RODOVÁ KARMA ; NENASÁVAT EMOCE RODIČŮ
/dopis/
Jak popisuješ své návštěvy u rodičů (záměrně nepíšu doma, protože domov by to měl přestat být dospělostí a odstěhováním), tak myslím, že máš důležitý úkol, a to co největší distancování se od jejich půtek, libostí a náhledů, hlavně těch, které jsi trochu přejala do sebe, a to pokud možno dokud tu ještě rodiče jsou. Myslím, že tu nemůže být, co se týče jejich spokojenosti s dcerou, plně uspokojivý výsledek a pokud, tak jen navenek jakési plytké a vratké vnějškové "porozumění". Je to už jen jejich život, a i oni, jako každý, si to budou muset někdy karmicky řešit. Kdysi jsem po letech pochopil, že pokud se mne někdo, i rodič, přímo, tj. z touhy po pravdě, nezeptá na správné stanovisko či na můj náhled, nemám co vysvětlovat (a snažit se vysvětlováním o úspěch a mrzet se "neúspěchu" a tak se s ním zas jen zaplétat). Spíš jsem se jen snažil dát nějak jednorázově najevo, že třeba s otcovo postojem nemám nic společného, ani souhlas.
Ano, k vyjádření nesouhlasu je třeba najít nějakou formu, a to bývá to nejtěžší. Já vím, mně se to dnes radí - vyjádřit nesouhlas. Taky jsem nevěděl, jak se zachovat, a celé roky. Nelze s nimi diskutovat, to by bylo nekonečné a stejně bysme se každý jen utvrdil ve svém. Trvalo mi to taky dlouho, než jsem rezignoval na možnost jejich pochopení mého nesouhlasu, a tedy
jsem s otcem komunikoval jen o nejnutnějším a dal jsem mu celkově najevo, že
jsme každý úplně jinde. Mohl jsem dát najevo jen globální nesouhlas s jeho náhledy, a nestarat se o jeho jednotlivosti, které už nebyly mými věcmi. Musel jsem pochopit plnou vnitřní distanc, a k tomu jsem si ale musel i uvědomovat zpětně, co vše jsem od něho slepě přejal (i to je přirozený běh věcí, není to náš nedostatek, nemůžem být dokonalí hned, ale pak se s tím musíme poctivě vypořádávat). Nemohl jsem už poslouchat jeho náhledy, a dávat
najevo jednotlivé nesouhlasy, to nemělo význam. Nebo spíš jen výjimečně, kdy byla situace, že nesouhlas můžu dát najevo tak, abych nevybudil neplodnou a zlostnou diskuzi. Ono někdy nelze s takovým člověkem ani najít nějakou "nejschůdnější" cestu, protože žádná není možná. Někdy zde ani neexistuje ve vnějším jednání nějaké "správné" jednání. Jen zkoušení, tříbení se, vedoucí spíš k co nejjednoduššímu odstupu, odpoutání se od jejich životů (samozřejmě nemyslím neposkytnutí pomoci, pokud ji potřebují a nemůže ji poskytnout někdo jiný.) Je to ale náš proces zrání a hledání svých niterných postojů, třeba i k jednotlivostem, pokud se k nim už natrefím. Ale nedařilo-li se to mně, pak Ty třeba dokážeš najít tu správnou formu konkrétního nesouhlasu. Jenže probírání konkrétních jednotlivostí stejně nikam nevede, a může to být zas jen upoutávání se k nim. Já nahlas nesouhlasit s otcem dlouho neuměl a tak tu bylo riziko, že můj naznačený nesouhlas bude už ze své navyklé autority (a u kantorů-rodičů je to to nejtěžší) chtít potřít svým náhledem a to znamenalo jen další nesmyslnou diskusi či hádku a jeho zlost a výčitky na „nezdárného“ syna. Řešil jsem to pokud se dalo nevstupováním do jejich problémů, krom domlouvání se kolem jídla apod., tedy toho, co je nutné si říct z praktických drobností. To byla pro mne jediná cesta, těžká, ale dnes vidím, že jinak to nešlo a že to bylo dobře si ničím už nezavdávat, protože nic tam nebylo řešitelné až k jimi chápatelnému stanovisku. Je to už jen jejich dlouhodobý karmický vývoj. Vyvolávání situace, kdy se něco skutečně do hloubky řeší, to bývá už ve vyšší režii, a otřesů a těžkostí si oba naši rodiče budou muset zažít spoustu, ale ve hodný čas. My je těžko můžem něčeho ušetřit.
Mylně jsem celé roky mámu "šetřil" otcova vzteku. Ona si ho taky vybrala, i to
je její úkol k zvládnutí, i kdyby to byly další otřesy zdánlivě "navíc", a ne před tím zalézat. Tím si máma jen oddalovala své učení se. Vidím, že nedořešila svou situaci a bude někdy s někým muset do toho znovu. Byla zrovna takový egocentrista, ale jen v podřízeném postavení. Kdyby neřešení konfliktů vedlo u ní k neosobní věcné ústupnosti, a ne hořkosti, strachu a sebelitování, byla by jí situace podřízenosti něco dala. Takto jen před prohranými konflikty se strachem a sebelítostí zalézala. To je ale už jen jejich vztah a jejich vývoj. Máma mne měla jako rukojmí pro svůj vnějšní klid. Když jsem ji celé roky z neznalosti příčin litoval jako tu, které bylo křivděno, nadáváno atd. a cítil jsem to jako krutou nespravedlnost, dostalo se mi té milosti od mého Anděla, že mi pootevřel cíp minulosti (sám ze svého rozhodnutí bych nikdy do minulých životů nezkoušel nahlédnout, a to žádnou metodou). Viděl jsem, jak ve středověku byla matka krutým otrokářem-dozorcem, který si zasedl obzvláště na jednoho otroka. Dusil ho i duševně, nedovolil mu žádný projev svobodného lidství. A protože otrok netouží ani tak po svobodě, jako spíš po tom, aby mohl také někoho ponižovat a vládnout, stal se otec v tomto životě manželem-otrokářem, a navíc, protože otrokářství už není, mu tuto činnost nahradilo učitelství: cítil se nad okolím, mohl se předvádět a druhé svévolně ponižovat. Doma od něho matka musela zažívat to, co z něho tehdy udělala, nebo spíš v čem mu zamezila se vyvinout (neměl například ani některé základní hygienické a jiné civilizační návyky apod.). A já? Dostal jsem se k nim proto, že jsem minule umíral ve velké nenávisti k jednomu člověku. Má nenávist si pak našla vhodné rodiče, abych poznal zhoubu nenávisti a přepracoval ji svým utrpením ve společné domácnosti s nimi.
Teprve přijme-li jeden z partnerů bez sebelítosti, že ten druhý je diktátor, a má ho přesto, když už se vzali, rád, tedy neprožívá-li ukřivděnost a zlost na druhého, pěstuje-li trpělivost, může znenáhla otupovat i hrany jeho despotismu. Poskytne mu totiž možnost, aby plácnul do prázdna, nenašel odezvu, a tím se snad jednou zastyděl. A když to nikdy neudělá, pak mu trpělivý postoj partnera pomůže aspoň po smrti.
Je dobře, když si uvědomuješ, že nejseš povinna nasávat emoce rodičů. Ono to v člověku podporuje a oživuje, i když o tom neví, zas jejich přístupy a emoce a reakce, které více či méně probleskují či prorůstají našimi povahami a které uplatňujeme na sebe i na okolí. Naše niterná "vražda" rodičů (plné odpoutání se) by měla být úplně dokonána. To jednou pomůže i jim. Možná, že by bylo lepší, než si s nimi dost o kdečem říkat, naopak říkat si co nejméně. Není naší povinností napravovat jejich omyly, na to měli své svědomí, své srdce a svůj mozek, a to po celý svůj život. Co s tím udělali, je už jen jejich věc. Není Tvůj úkol snažit se věci vyjasňovat resp. opečovávat je svými názory, přistrkovat jim pravdu až pod nos. Když ale rodič ví i bez našeho povídání, že s ním nesouhlasíme, pak tím líp. Nesouhlas ani nemusíme vysvětlovat, snad jen klidně potvrdit. Nejsme vazalem
rodiče, aby nás v našich názorech kontroloval a peskoval. Před nesouhlasem se nemusíme krčit, naopak zachovat si vědomí své plné samostatnosti a suverenity. Pak mu nemusíme ani odlišný názor překotně či poníženě vysvětlovat. I zde platí ono Masarykovské Já pán, ty pán.
Vůči otci jsem tehdy dospěl k vědomí, že mám dávat co nejméně ať už souhlasných nebo nesouhlasných názorů, poskytovat mu tedy co nejméně duševní potravy, která by souvisela se mnou. Chtěl si ze mne dělat jen nástroj ke krmení svého samolibého prožívání se ve mně, prodloužit a omladit své ego do svého potomka. Činil jsem se proto pro něho prázdným, neuchopitelným, neznámým. Jeho názorů jsem si prostě nevšímal. Když jsem se stal v 34 letech vedoucím ekonomem, nebylo pro něho nejdůležitější budu-li spokojený, ale je-li to vysoké postavení. To poměrně bylo, ale řekl jsem mu, že jsem jen takový poskok, holka pro všechno (to ovšem ekonomové tehdy taky bývali). Nemohl jsem mu poskytnout rozlití slizu jeho namyšlenosti na můj život.
Dlouho jsem u sebe řešil i to, že mám-li být nezávislý na jejich negacích, nesmím být závislý ani na chvále. Nejprve jsem se jako dítě snažil u rodičů uspět a přes jejich pochvalu se zpětně prožíval. To je nutné v dospělosti plně utnout.
Skoro na nic od otce jsem nereagoval, nebo jen v co nejnižší míře a pro něho třeba nečitelně. Jeho neukájená samolibost a vladařství samozřejmě zuřily. Ale jinak to nešlo.
(Dítě taky dupe a zuří, že chce něco, co mu nelze poskytnout.) K sebenápravě
by se člověk musel rozhodnout sám a pokorně. Máma furt naléhala, ať mu "to vysvětlím". Ale pochopil jsem, neexistuje způsob, jak "zlehounka" či "po dobrém" vysvětlovat celoživotně zatvrdlému despotovi, že je despota. Teprve tím bylo to společné, nikam nevedoucí, vyřešeno, a teprve od tohoto nulového momentu, kdy byl nucen se mne úplně vzdát (ač s ukřivděností a výčitkami směrem na mámu), vznikl předpoklad být mu pak nějak opravdu prospěšný, třeba i po smrti. O tom on ale samozřejmě napřed nevěděl a vztekal se. (Jen na okraj a pro úplnost: bylo-li třeba nějaké zevní pomoci, ke které nebyl nikdo jiný k dispozici, samozřejmě jsem dělal, co šlo, včetně například ochotného vykonání mu hygieny po velké straně, když už byl před smrtí a když to nešlo jinak.)
Shrnutí: Děti jsou darem, svěřeným rodičům k co nejlepší správě na zemi, tedy rodiče jsou víc povinováni dětem, než naopak. Ctít rodiče neznamená mít k nim povinnost všechno či kdeco jim řešit, natož pak se vším souhlasit. Jako je to náš život, tak je to jejich život. Ctít je můžeme jako lidi, jako každého jiného, ale nesmíme se nechat bezohledně vydírat, ani v "dobré snaze" "spořádaného dítěte" nechat do kdečeho vtahovat. Když například kdysi otec nechal vyvěsit plakáty, že budu uvádět varhanní koncert v kostele v Miroticích, aniž se mne na to předem zeptal (a takovýchto manipulací bylo od něho víc), okamžitě jsem všechny plakáty ztrhal a položil mu je na stůl před něho.
Od naší dospělosti jsou pro nás cizími lidmi, skrze jejichž těla jsme sem přišli. A měli povinnost, když už zplodili děti, se o ně do dospělosti co nejlépe postarat. To je jejich povinnost, ne zásluhy, které by nás kdovíjak doživotně vázaly. Jsou-li naše vztahy kamarádské a nezávislé, pak je to v pořádku. To nejlepší, co pro ně můžeme udělat (z karmického dlouhodobého hlediska) je trvale objevovat a přepracovávat jejich negace v nás. V kámaloce si člověk mj. uvědomuje co nejkonkrétněji i to, jak poškodil své potomky. Když si to ale potomci uvědomí a přepracují, uleví i rodičům v kámaloce. Ti tam vidí, že dědičnost od nich pro nás neměla tak špatné následky. I to je část práce pro ně, ba velmi důležitá. O té samozřejmě nevědí, a tak nám třeba lají za nevděčnost. Jsou-li však schopni kamarádské úrovně případných kontaktů, tak tím jim samozřejmě můžeme poskytnout i povzbuzení, potěšení, obohacení, radost, nějakou spolupráci, ale jen jako každému jinému, kdo něco potřebuje.
2024 ©