké nenávisti k jednomu člověku. Má nenávist si pak našla tomu odpovídající rodiče, abych poznal zhoubu nenávisti a přepracoval ji svým utrpením ve společné domácnosti s nimi. Musel jsem se k nim karmicky zrodit ne z osobních vazeb, ale kvůli prostředí nenávisti. Vše zde má svoji logiku.

Teprve přijme-li jeden z partnerů bez sebelítosti, že ten druhý je diktátor, a neprožívá ukřivděnost a zlost na druhého, pěstuje trpělivost, může znenáhla otupovat i hrany jeho despotismu. Poskytne mu totiž možnost, aby plácnul do prázdna, nenašel odezvu, a tím se snad jednou zastyděl. A i kdyby to nikdy neudělal, pak mu trpělivý postoj partnera pomůže aspoň po smrti.

Otec si ze mne chtěl dělat jen nástroj ke krmení svého samolibého prožívání se ve mně, prodloužit a omladit své ego do svého potomka. Činil jsem se proto pro něho prázdným, neuchopitelným, neznámým. Jeho názorů jsem si prostě nevšímal. Když jsem se stal ve čtyřiatřiceti letech vedoucím ekonomem, nebylo pro něho, toužícího celoživotně marně po kariéře, nejdůležitější budu-li spokojený, ale je-li to vysoké postavení. To tak trochu bylo, ale řekl jsem mu naopak, že jsem jen takový poskok, holka pro všechno (to ovšem ekonomové tehdy taky bývali). Nemohl jsem mu poskytnout rozlití slizu jeho namyšlenosti na můj život.

Jen na okraj a pro ilustraci: Když například kdysi otec nechal vyvěsit plakáty, že budu uvádět jím pořádaný varhanní koncert v kostele v Miroticích, aniž se mne na to předem zeptal, a takovýchto manipulací bylo od něho víc, okamžitě jsem všechny plakáty ztrhal a položil je na stůl před něho.

A zároveň: bylo-li před jeho skonem třeba nějaké zevní pomoci, ke které nebyl nikdo jiný k dispozici, samozřejmě jsem dělal, co bylo v mých možnostech, včetně například ochotného vykonání mu hygieny po velké straně, když to nešlo jinak.