Posezení na zápraží knihy
Zamysleli jste se už, kde si děti mohou přečíst pohádky? Prostředí běžící televize, uspěchaných plytkých hovorů, agresivní zrůdné ne-hudby jako zvukové kulisy, horečnatého vyťukávání "esemesek", pochvaly dítěte ve stylu - To je super, to nemá chybu, pěstuj si fyzičku a psychičku ať tě nepostihne depka - to není to pravé. Žijeme ve světovém karnevalu klamných světel, bengálů iluzí, fiktivních cílů a provizorních životních řešení. Naše oficiální věda o tom nepojednává. Ani neví, že by měla. A tuší-li, pak nechce, neumí. Její monopol však nevznikl jen jakousi nešťastnou náhodou nebo tlakem skupiny vědců. Vychází organicky ze všeobecného odtržení lidstva od zdrojů, ba snad se i z tohoto podhoubí vyvinula. Fiktivní zábavy, mediální brak, hry u automatů i počítačů, křečovitě samoúčelná až patologická sexualizace kultury i obrazu světa, prospěchářské vyjednávání namísto srdečných rozhovorů, sociální patologie a sociální vyloučení, billboardy místo kapliček nebo alejí, umělá výživa namísto mateřského mléka, potraviny instant, příroda instant, vztahy instant - co ještě obsahují naše životy? Už moc ne. Toho autentického, nezprostředkovaného jen pramálo.
Jděme jen pár generací nazpět: večery při lampičkách v pospolitosti; pohádky a ukolébavky dětem na dobrou noc; vztahy mezi lidmi ne přes telefon či internet, ale pestře žité, utvářené v laskavém i tvrdém, vždy však autentickém prostředí louky, lesa, zvířat, rostlin, potoka, řemeslné dílny; lidoví písmáci bez učebnic...
Lidstvo muselo sestoupit do nejhlubší propasti hmoty, aby samo ze svobodného rozhodnutí bděle rozpoznávalo ve všem spásné od nespásného, tvořivé od bořivého, věčné od časného a zvolilo cestu vzhůru. Byli jsme vyhnáni z ráje, abychom se prací a utrpením sami v sobě uvědomili a novými silami se zocelovali a zčisťovali sebe i Zemi. Máme zde vypěstovat všechny složky své bytostní struktury. Svět pohádek to ví. Otevřme se mu. Potřebujeme to my i svět.
Není bez významu, že mnohé, co dnes směřuje k duchovním kvalitám budoucnosti, bývá stále častěji inspirováno či spojováno s duchovním ženstvím, panenstvím, mateřstvím, mariánstvím. Je nadějné, příjemné a snad pro nynější slovanské duchovní snahy i příznačné, že v původních novinkách, vydaných vpravdě anthroposoficky tvůrčím a dynamickým nakladatelstvím Fabula, se v posledních měsících sešly už tři knihy s tématem mariánství, panenství či duchovního ženství. Tři příběhy této knihy evokují tři stavy duše: chtění, cítění a myšlení tak jak se často vyskytují v pohádkách, kde vystupují tři dcery, třeba v pohádce Sůl nad zlato. Kdysi bylo nutné rozvinout pravé myšlení v čisté, krystalické podobě. To bývalo přirovnáváno k soli, která umí vyloučit chaos a vytvořit matematicky přesné krystaly. V dávné pohádce Sůl nad zlato právě nejmladší dcera pochopila tuto nutnost. Čisté myšlení minulých staletí však bylo postupně zataženo odpůrčími mocnostmi do bezútěšných hlubin materialismu a poznávací nemohoucnosti. Bude nutné ho prozářit zlatým slunečním jasem, aby rozpouštělo studenou mužskou racionalitu, která nastolila civilizační marasmus, povýšení pudovosti na "zdravé projevy života", zadupávání éterického těla do země tupým sportováním či moderním tancem, demagogii politických, vědeckých i duchovních vůdců-podvodníků atd. Dnes proto musíme hledat vyšší protisílu: zlato kosmické moudrosti. Je to nejen možnost této doby, ale i její úkol, daný velkou vládou Michaelovou v jeho nynější epoše. Intelekt, zapřažený do služeb egoismu, vede do pekel. Intelekt, používaný silami srdce, morálky, věčného ženství, povede lidstvo ke Kristem otevřeným horizontům nebes. Zlato bude dominovat nad solí. V další epoše bude proto platit - Zlato nad sůl.
Pohádky bývají pojaty buď jako patristické, kde se vyskytuje archetyp otce, moudrého starce apod., kteří hrdinovi pomáhají. Jiná kompozice pohádek vykazuje aspekt mariánské moudrosti - moudrosti Sofie, archetyp matky, moudré stařeny nebo panny. Tam, kde se spojují oba proudy, patristický a žensky mariánský, jak to lze najít i v příbězích Bauerových, vidíme proud rosikruciánský, spojující proud pozemské moudrosti (sůl nad zlato) s proudem nebeské, kosmické moudrosti (zlato nad sůl), což lze vypozorovat i v meditaci kříže (otcovský archetyp) s růžemi (archetyp mateřský).
Něco o skrytém významu pohádek by měli znát i rodiče, i oni pak objeví kouzlo této knihy. To, co je v úvodu jako vysvětlení, je určeno spíše pro ně. Není možné takovým způsobem dětem pohádky vyprávět, ale snad nám tento vysvětlující postoj (stejně zatím neumíme ve vědomí zaujmout jiný) pomůže získat to správné nadšeni a správný směr k nalezení "myšlení srdce". Na děti však pohádky působí svým podprahovým otiskem, který bude v jejich strukturách působit blahodárně. Právě takové příběhy jako Zlatá panna potřebují nejen děti, ale potřebujeme je i my. Měli bychom jim rozumět a vést k nim děti. Získali bychom kompenzaci ve stále existujícím dětství v nás, které je v současné době pohřbené pod civilizačním nánosem intelektuality a patriarchálního přístupu ke všem věcem, které čteme, vnímáme nebo podle kterých jednáme. Možná bychom se více přiblížili i svým dětem. Pohádka, přečtená před spaním, také snáze vynese dušičku dítěte k hojivým devachanským mořím, která ji obmyjí a ukonejší její boly a rány, uštědřené dospělými. Ráno k ní tušení zbytku čehosi laskavého a vznešeného snad zavane jako vzpomínka na tichý polibek anděla ze závoje snů.
Přes rozlišení pravých a fiktivních hodnot, kterému nás učí pohádky, dojdeme až k Filosofii svobody R. Steinera s jeho etickým individualismem, morálně ideovou intuicí a morální intuicí. Vždyť i na pohádkách (tohoto typu) lze pozorovat, jak je důležité, abychom nedbali pouze na to učinit svým vlastnictvím myšlenky v jejich pragmatické poznávací funkci (posedlé hromadění mrtvých poznatků a informací např. korsováním po internetu), ale učinit svým vlastnictvím také své svobodné chtění, tj. v prožitku - třeba ze začátku pohádkovém - nalézt skutečné kořeny ideových intuicí /?/, které tam jsou.
"Je zážitek pozorovat děti, jsou-li jim vyprávěny pohádky. Jak sedí s očima rozevřenýma, zahleděny do dálav světa a do hlubin duše, zcela ponořeny do vyprávěného děje. Děj pohádky provází dítě krajinami fantazie. A není to ledajaká fantazie. V alegorické fantazii pohádkových obrazů je skryta podivuhodná moudrost. Moudrost, kterou lidé dřívějších dob chápali bezprostředně, spíše citem, tušením, aniž by potřebovali analytické výklady. Vnímali ji podobně jako dnes naše děti. Vždyť sami dospělí si ve starých dobách vzájemně vyprávěli podobné příběhy - mýty - jimiž si sdělovali hluboké zkušenosti lidské duše s bytím. A my, lidé moderního věku, se všemi jeho výdobytky i ztrátami, se dnes můžeme pokoušet objasňovat poselství klasických pohádek pomocí fantazie, abychom jejich moudrost nahlédli v jasném světle vědomí. Klasické pohádky jsou obrazným vylíčením dějů, jež se odehrávají v lidské duši buď na její individuální cestě životem, nebo na vývojové cestě lidstva." (L. Procházka). Důležité je, aby dítě mělo své představy, takže přístup k pohádkám - ať je to Sůl nad zlato nebo jiné - se mění podle toho, jestli jsou vyprávěné v době, kdy lidstvo má vypěstovat duši cítivou nebo duši vědomou. Jejich kořeny a archetypy zůstávají, ale mění se jejich význam. A význam "Panny" je pro současnou dobu určující, jak ostatně vidíme na stále vzrůstajícím významu mariánství (samozřejmě - odmyslíme-li si jeho zluciferštěnou podobu, odvádějící od duše vědomé).
Pohádek, které by spojovaly zakódované archetypy s vyprávěčským uměním, jako jsou následující tři, je dnes jako šafránu. Většina současných pisatelů pohádek nezná ani necítí podprahový eticko-mýtický náboj pohádek klasických, ani jejich přesné esoterické zákonitosti, které do duší vkládají poklad takového charakteru, jaký je pro určitý dětský věk nenahraditelný. Vznikají tak karikatury, zpotvořeniny či neuctivé atrapy pohádek, kde fantazie není směrována morálním ani archetypovým kompasem, ale potácí se opilecky bez vnitřního řádu a svatokrádežně manipuluje, kramaří klasickými pohádkovými postavami, asi jako zloděj, vynášející z chrámu sošky ke svému kšeftování. I negativní pohádkové postavy jako drak by měly budit určitou vážnost či odstup. Přesně tak máme nazírat na chytrost, agresivitu i temnotu našeho egoismu, který drak představoval. Ale jak máme být ve střehu a sebekontrole vůči egoismu, když moderní drak bývá i ukňouraný bázlivý chudáček k smíchu? Prohloubí se tím jen niterný chaos a hodnotová desorientace.
Tím cennější je nová pohádka, kde si náš autor - znalec dětské duše a duchovních zákonitostí lidského vývoje, dokázal obezřetně proklestit v džungli zarostlou stezičku k brance, která směruje bezpečně k Hoře Poznání, do jitřního Království Panny - pravzoru lidské duše. Navíc v těchto pohádkách, na rozdíl od většiny moderních pohádek, nevítězí dobro nad zlem tak, aby vítězství budilo škodolibý úšklebek nebo laciný pocit převahy, kdy spolu s autorem dětský čtenář rozdupe zlo, ale nic vznešeného na jeho místo není postaveno; takto uvolněné místo není vyplněno silou Kristova impulsu. Vítězství kladného hrdiny ve většině moderních pohádek je servírováno na úrovni vítězství ve fotbale.
Bauerovy pohádky naopak obsahují řadu klasických slunečních hodnot či principů. Jednou z nich je vděčnost, poděkování. "Lidé dřívějších dob dovedli ještě prožívat vertikální rozměr slova. Slovo jim nebylo pouhou informací, ale bylo nadáno mocí, která mohla působit ničivě nebo tvořivě. Lidské slovo bylo jakousi oživenou ozvěnou tvůrčího Slova Božího. S patosem vyslovené požehnání nebylo dnešním bezmyšlenkovitým novoročním přáním. Bylo chápáno jako přivolání skutečných sil dobra na hlavu žehnaného. Jako by Bůh, jehož se dovolával žehnající, seslal své anděly, aby kolem toho, jemuž bylo žehnáno, utvořili ochranný štít ze svých křídel, ochranu před zlými mocnostmi - myšlenkami, slovy i činy, které by mohly zaútočit na jeho srdce." (L. Procházka)
Dětská duše se těmito pohádkami jistě osvěží a naplní i tím, co je jí vlastní: chtěním poznat přírodu naplněnou elementárními bytostmi. Je to vláha pro dětské duše, životadárná protiváha suchým a abstraktním školním informacím a definicím, které odstraňují v zárodku ta nejkrásnější poupata dětských duší. Tvůrčí fantazie může dnes vzkvétat jen u dětí, kterým jsou dopřáni vědoucí rodiče nebo waldorfská pedagogika. Ta dovoluje, aby se přirozený vnitřní svět dětské duše svobodně napájel přirozeným světem přírody. Pohádkami si dítě tvoří i etické rozměry své osobnosti - od nejdrobnějších, přirovnatelných snad k fialce, krášlící celou skládku, až po lány omamně vonících lilií, od očka vlaštovčího mláděte až po oko orla, mocně se vznášejícího nad horstvy. Mysteria pohádek vytvářejí v dětských duších cosi jako jezírka v podzemní jeskyni, která dosud nespatřilo lidské oko, jako nehybné spočinutí ryby na mořském dně nebo jako hostii na jazyku touhy. Dávají dušičkám základy k odvaze rozpoznat a bourat falešné chrámy i snášet základní kameny ke stavbě chrámů nových, učí je hledat znamení a symboly u cest, i hledat správný směr jen z řeči svého srdce.
Altruismus je kyslíkem společenského života, ve kterém proudí síla Kristova. Prolíná se laskavým stylem vyprávění všech tří pohádek, tak jak princové, Honzové či venkovští prosťáčci starých pohádek házeli uvízlé ryby zpět do vody, nakrmili stařečka, ptáčky nebo mravence, vyprostili mouchu zapředenou do pavučiny..., a ti, kteří to neučinili, zkameněli. Obdarovaní pak přišli pomoci - zdánlivě zčistajasna - když bylo třeba přemoci překážky.
Jako kdysi měli lidé časové úseky svátečnosti, ať už při svátcích nebo při ranním pomodlení, poledním pokleku při zvonění zvonů a večerním zastavení se, i my bychom měli dětem poskytovat vnitřní oázu k prožití těchto pohádek. Zaslouží si to - děti i kniha. Prve než ji otevřeme, otevřme svá srdce.
Karel Funk
//Bylo použito jako doslov ke knize A. Bauera Zlatá Panna, Fabula Olomouc 2004//
2024 ©