POBYTY U RODIČŮ; Krátký podnět k dlouhému sebezpytování

Pobyty u rodičů. Krátký podnět k dlouhému sebezpytování

Mám od pár lidí, a hlavně od sebe odpozorováno, že každý kontakt v dospělosti s rodiči posílí v nás znovu jejich vlastnosti. U někoho víc, u někoho míň. Zděděné povahové sklony se tím zesilují, jejich rozpouštění je zas o trochu těžší. Prožíváme pak sebe i okolí víc jejich očima než svýma, reagujem víc jako oni než podle svých norem... Někdy silněji na pár dní, u někoho i na pár týdnů, a méně znatelně třeba mnohem dýl. Samozřejmě že v kombinaci s našimi vlastnostmi, takže to nemusí být nijak markantní. Týká se to mnohého, ba asi všeho: například nějaký směr sobectví a arogance u rodiče posílí sobectví a aroganci v našem směru, v naší povaze, podobně strach o sebe, podobně styl života, partnerské chování a reagování, celodenní naladění, uhýbání před překážkami, povrchnost, bujarost, chorobné sebeuctívání, pohodlný a nepřiznaný únik před řešením důležitých otázek v sobě či ve vztahu k někomu,  lpění na malichernostech běžného života, nevrlá nedotknutelnost své osoby, plané a malicherné rozpitvávání okolních skutečností, pyšná vzpurnost proti osudu, navztekanost na svět či okolnosti, nesnášenlivost, upovídanost o zbytečnostech, uraženecká ironie, dramatizování malicherností atd. atd.

Zvlášť u lidí, kteří se sebou nějak pracují, to může nabourávat či zastiňovat jejich čerstvě vydobytý stupeň a vracet je zase trochu zpátky. Dědičnost nám zastiňuje práci na našich vlastních úkolech. Jejím zbavováním sílí naše individualita, dostáváme se hlouběji ke svému Já.

Odbourávání zděděných vlastností lze ovlivnit někdy snáze, někdy obtížně. Vrstev prorůstání je více a všechny je hned ani nerozpoznáme. Často to vyžaduje dlouhodobou až celoživotní snahu, záleží na našem osudu (pozor, není neměnný!) a hlavně na naší dobré vůli, snaze, práci na sobě, schopnosti sebeanalýz z odstupu atd. Viděl jsem celé roky, jak na mne pustošivě působí každovíkendový pobyt u rodičů, i když jsem měl svůj byt a s nimi pobýval jen menší část víkendu. Má práce na sobě byla proto po mnoho let, aspoň jsem měl ten dojem, až na hranici únosnosti, vlekl jsem to jako bolavý a těžký úděl.     Záleží i na tom, kolik nedobrot si u rodičů uvědomíme a jak si to pak hlídáme. Uvědomovat si co nejplněji jejich chyby a vady a distancovat se od  nich, nejen že není nic špatného, ale naopak, tím jim pomáháme v jejich karmickém zatížení, i když spíš pro jejich budoucnost. Měli by se učit sami to chápat, my jim k tomu poskytujeme příležitost. Poměry se obracejí: tak jako nám rodiče kdysi sice beze zloby, ale neústupně zabraňovali v dětských pošetilostech, nyní i my, podobně pevně ale beze zloby, musíme odmítat to, co není s námi, s naším životem a ideály, v souladu.

Kombinace či komunikace mé povahy a cizí=rodičovské  někdy prostě harmonii neumožňuje. S tím je třeba počítat. U mne to vyvolalo nutnost postupně odbourat všechna osobní témata, vše, co by nás  nějak svazovalo či upomínalo na něco společného. Ve vnějším styku  to může být dost obtížné, někdy se člověk dotkne ega druhého, a musí i rozpoznat, že třeba nemá ani význam se ve všem obhajovat a vysvětlovat, protože ten druhý to buď nepřijme, nebo jen čeká na uchlácholení ega, na to, až mu něčím podkouříme v zájmu „udobření“, a to stejně není řešení.

Neznamená to být cyničtí a  hrubí, ale spíš nerozvíjet témata, nebo od nich odejít i za cenu toho, že se to druhému nezamlouvá. Není to nenávist k tomu člověku, ale distancování se od jeho vlastností a požadavků na nás, které jsou na úkor naší lidské svobody. Není nutné se nechat vždy s plným niterným nasazením vtahovat do všeho, čím se rodič zabývá. Je často lepší nepřipouštět či nerozvíjet moc hovory o konkrétnostech, protože by to skončilo buď mým vysloveným nesouhlasem (=konflikt s druhým) nebo nevysloveným nesouhlasem (=konflikt se sebou). Třeba dojde k ochladnutí vztahu, ale jinak nelze.

Podstatné je co nejplnější uvědomování si toho, od čeho se potřebuju u rodičů vnitřně distancovat, rozpoznávat u sebe, co z rodičů vykukuje za nějakým mým rysem. Jakého místa ve mně se někdo druhý dotknul? No přece kusu otce či matky ve mně. Komu jsem se snažil horečně zavděčit? Namyšlenému ale imponujícímu hlupákovi? Kdo toto dělává? Matka či otec. Proč se tak snadno nad někým povýšeně usmívám nebo ho ironizuju? Protože nosím kus rodiče v sobě, ač snad méně výrazný. Proč se denně patlám v malichernostech? No protože to bývalo v tehdejším domově považováno za samozřejmost. Co mne odpuzuje od někoho? Není to paušální nedůvěra či pohrdání, vlastní mému autoritářskému a navenek imponujícímu rodiči? Co mne přitáhlo k někomu (partnerovi, kumpánovi v podnikání…)? Není to nepřiznaná příchylnost k rysům, které měl jeden z rodičů jako autorita? Proč mi dělá dobře, když předstupuju před nějaké publikum, i když krom plytkých nablýskaných řečí nemám co říct? Nedělal něco podobného rodič, na kterém se mi to v dětství tak líbilo? – A podobně, každý máme něco jiného, to byly jen příklady.

Nestrachujme se však o sebe křečovitě. Je to vývojový úděl lidstva, dobírat se co nejsamostatněji své individuality a čistoty. Rodiče jsme si sami vybrali a potřebujeme nějaké niterné tříbení. Oni nám je poskytují. Niterné oddělení se od rodičů, ať už jsme s nimi vnějšně v častém nebo řídkém styku, a nalézání jejich chyb v jiné podobě v sobě a jejich poctivé vědomé přetváření a  rozpouštění, může být jednou ku velké pomoci i jim. Až na nás jednou popatří z onoho břehu, snad krátce po odchodu, pocítí úlevu, že jsme jejich chyby v sobě přepracovali. To pak usnadní i jejich kámaloku. Distancováním se od jejich chyb tedy pracujeme trochu i za ně.

Ale i naopak: máme-li snahu spořádaných dětí, které vědí, "co se sluší a patří" - tedy je-li náš společně trávený čas bez sebekontroly, ba s "láskou", tedy jakousi falešnou konvenční maloměšťáckou "poslušností", není skutečný prospěch pro nás ani pro ně, i kdyby to vyžadovali. Často tím jen ochotně ukájíme jejich samolibost a tím zadržujeme, konzervujeme jejich vývoj. Někdy je užitečnější jim "nevděčně" nevyhovět, a snad i cítit jejich ukřivděné pohledy v zádech.

Zároveň - uvědomme si u sebe, jsme-li rodiči: nevyžadujeme sami od dětí to, na co nemáme právo? Neztěžujeme jim jejich život lpěním na nich, na tom, aby byly našimi  obrazy, ve kterých se toužíme zhlížet? Nemáme je převážně nebo částečně jako své nástroje, jako prodloužené ruce svých tužeb do světa, kterými se snažíme hýbat sami, namísto nich? Nepřisáváme se svými plytkými radostmi či zžíravým litováním k jejich  nitrům ve věcech, které jsou už jen jejich životem?  (Jistě, podaří-li se jim něco dobrého a  významného, proč bychom se nezaradovali, ale pozor - bez rodičovské nalepenosti na ně, bez ukájení egoismu.) Nechceme se jim lacině či podbízivě "přibližovat" napodobováním jejich vkusu, oblékání, vyjadřování atd.? Máme-li v sobě cokoliv cenného, čekejme, objeví-li to děti někdy samy. Pak, a ne dřív, můžeme být štědří.

Jistě, že je správné pomoci si navzájem, pokud někdo z rodiny pomoc skutečně potřebuje a nemá ji dostupnou odjinud. Ale i pomáhat lze s neosobním, nezaujatým postojem, jako každému jinému.